Více než 200 osob bylo usmrceno syrskými jednotkami v městě Homs, uvádějí aktivisté, zatímco se Rada bezpečnosti OSN připravuje k hlasování o rezoluci, která má podpořit apel arabských států, aby prezident Bashar al-Assad odstoupil.

Poté, co se rozšířily zprávy o násilí v Sýrii, davy Syřanů zaútočily na syrské velvyslanectví v Káhiře a konají se protesty před syrskými velvyslanectvími v Británii, v Německu a v USA.

Útoky přiměly západní a arabské země, aby zintenzivnily svůj náklad na Assada, aby odstoupil. Assada však podporuje Rusko a to hodlá vetovat rezoluci požadující Assadův odchod.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov zdůraznil, že pokud se bude hlasovat o rezoluci, aniž by se vzal v úvahu názor Ruska, povede to v Radě bezpečnosti OSN k dalšímu skandálu.

Francouzský ministr zahraničí Alain Juppé vyjádřil názor, že krveprolévání v městě Homs je zločinem proti lidskosti a "ti, kdo blokují přijetí takovéto rezoluce, na sebe přijímají vážnou historickou odpovědnost."

Podrobnosti v angličtině ZDE

Po dlouhé době uveřejnily místní ottawské noviny opět obrázek z Prahy. Fotograf Petr Josek (Agentura Reuters) na něm zachytil dvojici bezdomovců, kteří se k sobě choulili v nějaké opuštěné továrně v Praze. Snímek ilustroval situaci chudých lidí a bezdomovců v některých evropských státech v souvislosti s nedávnou vlnou mrazů.

(V sérii fotografií britského konzervativního deníku Daily Telegraph, věnované dnešní kruté zimě v Evropě, je jediným snímkem z České republiky fotografie několika zoufalých bezdomovců, jak se choulí kdesi pod mostem v pražské Libni. Je to jediná drastická fotografie v sérii snímků poetické zasněžné a zmrzlé krajiny z mnoha částí Evropy. Praha tedy se dnes v evropském porozumění rovná bezdomovci, pozn. red. )

O několik dní později jsme četli, jak se snaží podobnou situaci řešit Ottawa - hlavní město Kanady.

"Ubytování bezdomovců v útulcích se musí změnit" nadepsal svůj článek pan Kelly Egan v The Ottawa Citizen. Pokaždé, když se bezdomovec vyspí v některém útulku - ve středu jich bylo v útulku Misie plno a navíc jich spalo patnáct i na podložkách v kapli - dostává útulek 43,50 dolarů z veřejných fondů. Dvacet procent hradí město a osmdesát procent hradí provincie Ontário. Tato částka není vysoká, ale za měsíc to dělá více než 1300 dolarů. Za tuto částku dostane ubytovaný podložku na spaní nebo místo v posteli na patro, tři jídla za den a přístup k nějakému programu. To ale neznamená, že má "domov".

"Kdybyste dali dohromady 4 nebo 5 takto nesnadno ubytovatelných lidí, spojili náklady na ně, získali byste víc než dost k tomu, abyste mohli najmout domek, nakoupit jídlo a ještě by možná zbylo na zaplacení sociálního pracovníka", napsal pan Egan. "Ti "ubytovaní" by měli domov se všemi nezbytnými základními potřebami a přestali by být bezdomovci".

K takovým výpočtům ale pan Egan poznamenal, že není nic jednoduchého v péči o bezdomovce. Částka 43,50 dolarů na jednoho člověka se nesmí přesunout nikam jinam než do útulků. Občané se sice mohou domnívat, že město nemá s bezdomovectvím žádný problém, jenže se v tom ohledu mýlí. Před několika dny navštívil starosta města se 13 městskými zastupiteli útulek Misie, jednak aby zaplatili za obědy třem stovkám chudých lidí a současně ty obědy podávali. O tom, že to byla příležitost k fotografování, se nepsalo, ale snímek ukázal, jak to všem slušelo. Náklady 1200 dolarů za obědy zaplatila městská pokladna.

Vtipkovalo se při tom, že konečně je vidět zastupitele, jak dělají něco užitečného. Všichni měli na hlavách bílé papírové čepice a velké bílé zástěry. Zastupitel, který byl dříve majitelem restaurace, bravurně podával talíře s roštěnkami, kdežto pan starosta obsluhoval tak, že naléval ovocnou šťávu.

Zastupitel, v jehož obvodu je nejvíce bezdomovců a 3 útulky - Misie, Armáda spásy a Pastýři dobré naděje - souhlasil, že je zapotřebí používat peněz na pomoc bezdomovcům hospodárněji než jak se děje dosud. To, že někteří se chodí najíst a vyspat do téhož útulku den po dni třeba déle než měsíc, ukazuje na to, že je lepší opatřit pro domovce trvalou střechu nad hlavou. Proč jim poskytovat jen místo na přespání během chladných nocí a nestarat se o to, kde spávají jindy?

V útulku Misie spí každou noc jako v noclehárně kolem 250 lidí. Někteří tak spávají už několik roků. Jedním problémem je vysoký podíl lidí s duševními chorobami. Minulý týden se v útulku konala pietní vzpomínka na muže, který spával skoro po dobu dvou roků každou noc vzpřímeně na židli. Bylo mu 36 roků, když spáchal sebevraždu. Ani po 8 týdnech se nikdo z jeho rodiny nepřihlásil o jeho pozůstatky.

Ředitel Misie přiznal, že útulky pro naléhavé případy nejsou vhodným místem pro duševně nemocné lidi, jenže dosavadní způsob financování nevede k žádnému zlepšení situace. Při tom Ottawa věnuje 14 milionů dolarů na ubytování pro chudé občany a ke snižování chudoby. Z toho se mají 4 miliony dolarů utratit za výstavbu bytů a zbytek za služby, jako jsou příplatky k nájemnému, vzdělávací programy jakož i pomoc při hledání zaměstnání. Zastupitel Mark Taylor sdělil, že je 4x dražší udržovat bezdomovce na ulicích než jim poskytnout střechu nad hlavou. Ti, kteří spávají na ulicích, nadměrně zatěžují nejrůznější služby jako jsou zdravotníci, policisté, sociální pracovníci i soudy. Upozornil na to, že většina občanů je od částečného nebo úplného bezdomovectví vzdálena jen třemi až čtyřmi výplatami. Znamená to, že by se tito lidé stali bezdomovci, kdyby nedostali 3 nebo 4 výplaty.

V posledních letech už nepřibývá bezdomovců tak rychle jako v minulosti. Průměrně přespává každou noc v útulcích 1225 lidí a průměrná doba pobytu v útulku je 60 dní. Spočítejte si, co to stojí při ceně 43,50 dolarů za osobu a noc. Vždyť to vychází na něco přes 53 tisíce dolarů za den, čili 1,6 milionu dolarů za měsíc! Je neuvěřitelné, že se podobné počty provádějí každou zimu, kromě jídla se rozdá mnoho teplých čepic, rukavic, bund a případně i spacích pytlů, když je zima opravdu krutá, a potom se o několik měsíců později zjišťuje, že se vlastně nic jiného nevykonalo. Starosta i městští zastupitelé se ale ukázali jako lidumilní občané, kteří by dokázali dělat divy, kdyby jim v tom nebránily předpisy, jak se smějí utrácet peníze určené na zlepšení situace bezdomovců.

Slovensko je, zdá se, země někde v Africe nebo jižní Americe. Soudím tak alespoň podle toho, jakou pozornost věnuje i ta část české veřejnosti, u níž by se dala předpokládat nějaká míra solidarity, kauze Gorila.

Ta vyhnala v pátek v třeskutém mrazu na náměstí několika slovenských měst tisíce lidí, kteří se nemohou smířit s tím, že tamní politika je podle zjištění kanadsko-slovenského novináře Toma Nicholsona určována finančními oligarchy, kteří vodí politiky jako loutky.

Zajímavé je v této souvislosti vyjádření starosty české obce Libora Holého, o něž jej požádal reportér serveru Zoznam.sk požádal na demonstraci v Bratislavě: " Klaniam se pred vami Slováci, vy ste boli vždy statoční.“

Holý zároveň uvedl, že psal českému premiérovi Nečasovi, aby prošetřili Gorily i u nich, protože Penta (finanční skupina Penta má na celé kauze údajně rozhodující podíl) podniká i v ČR. Přeje si, aby v Praze zorganizovali protest na podporu Slováků a v převlečení za gorilu dodal: "Je prirodzené, že gorily kradnú, sú to všetko opice."

Ač je však v Praze nezávislých iniciativ tolik, že by se jen z jejich názvů dal sestavit regiment, nikoho nenapadlo, že by měl být se Slováky ve věci obrany demokracie solidární.

Ono se nás to zřejmě netýká. Nebo tady mrzne jinak než na Slovensku. My holt budeme věci z tepla pozorovat, vydávání majetku flanďákům od piva sledovat a jediné, co by nás eventuelně na ten Václavák dostalo, by bylo asi to, kdyby nám tam ty stánky s buřty chtěli doopravdy zrušit.

Kulturní dědictví je totiž třeba chránit!

tisková zpráva firmy OK System

Na brífingu ministra práce a sociálních věcí dne 2.2.2012 pan ministr Jaromír Drábek uvedl, že OKsystem jako dosavadní poskytovatel informačních systémů nesplnil své závazky vůči MPSV, konkrétně že doposud nesplnil požadavek na předání dat, který MPSV vzneslo v polovině měsíce listopadu 2011. Dále dne 3.2.2012 na tiskové konferenci po setkání odborů s vedením MPSV náměstek ministra pro trh práce pan Karel Machotka uvedl: „… návrat k původnímu dodavateli (OKsystem s.r.o.) není možný, a to jak technicky, tak není možný také z toho hlediska, že největší část problému, kterou máme, máme díky špatné migraci dat, která byla od původního dodavatele a vrátit se tedy k neserióznímu dodavateli není pro nás řešením.“

Důrazně se ohrazujeme proti prohlášení vedoucích představitelů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, ve kterých uvedli, že OKsystem s.r.o. jednak nesplnil své závazky, jednak je neseriózním dodavatelem.

K uvedeným skutečnostem uvádíme:

Představitelé MPSV na podzim 2011 opakovaně tvrdili, že se žádná migrace z dosavadních do nově vznikajících agend nebude provádět. Koncem roku 2011 změnili názor a začali vznášet požadavky na migraci vybraných dat. Všechny zadané požadavky jsme splnili v dohodnutých termínech, což lze doložit předávacími protokoly. Veškeré své závazky jsme v roce 2011, stejně jako ve všech předchozích letech, beze zbytku splnili a MPSV za ně podle uzavřených smluv zaplatilo v plné výši.

Neexistuje tedy žádný důvod k označení společnosti OKsystem za neseriózního dodavatele. Tato pomluva byla zveřejněna dne 3.2.2012 v České televizi a ještě tentýž den se šířila dalšími sdělovacími prostředky. Tímto dochází k poškození dobré pověsti společnosti OKsystem a hrozbě následné ztráty zakázek.

Skupina Anonymous vydala na internetu patnáctiminutovou nahrávku telefonního rozhovoru britských a amerických policistů z FBI a ze Scotland Yardu, v níž policisté hovoří o vyšetřování internetových trestných činů. Anonymous získali nahrávku v Americe a posmívali se FBI, že je to jistě pro ni zajímavé, že hackeři mají přístup k jejím interním komunikacím.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Německo zažívá v krátké době už druhý zpravodajský skandál. Zatímco v prvním šlo o to, že oficiální "lovci extrémistů" po dlouhá léta nedokázali zastavit vraždící ultrapravicový gang, v nynějším se naopak jedná o zpravodajské sledování lidí, kteří nic špatného neudělali. Nikoho nezabili, žádného spiknutí se neúčastní, dokonce ani verbálně na veřejnosti zásadně nezpochybňují status quo a postupují výhradně v rámci existujících institucí. Jde o špehování sedmadvaceti poslanců opoziční strany Die Linke Spolkovým úřadem na ochranu ústavy.

Případ rozvířil debatu o pravomocech úřadu a oprávněnosti špehování opozice. Dokonce i mnozí z těch, kdo v principu souhlasí s tím, že na Die Linke je třeba "dávat pozor", upozorňují, že strana postupuje naprosto veřejně, a je tedy možné získat o ní veškeré potřebné informace z otevřených zdrojů. Jiní si zase všímají faktu, že sledování se řídí nikoli radikalitou názorů poslance, ale jeho postavením ve stranické hierarchii. Zajisté by se našly důvody, proč věnovat přiměřenou (a ústavně povolenou) pozornost např. komunistické platformě a dalším radikálním frakcím uvnitř strany - zpravodajsky sledováni však nicméně jsou její vysocí představitelé.

A tak se vynořují palčivé otázky: Kdo by měl být vlastně zařazen mezi nepřátele ústavy? Může být nepřítelem ústavy poslanec? Má mít exekutiva možnost kontrolovat volené zástupce lidu, jestliže by tomu přece mělo být naopak? A jaké pravomoci jsou přiměřené těm, jejichž formálním cílem je chránit ústavní uspořádání? Jak vážně brát argumentaci úřadu, který tvrdí, že i ti kdo nejsou nepřáteli ústavy ji mohou nechtěně ohrožovat?

Zneškodnit skupinu zabijáků, kteří v konspiraci vraždí spoluobčany, je samozřejmě o něco složitější než špehovat osoby, jež jsou všem na očích, i když nic neudělaly. Maně se vnucuje vousatý vtip o opilci hledajícím ztracené klíče od bytu pod lampou pouličního osvětlení, kde je neztratil, protože se tam po nich pátrá lépe nežli v temné uličce, kde skutečně leží. Taková skvělá kvalifikace a výkon strážců, takový sklon maximálně si ulehčovat práci ovšem nejsou žádnou německou specialitou. Také u nás máme experty na extrémismus píšící učená pojednání o anarchistických skupinách údajně řízených na vůdcovském principu a "extrémistech" pořádajících občanské protesty proti akcím, které soud shledal nezákonnými. Drobný rozdíl oproti Německu je možná v tom, že tamní pravice si dává velmi dobrý pozor, aby se distancovala od extrémistů, zatímco pravice česká si své Bátory, Jochy a Semíny vysloveně hýčká.

Jistěže existují dobré důvody k ostražitosti. Právě v Německu se již delší dobu v odborných kruzích debatuje o tom, že ekonomická krize z roku 2008, jejíž následky trvají dodnes, výrazně snížila přitažlivost ekonomicky stagnujícího a politicky rychle degenerujícího západního modelu kapitalismu. Jednání politiků ovšem vesměs probíhá uvnitř horizontu jednoho dvou volebních období a ani je nenapadne myslet pár tahů napřed, takže řešení stávajících problémů se od nich sotva dočkáme. Škrty v rozpočtech a utahováním šroubů se nic nevyřeší. A pokud se přece jen najde některý, kdo - jakkoliv třeba utopicky - uvažuje v širších souvislostech, je ihned na stole argument, že by mohl škodit ústavnímu pořádku...

Zatímco zákonodárci řeční v archaickém parlamentu manipulovaném lobbyisty, exekutiva rychle získává další a další nové nástroje pro expanzi svých kapacit daleko za hranice toho, co si vůbec dokázali představit někdejší tvůrci ústavních systémů. Ti kdo už před lety prognózovali rychlé šíření bezpilotních létajících zařízení do všech sfér života mají zase jednou důvod k jásotu: Souběžně s miniaturizací se rozvíjejí také algoritmy pro nasazování těchto strojů v celých "hejnech" schopných měnit formaci nebo vyhýbat se terénním překážkám.

Vyhlídky na rychlé snižování ceny podobných zařízení v důsledku masové výroby mohou záhy způsobit, že statické městské kamerové systémy budou doplněny o mobilní složku umožňující nepřetržité sledování kohokoliv kdekoliv. A jak případně podotkl jeden z diskutujících na Youtube, pokud nastane problém, něco takového jako robotický minivrtulník na vás může jednoduše shodit ruční granát...

Zatímco ještě doznívá otázka "Kdo hlídá hlídače?", problémem se stává to, jak pozornosti hlídačů vůbec nějak uniknout - jak se vyhnout rutinnímu špehování, když hledají ztracené klíče tam, kde nejsou k nalezení. Existují ovšem zaručené způsoby, jak jim jejich slídilskou práci naopak maximálně usnadnit. Jedním z nich je, jak vidět, založení centralizované politické strany.

Narozdíl od praxe v České republice není v databázi rozsudků německých soudů prakticky možné nalézt případ, kdy by dlužník musel uhradit inkasní poplatky externí inkasní kanceláři.

Městské soudy v Kehlu, Kolíně nad Rýnem, Rendsburgu, Bad Liebenwerdě, Hohenschönhausenu, Remscheidu, Vechtě, Altenkirchenu, Lemgu, Ulmu, Eislebenu, Stade, Grimmě, Schwarzenbecku atd. rozhodly podle jasného vzorce: Dlužník není povinen platit náklady, které vznikly v důsledku vymáhání dlužné částky externí agenturou. Tyto náklady nejsou považovány za součást škody, která věřiteli vznikla.

Například podle rozsudku městského soudu v Charlottenburgu, spisové číslo 206 C 184/02, soud odmítl náhradu nákladů na výběr dlužné částky. Konstatuje se, že žalující strana nemůže očekávat, že by obžalovaný reagoval spíše na výzvu inkasní agentury spíše než na jeho vlastní. Žalobce by měl postupovat tak, že ihned po vlastním neúspěšném varování předloží záležitost soudu, aby žádné dodatečné náklady nevznikly.

Z rozsudků německých městských soudů je zřejmé, že nemají zájem podporovat praxi, při níž se na dlužnících živí exekutorské kanceláře a pro věřitele je zase výhodné využívat jejich služeb, protože náklady uhradí ten, kdo dluží.

Podrobnosti v němčině: ZDE

Ve dnech 3.-5. února probíhá mezinárodní bezpečnostní konference v Mnichově. Letos se očekává přílet delegací z Egypta a Libye, premiérů z Tuniska a Kataru (první země, která vyzvala k rozmístění arabských jednotek v Sýrii). Eskalace násilí v Sýrii se stane předmětem jednání stejně jako nevyřešený konflikt kvůli íránskému jadernému programu. Konferenci předsedá bývalý diplomat a expert na bezpečnostní a zahraniční politiku Wolfgang Ischinger.

Vloni se konference stala svědkem dokončování ratifikace nové strategické ruskoamerické smlouvy o strategických útočných zbraních START, nejdůležitějšího odzbrojovacího dokumentu od konce studené války. Avšak očekávání, že smlouva otevře novou éru kontroly zbrojení se nesplnila.

Rusko nyní nemá v úmyslu omezovat svůj arsenál 3 800 strategických jaderných hlavic. Stejně tak si Spojené státy přejí uchovat ten svůj. Jednání v rámci Smlouvy o omezení konvenčních ozbrojených sil v Evropě (CFE) se také táhnou již léta. Moskva pozastavila tyto rozhovory v roce 2007.

Rusové i nadále požadují písemné záruky, že plánovaný protiraketový systém Washingtonu pod hlavičkou NATO není namířen proti jejich strategickým raketovým kapacitám.

V předvečer konference první program ruské státní televize odvysílal dokument nazvaný "Studená politika", v němž premiér Putin zopakoval, že podle jeho přesvědčení je americký protiraketový systém v Evropě zaměřen na podkopání ruských obranných kapacit. Ani Írán, ani KLDR podle něj dnes nepředstavují hrozbu, a tak je protiraketová obrana v Evropě jednoznačně namířena proti Rusku.

Radary, které mají být instalovány nedaleko ruských západních hranic, podle něj pokryjí celé území Ruské federace. Nicméně Washington si nepřeje poskytnout žádné záruky, že systém není namířen proti Moskvě. A Kreml záruky žádá: Písemné a právně závazné.

Putin také v dokumentu zmínil, že Spojené státy jsou jedinou zemí, která kdy použila jadernou zbraň.

Kromě toho kritizoval volání některých členských zemí Rady bezpečnosti OSN po intervenci a změně režimu v některých zemích, o nichž se tvrdí, že mají zbraně hromadného ničení.

"Zdá se mi, že naši partneři hledají vazaly, ne spojence. Přejí si vládnout. Ale Rusko se tomu nemůže přizpůsobit," řekl Putin.

Mnichovské konference se zúčastní ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

USA budou opakovat požadavek na spravedlivější rozdělení závazků v rámci NATO - pokud tak důrazně neučiní již teď, stane se tak nejpozději na květnovém summitu NATO v Chicagu. Evropané dosud nevyjádřili souhlas s americkou žádostí - a vzhledem k současné ekonomické krizi v EU je málo pravděpodobné, že svůj postoj změní právě nyní.

Jednotné evropské ozbrojené síly navzdory řadě iniciativ neexistují - dál funguje 27 vojenských akademií, používá se sedm různých typů bojových letounů.

To vše v okamžiku, kdy USA ohlásily strategickou reorientaci, která znamená zánik priority evropského kontinentu coby hlavního válčiště a přesměrování kapacit do tichomořské oblasti. Navíc se Pentagon snaží snižovat náklady na obranu. Hlavní škrty čekají námořní pěchotu a pozemní armádu. Během pěti let má být stav ozbrojených sil snížen o 70 000 mužů a dosáhnout 490 000 mužů. Investovat se naopak bude do jednotek zvláštního určení, bezpilotních letounů a kybernetické bezpečnosti.

Spojené státy odsunou z území Německa dvě bojové brigády a celkový počet amerických vojáků v Evropě poklesne z 80 000 na 70 000. Evropa tedy bude muset sama do vlastní bezpečnosti více investovat.

Stranou bezpečnostní konference nezůstane ani probíhající evropská krize a role Německa v ní.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Americký armádní důstojník nařídil, aby byl Bradley Manning, vojín obviňovaný z toho, že údajně předal tajné americké diplomatické depeše serveru WikiLeaks, postaven před vojenský soud.

Generálmajor Michael Linnington předal všechna obvinění, vznesená proti Manningovi, v pátek všeobecnému americkému vojenskému soudu.

Manning je obviněn z 22 trestných činů, včetně "napomáhání nepříteli" a může být odsouzen na doživotí. Datum procesu zatím nebylo určeno.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Žádná zmínka o sexu nebo bungee jumpingu. Paliativní sestra, která byla svědkem posledních dnů umírajících, hovoří o nejobvyklejších lítostech, které doprovázejí konec života. A na prvních místech, zejména mezi muži, je "Kéž bych tak tvrdě nepracoval".

Bronnie Wareová je australská sestra, která několik let poskytovala paliativní péči, při níž se starala o pacienty během posledních dvanácti týdnů jejich života. Zaznamenala své zkušenosti na blogu, který vyvolal takovou pozornost, že později napsala knihu s názvem The Top Five Regrets of the Dying (Pět nejčastějších politování umírajících).

Zde je těchto pět nejčastějších povzdechů:

1. Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí. To byl nejčastější povzdech vůbec. Když si lidé představí svůj život, uvědomí si, kolik snů zůstalo nesplněných. Většina si nesplnila ani polovinu z toho, co chtěla. Zdraví přináší svobodu, kterou si málokdo uvědomuje, dokud o zdraví nepřijde.

2. Přál bych si, abych tak tvrdě nepracoval. Všichni muži, o něž Wareová pečovala, vyjádřili tuto lítost. Přišli o mládí svých dětí a společnost svých partnerek. Ženy litují také, ale většinou byly ze starší generace, v níž nepatřily k živitelům rodiny.

3. Přál bych si, abych měl odvahu vyjádřit své city. Mnoho lidí své city potlačuje, aby udrželi smír s druhými. Ve výsledku z toho plyne nevalná existence, nikdy se nestanou těmi, jimiž by se mohli doopravdy stát. Řada nemocí souvisí s hořkostí a resentimentem, jež z toho plynou.

4. Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli. Lidé si často neuvědomují výhody plynoucí z existence starých přátel až do posledních dnů a není vždy možné je v této době kontaktovat. Mnozí byli tak zaujati vlastními životy, že nechali stará přátelství stranou. A později litovali, že přátelství neposkytli čas a úsilí, které zasluhovalo.

5. Přál bych si, abych byl šťastnější. To je překvapivě časté. Mnozí si až do konce neuvědomují, že štěstí je volba. Zůstali připoutáni ke starým vzorcům chování a zvykům. Takzvané "pohodlí" familiarity překrylo jejich vlastní emoce i fyzický život. Obava ze změny je vedla k tomu aby předstírali sobě i druhým, že jsou spokojeni, zatímco hluboko uvnitř tomu tak nebylo.

Čeho zatím nejvíce litujete a čeho byste chtěli dosáhnout nebo co změnit, než zemřete?

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Každoročně umírá na malárii 1,2 milionů lidí, zjistil tým vědců ze Seattle, který analyzoval novými metodami data od roku 1980. Dochází sice k poklesu počtu úmrtí, ale z daleko většího počtu, než se původně věřilo. V roce 2004 totiž na malárii zemřelo 1,8 milionu lidí.

Studie také vyvrací mýtus, že na malárii umírají jen malé děti. 42 procent úmrtí bylo v kategorii starších dětí a dospělých.

V Evropě byla malárie zlikvidována v 19. století soustředěným koordinovaným úsilím vlád. Africké země nejsou schopny zorganizovat obdobnou koordinovanou kampaň. Globální fond na boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, který dosud poskytoval většinu nástrojů na boj proti malárii v Africe, jako postelové sítě impregnované insekticidem a nové léky, je ve finanční krizi a musel zrušit vydávání dotací.

Podrobnosti v angličtině ZDE

V souvislosti s násilnostmi fotbalových fanoušků v Port Saidu, při nichž ve středu zahynulo kolem 80 osob a na 250 jich bylo zraněno, se včera konaly masivní protivládní demonstrace na káhirském náměstí Tahrír, v Suezu a v samotném Port Saidu. Policie proti nim nasadila plastové projektily a slzný plyn. Hlášeno je 388 zraněných (údaj ministerstva zdravotnictví). Podle agenturních zpráv se káhirská demonstrace večer rozešla.

Podle svědků demonstranti na Tahríru požadovali popravu šéfa vojenské rady řídící zemi, polního maršála Husajna Tantávího.

Součástí hororového příběhu v Port Saidu, při němž zahynulo kolem 80 osob, je fakt, že násilí vyvolali příznivci místního klubu al-Masry a bylo směřováno proti fanouškům káhirského klubu al-Ahali. Ti druzí se podíleli na protestech, které vloni vedly ke svržení prezidenta Husního Mubaraka, a jsou známi svým nepřátelským vztahem k policii. Nepřátelský vztah úřadů k těmto lidem může být součástí skládanky, při níž policie adekvátně nezasáhla.

Vojenská rada ve čtvrtek večer vyhlásila třídenní státní smutek za oběti masakru a guvernér provincie odstoupil.

Poslední zprávy uvádějí, že při včerejších nepokojích v Káhiře bylo hlášeno přes 600 zraněných.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Člověk, dočasná pomíjející částečka jsoucna. Nahraď jsoucno pojmy Zem, příroda, vesmír atd. to vše tu bylo i dříve bez člověka. Člověk je jen jedním z žívých tvorů na Zemi, pokud neplatí možnost, že se život na naši planetu dostal z vesmíru, u nějž se nejvíce rozvinula inteligence. Ve své pýše se domnívá, že je nad přírodou, nad ostatními druhy. Jeho uvažování jej vede k jednání proti přírodě, jíž je sám součástí, ale i proti samotnému vlastnímu správnému uvažování, jehož poznatky sám zneplatňuje. A to vede ke zkracování jeho existenčního času na této planetě.

Pokud se posunume níže o mnoho řádů k naší české současnosti, nalézámě zde řadu dokladů výše napsaného. Do svého programu si současná vláda napsala, že bude vládou rozpočtové odpovědnosti a ještě řadu dalších programových bodů, které neplní. Programem této vlády, který ovšem nedeklarovala, je např. udržovat schodek státního rozpočtu, státního dluhu, aby věřitelé dostávali tučné úroky, které platí občané. Ovšem tíha leží hlavně na 95%ní většině obyvatel. Těch zbývajících 5% platí sice také, ale ti to nijak nepociťují. Např. senátor Tomáš Töpfer v jednom z rozhovorů v rozhlase řekl, že senátorský plat je almužnou. Nyní dostane další post, coby ředitel Vinohradského divadla. Nic proti tomu. Patří k českým předním hercům. Možná by bylo lepší, kdyby zůstal u dosavadních postů. Ale 61 400 Kč, což je základní měsíční plat českého senátora plus náhrady, jako almužnu nemůže považovat 95% obyvatel této země.

Podobných dokladů o nesprávnosti a škodlivosti politiky současné české vlády je nespočet. Dají se číst každý den v novinách, poslouchat v televizi, číst na desítkách serverů na internetu. Ale nic moc se neděje. A tak se stále zvyšuje nespokojenost obyvatel se stavem a děním v našem státě. Po „sametové“ revoluci dostaly vlády do správy náš stát, naše hospodářství, naši společnost. Nebyla právě v dobrém stavu. Ale po dvaadvaceti letech je ještě v horším stavu než v roce 1990. A přesto se občané nescházejí na náměstích a nezvoní klíči. Proč asi? Byli uvedeni do stavu lehkého bezvědomí injekcemi spotřebního a konzumního kapitalismu, ne zcela opravdovou svobodou, že mohou vyslovovat své názory, aniž by jim ráno zazvonil u dveří příslušník SNB nebo StB, že mohou vycestovat k exotickým destinacím v Egyptě, Karibiku a že mají pocit, že si ve svobodných volbách zvolili dobré zastupitele. Ale skutečnost je jiná. Ne, že by vše bylo jenom a jenom špatné. Udělalo se dost užitečného. Mnohé se změnilo. Podívejme se na vzhled našich měst, oblečení našich dětí, a ještě řada dalších skutečností by se dala jmenovat. Ale mnohé dobré je taženo zpět. Jsou to věci do očí bijící. Doživotní imunita poslanců, zrušení fakultních nemocnic, aby mohly být přeměněny na akciové společnosti, rušení sociálních opatření nesmyslnými škrty, jež poškozují ekonomický rozvoj, s argumenty za vyrovnaný rozpočet, nedomyšlené zdravotní a důchodové reformy, jejichž hlavním cílem je nacpat do chřtánu peníze z průběžného důchodového systému a stávajícího zdravotního pojištění soukromým fondům, s nimiž hospodaří soukromí vlastníci převážně anonymní. Korupce, která byla nastolena jako systém. Školství a kulturu dát do soukromých rukou t.j. hodnoty jednoznačně společenské, omezit akademickou svobodu a dostat senáty vysokých škol pod diktát jmenovaných lidí, kteří budou plnit jim zadané úkoly. Sdělovací prostředky, tištěné i elektronické v rukou zahraničních vlastníků, taktéž banky, valná část průmyslu. A zisky z nich plynou z republiky vedle vybudovaných tunelů, kam plynou zase peníze z programové korupce. Suma sumárum, všechny veřejnoprávní resorty jsou předávány do rukou soukromého kapitálu pod rouškou pokroku s argumenty, že to bude levnější, efektivnější, jednodušší atd.

Vše bývá namícháno tak, že to vede ke zmatkům. Kolik dobrých idejí se dá zneužít a taky bylo zneužito. Naše vláda vaří podle vyprávění Jak pejsek a kočička spolu vařili. Vše bez ohledu, zda to k sobě patří, se dá dohromady a vyjde z toho blivajs. Ale polévku nelze jíst nožem a vidličkou. Vše se míchá tak, aby se lidé místo sjednocování rozdělovali, hádali a tak byli lépe ovladatelní. Kolik správných idejí bojuje proti sobě! Hodně, ne-li většina. Hoď kamenem, kdož jsi spravedlivý proti Zub za zub, oko za oko nebo stále ještě leckde existující krevní msta. Dnes u nás pokračuje v jiných formách např. v exekucích, zákony posvěcených krádežích. Před českou společností vyvstává velký úkol. Tento nedůstojný, nehorázný systém změnit. Jedním z kroků budou volby letos na podzim do krajských zastupitelstev a 1/3 senátorů. Již v nich by bylo záhodno nastolit prvky přímé demokracie. Tj. ne kandidátky, které předloží politické strany, ale navrhnout občany, které lidé znají z jejich činnosti. Kteří se pohybovali mezi občany a řešili jejich problémy a ne např. kde výhodně koupit půdu zemědělskou a přeregistrovat jako stavební pozemky, ne bez vypsání konkursů získat za úplatu státní či obecní zakázky a ne podle toho, kolikrát se sešli ve stranických sekretariátech, aby za peníze vložené do stranických pokladen získali výhody, na které ostatní občané nedosáhnou. Další volby nás čekají v roce 2014 a to do zastupitelstev obcí a do poslanecké sněmovny. V tomtéž roce také volby do Evropského parlamentu. Jako občané bychom neměli připustit, aby kandidátky byly připravovány ve stranických sekretariátech. Tím by se neutěšená situace v zemi nezměnila. Proto v zemi vznikly a vznikají četné občanské organizace a hnutí, která přicházejí s novými logickými a rozumnými návrhy na zlepšení našeho politického a společenského systému. Na změnu ústavy, na zrušení četných institucí, které jsou nepotřebné. Na snížení počtu poslanců ve sněmovně, na zrušení senátu, na snížení počtu ministerstvech, na zrušení funkcí poradců od vlády až po obce s jejich nehoráznými platy. Např. poradce předsedy vlády pana Nečase, Ing.Říman, bývalý ministr, bere podle smlouvy v přepočtu na hodinu přes 1100 Kč. Statisícové odměny k platům u četných náměstků a sekčních šéfů, sekretářek apod. Copak je toto nová, lepší společnost o níž většina občanů v listopadu 1989 snila a usilovala? Nikoli.

Seznamujme se tudíž s návrhy občanských iniciativ, jako voliči žádejme po poslancích, aby složili účty svého počínání v obcích na setkání s občany namísto planého žvanění ve sněmovně, s bufety, kde všechny ceny jídel a občerstvení jsou takřka předválečné. Požadujme od našich zastupitelů všech stupňů, aby nekázali pít vodu, když pijí víno.

Tráva roste, ty to víš,
slunce svítí, ty to víš,
vítr duje, ty to víš,
na všechno nám odpovíš,
ty děde Vševěde, dědečku náš,
ty všechno víš, ty všechno znáš.

Píseň oslavující děda Vševěda,
Jára Cimrman: Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Geniální Cimrmanův předobraz kultu osobnosti je znovu aktuální. Premiér Nečas totiž vypustil do světa definici novou definici vědce. Stalo se tak 2. února 2012 na 33. schůzi Sněmovny. Díky jejímu stenografickému záznamu teď již máme jasno, že

Nečas měl na mysli otevření malého českého grantového dvorku a dodal, že "prostřednictvím anglicky psaných projektů a anglicky vedeného řízení by bylo umožněno zapojení mezinárodní komunity, což by a priorně eliminovalo nevědecké projekty."

Jenže, co když se geniální myšlenka objeví v čínštině, francouzštině, němčině a, bůh uchovej, v ruštině?

Když jsem v roce 1959 začal studovat analytickou chemii na Přírodovědecké fakultě Karlovy university, byli tam, podle Nečasovy definice, samí nevědci, protože druhým jazykem většiny profesorů byla němčina. Pravda, tenkrát nás profesoři především učili a svoji (pa)vědu dělali jako koníčka, protože nemuseli psát ponížené supliky o granty.

To, do jaké míry schvaluje grantová agentura nesmyslné (pardon nevědecké) projekty, lze jistě odhadnout podle výsledků. Důležitější se ale zdá být, zda má smysl odhalovat třeba dobré nápady před mezinárodní komunitou. Ukradení dobrého nápadu může být založeno právě na jeho potlačení při rozhodování o grantu. Předpokládat. že "mezinárodní komunitě" jde o to, aby Češi nevyhazovali svoje prostředky zbytečně, je směšné.

Bylo by jistě zajímavé vědět, jak současné university budoucí vědce na psaní grantů připravují a hlavně, do jaké míry jsou vědci ochotni sdílet se začatečníky drobné jazykové a jiné fígle. Ono, jako ve všem, nejde až tak o obsah, ale o formu. To, že známosti hrají roli i mezi vědci, není překvapivé.

Nedostatky v jazykové přípravě lze očekávat i u politiků. Jaká je záruka, že třeba Nečas je schopen projevit svoje názory zcela plnohodnotně třeba v angličtině a hlavně, že přesně chápe, co mu zahraniční protějšek vlastně říká? Kdysi jsem četl, že právě kvůli nuancím mají i jinak dobře jazykově vybavení politici při rozhovorech vlastní tlumočníky.

Následující text je samozřejmě čistě hypotetický, protože předpokládá, že Havel by byl vůbec ochoten odpovědět na otázku přicházející od ontarijské bobří řeky.

Jak víme, byl Havel vězněn za to, že pod záminkou svobody slova porušoval zákony chránící zájmy jeho tehdejší socialistické vlasti. Cosi psal a cosi říkal, a tehdejší režim proti němu vytáhl zákony, které si pro vlastní ochranu zavedl. Ať tak či onak, šlo o omezení svobody slova.

Kanadský občan, Vladimír Stwora, provozovatel serveru Zvědavec, byl českou policií požádán o sdělení identifikačních údajů dvou diskutujících pod jedním z článků. Jakýsi kapitán Bc mu píše, že se jedná o zavažný trestný čin a že informaci je tudíž nutné sdělit bez zbytečného odkladu.

Dopis přišel emailem, což může vzbuzovat pochybnost o jeho pravosti. Poněkud buranský tón spíše potvrzuje, že pochází od policie (chybí oslovení, poděkování a pozdrav). Dopis rovněž vyjevuje, že česká policie má oddělení informační kriminality.

Zmíněný server dává pod články prostor pro diskusi. Její úroveň se nijak neliší od těch, které lze nalézt třeba na iDnes, Aktuálně.cz a nebo Parlamentních listech. Články většinou mají politická či ekonomická témata a často jde o překlady jinde publikovaných textů. V žádném případě nejde o pornografii natož snad dětskou.

Havla bych se rád zeptal, jak se mu líbí takový zásah policie do svobody slova v ČR, když za její prosazování v ČSSR tak trpěl. Kdyby byl živ, tak by jistě vnikl do sdělovacích prostředků a vášnivě obhajoval, že nejsme jako oni. A nebo nevnikl a neobhajoval? A jaké slovo se může v Česku stát předmětem závažného trestného činu? Neměla by to veřejnost vědět?

Je to truismus, že postindustriální národy, jako jsme my, přežívají jedině v důsledku své inteligence. Je to ale pravda, píše ve skotském deníku The Herald Iain McWhirter.

Ať už bude Skotsko samostatné či nikoliv, praktickou realitou je, že vzdělání jeho obyvatelstva určí velkou měrou kvalitu jejich života. Neexistuje žádná alternativa k tvrdému úkolu učit se, vzhledem k tomu, že těžký průmysl zmizel a falešní bůžci skotského bankovnictví jako Fred Godwin [bývalý šéf Royal Bank of Scotland, který byl právě zbaven šlechtického titulu] byli svrženi a rozšlapáni v prachu.

Naštěstí má Skotsko jedinečnou výhodu, že tento malý národ pěti milionů obyvatel má nejméně pět univerzit světové třídy - více vysokých škol v žebříčku 200 nejlepších univerzit než Francie - a pracovní síly, které patří k nejvzdělanějším na světě. Ano, mnoho lidí hledá zaměstnání v Anglii, protože ve Skotsku není dost pracovních příležitostí, ale to je jiná věc. Skotské vysoké školství je samostatným průmyslovým odvětvím, do Skotska přijíždí studovat stále větší množství zahraničních studentů, kteří využívají naší poměrné vyspělosti v oblasti pedagogiky.

Je v tom daleko víc než jen hrubá ekonomika. Skotské univerzity nikdy nebyly považovány za pouhé továrny na vzdělávání - mají jasnou rovnostářskou tradici, kterou shrnuje výraz "demokratický intelekt". Profesor Ferdinand von Prondzynski, rektor Univerzity Roberta Gordona, ve své zprávě, zveřejněné včera, jasně pochopil význam tohoto výrazu.

Skotské univerzity je nutno považovat za motor společenských a kulturních změn k lepšímu - existují nikoliv pouze ku prospěchu jednotlivce, ale pro společnost jako celek. V tom se skotské univerzity výrazně odlišují od oněch elitních univerzit v Americe a v Anglii, které dnes stále častěji považují vzdělání za zboží, které se smí prodávat a kupovat, a studenty za spotřebitele produktu, prodávaného za cenu, kterou určí trh.

Musím tady deklarovat střet zájmů. Jako hodnostář Edinburské univerzity (z funkce odcházím tento měsíc) jsem byl součástí panelu profesora von Prondzynského, i když názory, které tady vyjadřuju, jsou mé vlastní. Opravdu stojí za to přečíst si jeho zprávu, která je stručná a k věci. Tomuto bývalému rektorovi Dublin City University se podařilo vyjádřit vážně a jasně to, co uniklo většině jiných zpráv. Jeho doporučení jsou radikální, ale praktická a téměř jistě se stanou součástí nového zákona o skotských univerzitách, který bude přijat příští rok.

Co znamená výraz "demokratický intelekt"? V první řadě to znamená žádné univerzitní školné. Téměř desetiprocentní pokles v počtu studentů na vysokých školách v Anglii nám vypovídá mnohé o tom, kam směřují anglické univerzity nyní, když tam studenti musejí platit školné ve výši 9000 liber ročně. Skotsko si prostě nemůže dovolit, aby se vysoké školství stalo dokončovací školou pro děti bohatých lidí. Ani se nesmí univerzitám dovolit, aby se staly komerčními podniky, v jejichž čele stojí generální ředitelé motivovaní velikostí svých platů a váhou svých prémií. Nechceme, aby na skotských univerzitách vládla generace Fredů Godwinů.

Jedním z důvodů, proč zahájila skotská vláda analýzu profesora Prondzynského, bylo veřejné znepokojení nad stále rostoucími platy univerzitních rektorů, které se nyní rychle blíží částce 300 000 liber ročně. Analýza nespecifikuje, jak vysoké mají být platy univerzitních rektorů, ale dává jasně najevo, že nedávná spirála disproporčního zvyšování platů rektorů musí být zastavena a musí to být racionálně zhodnoceno. Profesor von Prondzynski také požaduje, aby byli v oněch okultních výborech, které rozhodují o výši platů rektorů, zastoupeni řadoví univerzitní učitelé a studenti. Podle mého čistě osobního názoru by neměl nikdo, kdo je zaměstnaný ve veřejných institucích, mít vyšší plat než skotský ministerský předseda.

Jsou univerzity veřejnými institucemi? Podle profesora von Prondzynského ano. "Skotská tradice vysokého školství je výrazná," píše. "Je založena na tradici 20. století a jeho podpoře sociální mobility a sociální odpovědnosti a od druhé světové války na zvlášť silné podpoře národa principům sociálního státu."

Skotské univerzity vznikly na základě investic veřejných peněz, a proto se v konečném důsledku musejí zodpovídat lidu Skotska. Pokud jsou univerzity opravdu demokratickými komunitami, je nutno zajistit, aby se chovaly otevřeně demokraticky. To byla nejobtížnější otázka. Nejjednodušší by bylo učinit je odpovědné přímo demokraticky zvolené vládě Skotska. Dovolit ministrům, aby jmenovali a odvolávali rektory, by však zlikvidovalo akademickou svobodu.

Profesor von Prondzynski se pokusil učinit správní orgány univerzit demokratičtějšími tím, že je otevřel volbám studentů a učitelů a širší komunity a navrhl založení nárazníkové instituce, fóra pro vysoké školství, které bude prostředníkem mezi ministrem a univerzitami. Zpráva také požaduje, aby ve správních orgánech univerzity byly zastoupeny odbory a aby University Courts, správní rady univerzit, měly nejméně 40 procent žen.

Nejkontroverznějším návrhem profesora von Prondzynského je, aby byli předsedové University Courts voleni. Proti tomu univerzitní establishment zuřivě bojuje, ale není úplně jasné proč. Starobylé skotské univerzity volí jednoho hodnostáře University Court už od 19. století. Zpráva jen navrhuje, aby tito volení hodnostáři dostali pravomoci k tomu, aby řádně demokraticky na práci správních rad dohlíželi. To zrovna není rudá revoluce.

Rektoři skotských univerzit jsou prý ostře proti zavádění i této minimální míry demokracie. No, tak si na to ale budou muset zvyknout, stejně, jako si budou muset zvyknout na to, že skotské univerzity neúčtují studentům školné, za něž rektoři tolik lobbovali. Tato zpráva je zásadním bodem obratu a dochází k rozchodu mezi vysokým školstvím ve Skotsku a v Anglii, a to ne jen v otázkách financí.

Skotské univerzity tvoří lidé a jsou pro lidi, a tak to taky zůstane.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1. února 2012 byla zveřejněna cca padesátistránková analýza správní struktury skotských univerzit, kterou pro skotské ministerstvo školství vypracoval tým odborníků pod vedením profesora Ferdinanda von Prondzynského, rektora Robert Gordon University v Aberdeenu, na základě četných připomínek pracovníků univerzit i veřejnosti. Závěry práce jsou v naprostém protikladu k tomu, co pro české univerzity navrhuje Dobešovo ministerstvo školství. Doporučujeme text ke studiu.

Zpráva se snaží vytvořit rovnováhu mezi manažerskými strukturami, které každá univerzita samozřejmě potřebuje, a svobodou výzkumu a akademického směřování. Ze zprávy citujeme:

"Velký počet svědectví argumentoval, že způsob jednání vysokého managementu univerzit někdy přispívá k vzniku 'managerialismu' na univerzitách, což ohrožuje kolegiální jednání. Managerialismus už byl v oblasti vysokého školství podroben širší analýze a debatě. V roce 2003 vydal výzkumný tým, vedený profesorkou Rosemary Deemovou z University of Bristol, článek, v němž definoval chování, nazvané 'Nový managerialismus', jehož podstatou je úsilí vytvořit na univerzitách centralizovanou strategii, podřídit administrativní struktury této strategii a vytvořit řídící mechanismy, které umožňují realizaci této strategie.

"I když se široce uznává, že složité byrokratické a finanční nároky univerzit vyžadují profesionální správu a jmenování vysokých pracovníků s manažerskou odpovědností, někdy se poukazuje na to, že manažerské týmy vytvořily podnikatelskou kulturu, která podvrátila akademické poslání univerzit a akademické hodnoty a ochromila kolegialitu."

V dokumentu se dále praví mj:

"Je důležité, aby rozhodnutí akademických shromáždění (senát univerzit) nebyla čistě schvalováním předchozích rozhodnutí managementu, ale aby se na rozhodnutích akademičtí zaměstnanci aktivně podíleli, aby byla akademická shromáždění autentickými fóry pro akademickou debatu a správu vysokých škol."

Kompletní dokument je v angličtině ZDE

plné znění každý den ZDE

V červnu 2011 jsme zprovoznili pro vaše pohodlí možnost přispívat na provoz Britských listů dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilního telefonu. Informace o tom, jak to dělat, jsou ZDE. Zároveň je samozřejmě možné přispět finančně na provoz BL na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Zdá se však, že možnosti a ochota čtenářů finančně přispívat na provoz deníku, který každodenně čtou (čtenářů je měsíčně cca 350 000) prokazuje silně klesající tendenci. Jenže provoz listu z něčeho uhradit musíme. Nepodporují nás ani velcí kapitalisté, ani velcí antikapitalisté. Nezávislost a existenci si uchováme pouze, pokud si udržíme podporu čtenářské obce.

rozšířená verze projevu autora na demonstraci prosti smlouvě ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement), pořádané Pirátskou stranou 2.2. 2012 v Praze na Klárově.

Krádež je, když vám seberu čepici, vám umrznou uši a mě ne. Když budete čepci kopírovat, budu mít čepici já a vám zůstane. Sdílení není krádež. V roce 1963 přiletěl John F. Kennedy do Západního Berlína, aby viděl Berlínskou zeď a prohlásil "Ich bin ein Berliner". Ze solidarity. A já vás dnes prosím, abyste vy všichni solidárně řekli „Ich bin ein Anonymous“.

Před více než dvěma tisíci lety Římané postavili 26 metrů široké kamenné silnice, aby jimi propojili celou říši. Aby byly informace z Říma co nejdříve dostupné všude, jezdila po nich státní pošta. Nezprivatizovali ji. Ani tyto dálnice. Jedna z nich vedla až do Londinia, dnešního Londýna. Via Appia existuje dodnes.

V polovině patnáctého století Gutenberg vynalezl knihtisk. Roku 1450 s ním vytiskl bibli. Chtěl zprostředkovat vzdělanost co nejvíce lidem. Jezuité pak zničili i jeho hrob, protože on zničil jejich monopol. Na informace.

Od té doby se stokrát o monopoly vedly války. Nikdy si nikdo žádný monopol neudržel. Šokuje mne, jak ti poražení jsou stále nepoučitelní.

Moudrá císařovna Marie Terezie založila v roce 1774 povinné triviální školy a ustanovila Všeobecný školní řád. Svému lidu přála vzdělání. Franz Josef pak napomáhal založení veřejných knihoven a společností pro povznesení umění a věd. Chtěl mít vzdělané poddané, kteří by obstáli v tehdejší hospodářské konkurenci. První veřejná knihovna v Praze se otevřela v roce 1891. Už tehdy informace a znalosti znamenaly úspěch a moc. Ale zároveň i odpovědnost a prospěch pro společnost. Tehdejší politici to věděli. Tehdejší poddaní to věděli. Moudrá císařovna a moudrý císař věděli, že hlupáci nic nevytvoří.

Zkušenosti lékařů se sdílely už od Asklépia a Hippokrata. Právě Hippokrates objevil léčivé účinky acylpyrinu - kyseliny acetylsalicylové, tehdy jako odvar z kůry vrby bílé. Musela přijít první světová válka, aby byl v roce 1915 v Británii zrušen patent německé firmy Bayer, která chtěla na výrobu aspirinu monopol. Díky výrobě v celém světě nezemřely během pandemie španělské chřipky v roce 1918 další statisíce lidí.

Antibiotikum penicilin objevil Alexander Fleming v roce 1928. Ve 30. letech 20. století německý vědec Gerhard Domagk objevil sulfonamid. Oba léky byly volně vyráběné bez patentových monopolů a zachránily statisíce životů během 2. světové války, miliony životů dodnes.

Před šedesáti lety, po druhé světové válce, vznikla síť, propojující počítače. Roku 1969 byl zprovozněn ARPANET, zárodek internetu. Armáda sdílela technologii s vědci z univerzit. Vědci potřebovali sdílet informace. Armáda potřebovala chránit informace před jadernou válkou. A prospěch z nepatentování internetu měli lidé na celém světě.

V roce 1989 Tim Berners-Lee zveřejnil návrh webu. Ještě před deseti lety byl internet v plenkách. Dnes spojuje svobodnými informacemi celý svět.

Prozatím.

Bill Gates kdysi nadšeně hovořil o informační superdálnici, poradce amerických prezidentů Alvin Toffler o informační společnosti a teoretik Marshal McLuhan o globální vesnici. O postindustriální společnosti, hovořil i Američan Daniel Bell. Měl to být ráj na zemi. Globální komunikace, globální kultura, globální znalostní společnost. Budoucnost.

Tehdy vizionáři viděli pokrok ve sdílení informací, sdílení znalostí ku prospěchu všech. Vize pokroku dnes zmizela. Nahradily ji policejní obušky a soudní obsílky. Žaloby a vězení. A prodejné vlády.

Tato vláda, která je vládou proti vám, proti lidem, technologickému pokroku brání. Brání vám sdílet informace. Dokud nezaplatíte. Brání vám poznávat cizí kultury. Dokud nezaplatíte. Brání vám ve vzdělání, Dokud nezaplatíte. A pokud nemáte miliony. Brání elektronické obdobě veřejných knihoven. Kdyby mohla, zakázala by i internet. Tato vláda vytváří bariéru neznalosti. Mezi vámi a bohatstvím myšlenek celého světa. Tato vláda vás chce izolovat. Za novou železnou oponou, oponou nevědomosti.

Proto podepsala smlouvu ACTA. Má jí pomoci udržet moc. Proto vás ignoruje nebo se vám vysmívá. Mocní hájí svůj monopol a vaši bezmocnost. Mají strach ze sdílení informací. Lekli se šíření myšlenek. Bojí se demokracie. Bojí se vás. Tato vláda z vás chce mít hlupáky, kterým se dá pohodlně vládnout. Ovce, které se nechají pohodlně stříhat. Necháte si to líbit? Právě teď je čas říci nejen co nechcete, ale i co chcete.

My všichni nepotřebujeme uzákonit ACTA. Potřebujeme uzákonit Hippokratovu přísahu i pro sdílení informací. Aby informace už jednou provždy sloužily lidem. Jako jim slouží veřejné knihovny. Jako jim slouží lékaři. Podporujte a plaťte veřejné služby. Podporujte a plaťte veřejná média. Podporujte svobodný software. Podporujte sdílení. Podporujte kooperaci namísto konkurence.

Nezapomeňte ale, že kdo chce brát, musí umět i dávat. Prospěch z toho budeme mít všichni. Společně.

smlouva ACTA - plný text v češtině PDF

Versão completa do discurso do autor na demonstração contra o ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement), organizada pelo Partido Pirata tcheco em 2.2.2012 em Praga.

Roubo é quando eu pego seu chapéu e, por causa disso, suas orelhas congelam e as minhas não. No entanto, se eu copio o seu chapéu, então eu terei um pra mim e o seu continua lhe protegendo as orelhas do frio. Dividir não é roubar. Em 1963 o presidente americano John F. Kennedy foi a Berlim Ocidental checar a construção do Muro de Berlim e declarou "Ich bin ein Berliner" (Eu também sou berlinense). E eu hoje conclamo todos a solidariamente dizerem "Ich bin Anonymous" (Eu também sou Anonymous).

Há mais de dois mil anos os Romanos construíram uma estrada de pedra de 26 metros de largura para lhes conectarem todo o império. E, para que as informações circulassem o mais rápido possível em todos os lugares, passava por ela o correio estatal. O qual nunca foi privatizado. Nem aquelas estradas. Uma delas inclusive chegava até Londinia, que hoje conhecemos como Londres. A Via Appia existe até hoje.

Na metade do século XIV, Gutenberg inventou a imprensa. No ano 1450 nela foi impressa a Bíblia. Assim se proporcionaria fazer chegar educação ao maior número possível de pessoas. Por causa disso, os jesuítas destruíram até seu túmulo, pois a invenção dele lhes tirou o monopólio... da informação.

Desde aquela época, centenas de vezes, em nome de monopólios, surgiram guerras. Mesmo assim, nunca nenhum monopólio durou muito tempo. Fico chocado em ver que os derrotados ainda não aprenderam essa lição.

A sábia Sua Alteza Imperial Maria Teresa da Áustria fundou, em 1774, a obrigatoriedade escolar e formou a Ordem Geral Escolar. Desejava que seus povos fossem educados. O Imperador Francisco José I mais tarde ajudou a criar bibliotecas públicas e sociedades de avanço científico e artístico. Queria ter súditos bem-educados, que pudessem concorrer na economia da época. A primeira biblioteca pública foi aberta em Praga em 1891. Já naqueles tempos informação e conhecimento levavam ao sucesso e poder. Além de responsabilidade e progresso para a sociedade inteira. Os políticos de então sabiam disso. Os súditos de então também eram conscientes disso. A judiciosa imperatriz e o sensato imperador sabiam que burros não criam nada.

A experiência dos médicos já era dividida desde Asklepius até Hipócrates. Foi exatamente o Hipócrates quem descobriu os efeitos medicinais da acilpirina – ácido acetilsalicida, que vinha do salgueiro branco. Foi necessário que viesse a Primeira Guerra Mundial para que, em 1915, na Grã-Bretanha, fosse abolida a patente da Bayer, que queria ter o monopólio da produção da aspirina. Graças a esta quebra de monopólio centenas de milhares de pessoas não pereceram devido à pandemia de gripe espanhola em 1918.

O antibiótico penicilina foi descoberto por Alexander Fleming em 1928. Na década de 30 do século XX o cientista alemão Gerhard Domagk descobriu a sulfonamida. Ambos substâncias foram produzidas sem patentes monopólicas e por isso salvaram centenas de milhares de vidas durante a Segunda Guerra Mundial e milhões de outras vidas até hoje.

Sessenta anos atrás, após o término da Segunda Guerra, surgiu uma rede que conectava computadores. Em 1969 entrou em funcionamento o ARPANET, precursor da Internet. O exército então a dividiu com cientistas universitários. Eles precisavam trocar informações entre si. E os militares precisavam proteger informações relativas a guerra nuclear. E os benefícios da Internet livre, não-patentizada, chegaram às pessoas do mundo inteiro.

Em 1989, Tim Berners-Lee trouxe à público sua proposta de rede. Apenas dez anos atrás a Internet ainda estava de fraldas. Hoje conecta informação livre pelo mundo afora.

Por enquanto...

Bill Gates certa vez falou entusiasmado sobre a superestrada de informação, enquanto o consultor presidencial americano Alvin Toffler trouxe o conceito de sociedade informada e o teórico Marshall McLuhan sobre a famosa aldeia global. Até o americano Daniel Bell falou sobre a vinda da sociedade pós-industrial. Era para ser o paraíso na Terra.

Comunicação global, cultura global, sociedades com conhecimento globalizado. O Futuro.

Naquela época os visionários viram o avanço que traria a troca livre de informações, a divisão de conhecimentos para o bem geral. Esse tipo de visão de progresso desapareceu nos dias de hoje. Foi tomada por ações policiais e intimações judiciais. Processos e cadeia. E governos vendidos.

O atual governo tcheco, que governa contra nós, contra o povo, evita esse tipo de avanço. Evita que sejam divididas informações livremente. A não ser que paguemos por ela. Quer evitar que possamos conhecer culturas distintas. Caso não paguemos. Evita que aprendamos. Caso não paguemos. E caso não tenhamos muito dinheiro. Evita a criação de bibliotecas eletrônicas. Se pudesse, provavelmente proibiria até a Internet em si. O atual governo cria barreiras contra a informação. Barreiras entre nós e os ricos do mundo inteiro. Esse governo quer nos isolar. Cria uma nova Cortina de Ferro, uma cortina de desconhecimento.

Por isso assinou o documento ACTA. Quer, com isso, se ajudar a manter-se no poder. Por isso nos ignora e ri de nós. Os poderosos estão defendendo seus monopólios e criando falta de poder em nós. Eles tem medo da troca de informações livre. Se apavoram com a circulação livre de idéias. Tem medo de democracia. Tem medo de nós. Esse governo quer ter seus súditos ignorantes para que possam os manipular mais facilmente. Ovelhas que se deixem confortavelmente cortar a lã. Vamos aceitar isso? Esta é a hora de dizermos não apenas o que queremos, mas o que não aceitamos.

Nós não precisamos de nenhuma legalização do tal ACTA. O que precisamos é tornar lei o juramento de Hipócrates para a distriubuição de informação. Para que, finalmente, a informação livre seja dedicada ao povo. Da mesma maneira que bibliotecas públicas. Como juram os médicos. Apoiem e paguem por serviços públicos. Apoiem e paguem pela mídia pública. Apoie software livre. Apoie a distribuição livre. Apoie a cooperação, em vez da concorrência.

Não esqueçam de que aqueles que querem receber, tem que saber até dar. Lucro disso teremos todos nós. Juntos.

tradução Fabiano Golgo

An extended version of the author's speech at the demonstration against ACTA (the Anti-Counterfeiting Trade Agreement), organised by the Czech Pirate Party on 2nd February 2012 at Prague's Klárov area.

If I steal your hat, your ears freeze off and mine don't, thatś what a theft is. If the hat is copied, I'll have it and you will, too. Sharing is not a theft. In 1963, when John F. Kennedy arrived by plane to West Berlin to see the Berlin Wall, he declared: „Ich bin ein Berliner“. And today, I beg you all to stand in solidarity with one another and say: „Ich bin ein Anonymous“.

More than two thousand years ago, Romans built 26-meter wide roads made of stone to interconnect the whole empire. State mail rode on these roads to make information from Rome available everywhere as soon as possible. It wasn't privatised, and neither were the roads. One of these roads lead as far as to Londinium, today's London. Via Appia exists to this day.

In the mid-fiftennth century, Gutenberg invented the printing press. In 1450, he used it to print out the Bible. He aimed to spread education (and knowledge) to as many people as possible. The Jesuits then destroyed his grave, because he had destroyed their monopoly. Their information monopoly.

Since then, monopoly wars have been waged a hundred times. No one has ever kept any monopoly, though. I am shocked to find out that the beaten ones are still incorrigible.

The wise empress Maria Theresa, founded compulsory trivial schools in 1774 and established General Schooling Regulations. She wished for her people to have education. Franz Joseph then facilitated the establishment of public libraries and societies for the enhancement of arts and sciences. He wanted to have well-educated subjects who could stand the test facing the economic competition of that time. The first public library in Prague was opened in 1891.

Even then, information and knowledge meant success and power. However, they meant responsibility and well-being for the society as a whole at the same time. The politicians of that time it.

Their subjects new it too. The wise empress and the wise emperor both new that a band of simpletons can't create anything.

The experience of doctors has been shared since Asclepius… and Hippocrates. It was Hippocrates who discovered the healing effects of acylpyrin – the acetylsalicylic acid, that is the decoction of the bark of Salix Alba, that is the white willow. Only the coming of the First World War could bring about the revocation of the patent of Bayer, the German corporation which sought a monopoly for the production of aspirin. Thanks to its production, hudnreds of thousands of people world-wide did not die during the pandemic of Spanish influenza in 1918.

The penicillin antibiotic was discovered by Alexander Fleming in 1928. In the thirties of the 20th century, the German scientist Gerhard Domagk discovered sulphonamide. Both medicines were freely produced without patent monopolies and saved hundreds of thousands of lives during the Second World War, and have saved millions till now.

60 years ago, after the Second World War, a net connecting computers was created. In 1969, ARPANET, the core of the internet was put into operation. The army shared the technology with scientists from universities. Scientists needed to share information. The army needed to protect information from nuclear war. And people all over the world benefited from the fact that internet wasn't patented.

In 1989, Tim Berners-Lee published the design of the web. Mere 10 years ago, internet was in its infancy. Today, it connects the whole world by free information.

At least for now.

Bill Gates used to speak with enthusiasm about an information superhighway. Alvin Toffler, an advisor to American presidents and futurist spoke of information society. Marshal McLuhan, a media communication theorist, spoke of the global village. Even the American Daniel Bell spoke of the post-industrial society. It was supposed to be heaven on earth. Global communicationm global culture, global knowledge-based society. It was to be the future.

Back then, visionaries saw progress in sharing information, sharing knowledge for the benefit of everyone. Today, the vision of progress has disappeared. It has been replaced by police batons and court summons. Lawsuits and prison. And venal governments.

This government which is a government against you, against people, is impeding technological progress. They are preventing you from sharing information. Unless you pay. They are preventing you from sharing information. Until you pay. They are preventing you from getting to know other cultures. They are hindering your possibility to get to know other cultures. Unless you pay. They are hindering your education. Unless you pay. And unless you have millions. They are hindering an electronic form of public libraries. If they could, they woud ban the internet. This government is creating a barrier of ignorance. A barrier between you and the treasure of the ideas of the whole world. This government want to isolate you. They want to isolate you behind a new iron curtain, a curtain of ignorance.

This is why they signed the ACTA agreement. It is supposed to help them stay in power. This is why they are ignoring you or laughing in your face. The powerful are advocating their monopoly and your helplessness. They are afraid of information being spread. They are afraid of democracy. They are afraid of you.

This government want to turn you into ignorants who can be ruled effortlessly. Like sheep that let themselves that can be sheared comfortably. Will you have this? Right now is the time to say not only what you don't want, but also what you do want.

All of us have no need to enact ACTA as a law. We need to enact the Hippocrates oath as a law even for sharing information, so that information served people once and for all. Just as public libraries serve them. Just as doctors serve them, too.

Support and pay for public services. Support and pay for public media. Support free software, Support sharing. Support cooperation as opposed to competition.

However, you mustn't forget that whoever wants to take must be able to give, too. If this is the case, all of us will benefit from it. Together.

Translated by Lucie Hlaváčková

the ACTA agreement – download full text in English  PDF

V pondělí 6. února zahajuje Ekumenická akademie Praha již třetí cyklus Pražské školy alternativ, která nabízí pravidelné přednášky, semináře a workshopy k aktuálním politickým, kulturním, ekologickým a ekonomickým tématům. Na projektu spolupracují také Masarykova demokratická akademie, Socialistický kruh, Alternativa zdola, Centrum globálních studií, Eurosolar, ProAlt a Socialistická solidarita.

Cyklus, který poběží až do června, bude zahájen kritickým zhodnocením odkazu Rosy Luxemburgové. Od února se budou pravidelné pondělní akce (začátek vždy v 18:00) konat v prostorách DIVUSu, jižní křídlo, Bubenská 1, Praha 7 ( budova bývalých Elektrických, později dopravních, podniků, nad stanicí metra Vltavská, vchod od magistrály. Přednášky jsou přístupné zdarma.

Jedním z hlavních cílů vzdělávacího cyklu Ekumenické akademie Praha je šířit informace o alternativních myšlenkových směrech, které v současné české společnosti stojí na okraji zájmu. I proto byla pro zahájení cyklu probíhajícího po celý rok 2012 vybrána německá revolucionářka Rosa Luxemburgová, která sehrála důležitou roli ve vývoji levicového hnutí na počátku dvacátého století. „Její láska ke svobodě byla nekompromisní a stavěla se proti útlaku bez ohledu na to, jestli přicházel zprava nebo zleva. Proto je inspirující i dnes,“ říká k Pražské škole alternativ Jiří Silný, ředitel Ekumenické akademie Praha.

Na přednáškách a seminářích bude k dostání také sborník „Od krize k alternativám", který shrnuje témata z minulého semestru. Do publikace přispěla řada vědců a sociálních aktivistů:

• Od krize k alternativám: ekonomický pohled: Ilona Švihlíková (Alternativa zdola)
• Postkapitalistické alternativy: ekonomická demokracie: Marek Hrubec (Centrum globálních studií)
• O alternativách: Michal Hauser (Socialistický kruh)
• Česká energetika – bída samozvané tradice: Milan Smrž (Eurosolar.cz)
• Intervence současného umění do veřejného prostoru I. Historický kontext a motivace: Milan Kreuzzieger (Centrum globálních studií)

V únoru se budou konat tyto akce:

6. 2. 2012 - Rosa Luxemburgová – Ubitý sen o svobodě a důstojnosti

„Svoboda znamená svobodu pro ty, co myslí jinak.“ Německá revolucionářka, narozená v polské židovské rodině, stála vždy na straně utlačovaných v opozici proti jakémukoli establishmentu. Věřila, že lidé si mohou vládnout sami a společně hledat nejlepší řešení. Byla zavražděna „demokratickými” silami levice a pravice 15. ledna 1919, ale její odkaz spontánní organizace, svobody a demokratického socialismu zůstává dál živý napříč generacemi. Ve vzpomínce na výročí jedné z největších žen 20. století promluví:

Jan Májíček (Socialistická solidarita), Michael Hauser (Filosofický ústav Akademie věd ČR)

Moderuje: Tomáš Tožička (Alternativa zdola)

13. 2. 2012 - Změna životního stylu

Pravděpodobně nejdůležitějším parametrem nezbytné proměny je změna životního stylu. Tím máme na mysli nejenom ekologické a sociální aspekty, ale současně odklon od panujícího vulgárního materialismu. Je třeba vytvořit nový interdisciplinární model, který se nebude vyhýbat výsledkům nejnovějších vědeckých výzkumů v oblasti vzájemného působení vědomí a hmoty.

Vystoupí: Milan Smrž (Eurosolar), Táňa Fišerová

Moderuje: Tomáš Tožička (Alternativa zdola)

20. 2. 2012 - Co dlužíme cizincům? Migrace, ženy a alternativy

Od 90. let postupně narůstá počet migrantek a migrantů, kteří žijí v České republice. Přístup státu k nim se však vyznačuje represivní politikou, která zaměstnavatelům otevírá široký prostor pro diskriminaci a porušování základních lidských práv. Žije česká společnosti na úkor migrantů a migrantek? Jsou zde porušovány mezinárodní závazky, ke kterým se Česká republika zavázala? V čem je situace migrantek odlišná? Jaký dopad má migrační politika na rodiny cizinců? Kudy vede cesta integrace? Jak souvisí feminismus s migrací?

Vystoupí: Petra Ezzeddine (FHS UK), Pavel Čižinský (Multikulturní centrum Praha), Hana Víznerová (socioložka)

Moderuje: Zuzana Uhde (Social Watch)

27. 2. 2012 - Stanou se družstevníci blanickými rytíři české ekonomiky?

1. ledna 2012 začal Mezinárodní rok družstev, vyhlášený VS OSN pod heslem: „Družstva vytvářejí lepší svět!“ Česká družstva vybudovala již za c. a k. monarchie tak významné projekty jako pražskou Petřínskou rozhlednu, legendární „Posázavský pacifik“ (železnici Modřany - Čerčany - Dobříš) či Národní divadlo, a za 1. republiky mj. Pražskou ZOO. Koncem 80. let dosáhl věhlasu družstevní Agrokombinát Slušovice, který byl v roce 1990 rozbit. Současně bylo do ekonomických i morálních trosek uvrženo celé české družstevnictví.

Vystoupí: Magdalena Hunčová, Jaromír Císař (bývalý ministr MMR), František Stočes (Alternativa zdola)

Moderuje: Jiří Silný (Ekumenická akademie)

Pražská škola alternativ je financována Nadací Rosy Luxemburgové. Hlavními cíli PŠA jsou:

• šíření myšlenek a informací, které otvírají naději na pozitivní změnu ve společnosti
• podpora dialogu a výměny zkušeností mezi kriticky myslícími a angažovanými lidmi
• propojování existujících alternativních hnutí a organizací
• povzbuzování k praktickému uskutečňování solidárních a participativních projektů

Flavius Claudius Julianus (v letech 360/361 – 363 římský císař) byl pokřtěný, byl tedy křesťanem. Když se ale stal císařem, pokusil se zvrátit vývoj a zakázat křesťanství a vrátit se ke starým antickým (římským) kultům. Jenomže byl pokřtěný, a to byl tehdy a je podnes velký problém. Přemýšlel o tom, jak se zbavit křtu, jak to polití svěcenou vodou zneplatnit, smazat. Provedl to následovně. Před nastoupenými vojáky legií se svlékl do naha a postavil se pod železný rošt. Asistenti přivedli býčka a podřezali ho (toho býčka, ne Juliána!) a krev stékala na císařovu hlavu a tělo. K vojákům pak pronesl: „Tímto aktem jsem zrušil a smazal křest, nejsem již křesťanem, a kdo z vás, legionáři, chce následovat můj příklad, nechť se také pomaže krví tohoto býčka.“

Zajisté všichni legionáři svého císaře následovali a potřeli si hlavu krví. Jenom si představme, jak řady hrdinných legionářů měly červené obličeje. My bychom se dnes smáli, ale tehdy to byla velice vážná věc.

Však také pozdější křesťanští myslitelé nazvali Juliána hanlivě Odpadlíkem (Apostatou) a někteří, jako např. Theodoretos, se o něm vyjadřoval jako o nenávistném, páchnoucím praseti a církevní otec Hieronymus jej označoval za vzteklého psa. Já osobně považuji Juliána za nadmíru inteligentního, velmi vzdělaného člověka s velikou schopností sebeironie.

Jsem taky pokřtěný, tedy jsem nadále a nafurt vedený jako křesťan, i když od svých šestnácti jsem naprostý atheista. To jsem napsal (a i všichni spolužáci) v prohlášení, že souhlasím s vědeckým světovým názorem. Tento postoj vyznávám podnes. To církvi ovšem nijak moc nevadí, podle ní jsem pouze trošku pomýlený. Podobně pomýlený dle církve byl i expresident Gustáv Husák, kterému udělil kněz svátost posledního pomazán; sice to bylo provedeno docela expres, protože expresident už byl v bezvědomí, v kómatu, ale to taky nevadí, kněz jenom s úsměvem do kamery pronesl: „Přijal svátost posledního pomazání“. A bylo to vyřešené. Přece ho nenecháme umřít jako nějakého neznaboha.

Nejlepší profesor teologie ve střední Evropě a okolí, prof. Halík, vysvětluje, že i atheisté jsou vlastně věřící, neboť věří ve vědecké poznání. Tedy i lidé v sektě Satanistů jsou také věřící, věří ovšem zvráceně, stejně jako ti zrůdní atheisté.

U nás to ale zase tak nějak moc vážně s tím náboženským přesvědčením nebereme, tak třeba před bitvou na Bílé hoře bylo u nás 90 % obyvatel protestanty a během deseti let po bitvě jsme byli všichni už stoprocentně katolíky, to byl přece obrovský úspěch církve, tedy spíše jezuitů.

Docela se pohoršujeme nad faktem, že ten, kdo se narodil v rodině muslimské, je už nadosmrti muslimem i kdyby si to v pozdějším věku, kdy dospěje, třeba rozmyslel. Ale u křesťanů je přece totéž, neboť kdo je pokřtěný, je pokřtěný navždy, nelze smazat křest, pokřtěný člověk je furt členem církve, jaký je pak rozdíl mezi islámem a křesťanstvím? Tam prý za odpadnutí je trest smrti, vždyť u nás totéž platilo ještě nedávno, odpadlík byl upálen. Dnes se ovšem odpadnutí bere jako pouhý prohřešek, nepatrný, nedůležitý, bezvýznamný, protože to zásadní, tedy křest, trvá dál neporušený a člověk je přece navíc omylný a církev se modernizovala.

A tak jsem si udělal sám pro sebe takový test, zdali bych při prověrkách pravověří obstál před jezuitskou komisí. Na odpovědi jsem si dával bedlivý pozor, opatrně jsem formuloval odpovědi, neboť pokud bych špatně odpověděl, mohl bych být v tehdejších dobách upálen jako kacíř, což by mně nebylo příliš milé.

První otázka by zněla asi takto:

-Jsi pokřtěný? Přijals svátost křtu?

Náš pan farář mne pokřtil ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a to hned sedmý den po narození.

-Věříš v Boha?

Zajisté, věřím v jednoho Boha, věřím v Boha Otce, v Boha Syna a v Boha Ducha svatého, tedy věřím ve tři bohy, kteří jsou jedním, věřím, že tři jsou jedna.

-Chodíš do kostela a zpovídáš se?

Do kostela chodím pravidelně, kam bych jinam taky chodil, do hospody nemůžu, nemám prachy. Pravidelně se našemu velebnému pánu vyzpovídám a vždycky jsou mi hříchy odpuštěny, takže jsem čistý jako lilium.

-A co svaté přijímání?

Ke svatému přijímání chodím také pravidelně, akorát by ty oplatky měli dělat větší a hutnější, abych se aspoň trošku zasytil. Tedy pravidelně pojídám tělo Páně (oplatek, tzv. transsubstancializace), ale krev Páně (červené víno) může pouze kněz, prý abychom se neopíjeli. (Podobné u muslimů, také mají také zákaz chlastat.) -A co papež?

Papež je zástupce Boha na zemi, co Bůh papeži řekne, to nám papež oznámí, proto je neomylný.

-Správně, a co Panna Maria?

Porodila Syna Božího zůstavše nadále Pannou.

-A kde má hrob? Chodíš se k jejímu hrobu modlit? (To je ale pěkný chyták, co?)

Ale kdepak, byla přece vzata do nebe, nevím ale přesně, kdo ji tam povolal, zda Otec či Syn nebo Duch svatý, ale hrob na zemi nemá. Občas se nám smrtelníkům zjeví, třeba v Lurdech, ve Fatimě a v Medžugorje, ba i ve slovenské Turzovce, ba ještě i jinde, ale nemám tolik financí, abych ta přesvatá místa zjevení mohl navštívit, až našetřím, určitě tam pojedu.

-A co Ježíš Kristus?

Jehošua je Bůh a zároveň i člověk, je plně Bohem, ale je plně i člověkem, nic lidského mu nebylo cizí, vždyť často sedával a chlastával s celníky a nevěstkami, dokonce je psáno, že „Pán miloval Marii Magdalénu více než všechny učedníky a líbal ji na její ústa často,“ tak se píše v Apokryfech. A v tzv. Tajném Markovu evangeliu se ještě píše v oddílu „Nahý s nahým“ toto: „Ježíš se vzkříšeným mladíkem vyšli z hrobky. Viděl je tak zástup lidí u hrobky v Betánii, kde vzkřísil Ježíš mladíka. ...Přišel do Jericha a byla tam sestra toho mladíka, kterého miloval Ježíš, a jeho matka Salómé, a Ježíš je nepřijal.“ (Tento fragment se zachoval u Klémenta, který z toho vyvozuje Ježíšovu homosexualitu, a neúplný fragment téhož je i ve svitcích z Kumránu.) Po smrti ukřižováním vstal třetího dne z mrtvých a po čtyřiceti dnech se rozloučil se svými učedlníky a vznesl se do nebe, od té doby je v nebi spolu se svým Otcem a Duchem svatým a později se k nim připojila i Pana Marie.

-A proč nemůže být za kněze vysvěcena žena?

Jednoduché vysvětlení, vždyť nemá pohlavní úd, což je přece u kněze to nejdůležitější.

-A co ďábla už jsi viděl?

No jo, viděl, fešák to je, pěkně oblečený s modrou vázankou a černým kufříkem, a lákal mne na peníze, ale já odolal tomu ďábelskému mámení, však taky jsem pořád bez peněz.

Prověrkový rozhovor byl ukončen, neboť další otázky mne nenapadají. Tak si myslím, že jsem docela dobře obstál při zkoušce z pravověří. I když v duchu jsem prověrkové komisi měl chuť ocitovat Nietzscheho: „Lidstvo se vodí za nos nejlépe morálkou. Každý učiní dobře, navlékne-li si rukavice, čtouc Nový Zákon. Blízkost takové nečistoty k tomu téměř nutí.“ Ale raději jsem si to nechal jenom pro sebe. Samozřejmě nejsem takový divočák jakým byl Nietzsche, ale naprosto s ním souhlasím.

Muslimové to mají jednodušší, pokud chce jeden muslim druhého muslima zkontrolovat, zdali je správným muslimem, tak se zeptá:

-A znáš kredo muslima, tj. vyznání víry (šaháda)?

-No samozřejmě - Není boha kromě Boha; Muhammad je Posel Boží. Jinak řečeno: ašhadu anna lá iláha illá 'lláhu wa Muhammadan rasúlu l'-láhi = „Vyznávám, že není boha kromě Alláha a že Muhammad je poslem Alláhovým“. (No přece takovou formulku se naučí zpaměti i člověk mdlého ducha.)

-Tak jo, jsi správný muslim, a chodíš v pátek do mešity?

-Samozřejmě, kam jinam bych chodil, u nás nejsou hospody jak v Evropě.

-Dáváš zakát?

-Hned při vstupu do mešity. (Zakát je udílení almužny chudým, což činí asi tak 2,5 % čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev.)

-Klaníš se pětkrát denně Alláhovi? Modlitba (salát).

-Zajisté, celá naše rodina a příbuzenstvo to tak dělá.

-Ramadán (saum, ramadán je 9. měsíc muslimského kalendáře) dodržuješ?

-To víš že jo, žena mi přes den ani sklenku vody nepodá.

-Co pouť do Mekky (hadždž), už jsi vykonal?

-Ještě ne, ale šetříme, a až našetříme, tak si udělám třítýdenní výlet.

-Ženu vezmeš sebou?

-Pokud tolik našetříme, tak vezmu.

Teď je mi to naprosto jasné, jsi zcela správný muslim s aktivní lítostí (tauba), odevzdanou vírou (ichlás), který povalí do ráje, poněvadž plníš pět sloupů náboženství (arkán ad-dín).

U muslimů takové chytáky jako v křesťanství nejsou. Takový běžný muslim, zemědělec, nádeník, živnostníček, obchodník ba i podnikatel, to má oproti nám křesťanům mnohem jednodušší - nemusí dumat nad nějakými teologickými problémy, ba přemýšlení o teologických zauzleninách je u muslimů dokonce zakázáno, má tudíž čistý mozek nezatížený blbostmi a nesmysly.

A ještě poslední otázku - kdo má nástupnické právo po Prorokovi?

Samozřejmě že Alí, manžel Fátimy (uznávají šíité).

A tož to ne, pravý nástupce je Abú Bakr (uznávají sunnité).

A tož to ne! A tož to ano! A začnou se fackovat a trhat si vzájemně vlasy, no ještěže nemají u sebe kalašnikovy, možná by je i použili.

No a závěrem je potřeba zodpovědět otázku - Jak zneplatnit a zrušit křest. To se samozřejmě týká pouze nás pokřtěných atheistů. Snad jedině kdybychom provedli happening dle Juliána Apostaty, prostě a jednoduše ho napodobit. Ovšem v současné postmoderní době, kdy je lautr vše znevažováno, zesměšňováno, zparodováno a zkarikováno, by natírání se skutečnou reálnou krví býčka bylo poněkud nešťastné. Myslím si, že dnes by stačilo pomazat se rajským protlakem, to by odpovídalo dokonale naší době, stejně jako to dělají ve filmovém průmyslu, ten je největším odběratelem kečupu, potřebuje to nutně na ty krvavé scény.

Takže někdy v létě nashledanou při happeningu pod svatým Václavem (přineste si kečup). Svatému Václavovi tímto aktem oznámíme, že Jeho Svatost je nám lhostejná a že katolická církev nám může být absolutně ukradená. Závěrem happeningu bychom mohli dokonce s červenými tvářemi napochodovat i do katedrály oznámit totéž svatému Vítu.

Magnát Donald Trump včera podpořil prezidentskou kandidaturu Mitta Romneyho, když řekl novinářům, že pokud se kandidátem Republikánů stane Romney, zruší svou kampaň coby nezávislý kandidát.

Trump, který opakovaně uvažoval o vlastní kandidatuře, zveřejnil své rozhodnutí v Las Vegas, v přítomnosti Romneyho a jeho ženy dva dny před primárkami v Nevadě. Možného vítěze otevřeně pochválil a dodal, že se vzdá své kandidatury, pokud se Romney stane oficiálním kandidátem Republikánů na funkci prezidenta.

Romney v odpověď pochválil Trumpa za to jak rozumí ekonomice a tvorbě pracovních míst, a také za to že chápe, jak "Čína podvádí" v mezinárodním obchodě.

Není jasné, nakolik Trumpovo vyjádření může voliče Republikánů ovlivnit. Podle průzkumu společnosti Pew Research se 64% procent z nich vyjádřilo, že postoj Donalda Trumpa jejich rozhodnutí neovlivní.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Výzkumník z University of Missouri identifikoval nový druh pravěkého krokodýla. Vyhynulý živočich s tlustým koženým štítem na hlavě byl prapředkem dnešních krokodýlů. Jeho objev poskytuje vědcům dodatečné informace o evoluci krokodýlů a o možných způsobech jejich ochrany. Objev byl publikovánv časopise PLoS-ONE.

Aegisuchus witmeri, nebo přezdívkou "Shieldcroc" (štítový krokodýl), je nejstarším předkem moderních krokodýlů nalezeným v Africe. Objevil ho Casey Holliday z katedry anatomie na medicíně missourské univerzity. Kromě jiného nový objev znamená, že předkové krokodýlů byli mnohem různorodější, než se původně myslelo.

Prakrokodýl je nejnovějším objevem datovaným do období pozdní křídy zhruba před 95 miliony let. Toto období patří do druhohor, o němž se hovoří jako o "věku dinosaurů". Podle řady posledních objevů by však bylo správnější hovořit o "věku krokodýlů".

Holliday objevil popisovaný druh při studiu fosilizovaných zbytků lebky nalezených v Maroku a nacházejících se ve sbírkách Royal Ontario Museum v Torontu. Analýzou šrámů po krevních cévách Holliday zjistil, že tento krokodýl měl na vrcholu hlavy strukturu podobnou štítu. Důlky a boule na kostech indikují, že cévy zásobovaly krví kruhový kožený val, tedy cosi, co u krokodýlů dosud nikdy nebylo nalezeno. Podle Hollidaye šlo pravděpodobně o strukturu která sloužila přilákání partnera při páření, odstrašení nepřátel - a možná šlo také o termoregulátor umožňující kontrolu teploty hlavy.

V porovnání s jinými krokodýly měl zmíněný druh plošší lebku než ostatní. Je tedy nepravděpodobné, že by bojoval s dinosaury u pobřeží. Spíše se asi živil rybami, které lovil překvapivým útokem, je přesvědčen Nick Gardner z Marshall University a spoluautor článku.

Podle Hollidaye měl prakrokodýl hlavu dlouhou zhruba 1,5 metru a celkem byl dlouhý přes 9 metrů.

Informace o tomto druhu starém přes 90 milionů let a o příčinách jeho vyhynutí mohou být údajně použity k lepšímu pochopení v současnosti žijících krokodýlů a ke zlepšení jejich ochrany.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Skoro milion případů výkonů rozhodnutí v exekučních případech jen za loňský rok připustila v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu prezidentka Exekutorské komory Jana Tvrdková. Má možná pravdu v tom, že ze 146 exekutorů působících v České republice se jen menšina – podle ní ne více než deset procent - změnila v byznysmeny a že k tomu přispívá i to, že každý z nich může působit na území celého státu. Zmírnit negativní dopady tohoto stavu by podle ní mohlo zavedení principu teritoriality, tedy působnosti exekutora jen na přesně vymezeném území (stejně jako to platí v případě soudů). Tomu se ovšem brání obrovské exekutorské úřady (největší z nich, v Přerově, má 150 zaměstnanců), které mají enormní zisky a díky tomu i sílu k lobbyistickému působení, jež možná sahá až do nejvyšších pater politiky.

Mediálně vděčných případů typu „pro stokorunu přišel o dům“ jsou dnes v médiích závěje, ale podstata uniká. Málokdo z rozhořčených řeší, proč k exekucím vůbec dochází a jak se jim regulérně vyhnout, jak tedy především nedělat dluhy, které k nim vedou.

Není ovšem možné, aby dluh 250 Kč byl uhrazen dražbou nemovitosti za 1,5 milionu, to je obscénní. Úroky nesplacených dluhů a správní poplatky exekucí musejí být přiměřené. Tak, jak to nyní v ČR funguje, to je lichva. V mnoha případech kromě toho dochází k vzniku pohledávky bez viny dlužníka, třeba jen proto, že mu nebyl doručen účet, pozn. red.

Právě tady je však pramen všech těch případů, které končí osobními tragédiemi.

Vypůjčím si citaci ze svého článku o exekucích, který dnes vychází v  Literárních novinách.

Legálních forem ožebračování důvěřivých a naivních lidí je nepřeberně. Blikající automaty v hernách, koupě nekvalitního zboží prostřednictvím tzv. teleshoppingu, nekvalitních preparátů na hubnutí či jiných šmejdů, „výlety s překvapením“, předražené hrnce za desetitisíce, „služby“ jež kalkulují s pověrčivostí či iracionální vírou, nevýhodné nákupy činěné s vidinou případné výhry „milionu korun“, nebo už profláklé „erotické linky“, které telefonního účastníka oholí mnohem spolehlivěji než obyčejná prostitutka. Proč legislativce, jejichž platy se pohybují v rovině, která nemůže v souvislosti s praktickými dopady jejich pochybné profesionality nevzbuzovat závist, nenapadne chránit lidi, jejichž finanční gramotnost je víc než pochybná, všemi myslitelnými způsoby?

Tito lidé nemají páky k tomu, aby mohli lobbovat v parlamentě, aby mohli zvát pány poslance na opulentní večeře či se s nimi ukazovat při „významných“ společenských událostech. Mají jen svůj hlas, který jsou někteří při své bídě ochotni prodat za směšný úplatek ve volbách a znemožnit tak užití jediného prostředku, který jim ke změně zbývá.

Ministr Pospíšil pod tlakem podniká kroky, které mají dopady exekuční praxe zmírnit. Vymýtit kořeny systému ale nemůže. Ty kořeny totiž rostou ze špinavých peněz a neregulované ziskuchtivosti, které se říká „podnikání“. A podnikání (bez ohledu na jeho charakter) se podle premiéra Nečase musí v této zemi vyplácet, k čemuž vláda programově vytváří podmínky.

Zcela jiné jsou podmínky pro ty ostatní, tedy především zaměstnance. Množí se třeba případy, kdy zaměstnanci v hypermarketech kradou jídlo, protože si na to co kolem sebe vidí, nevydělají. Množině lidí s exekučními výměry se pracovat nevyplatí, protože o všechno co vydělají, přijdou na úkor podnikatelů, kterým se to vyplácí.

K tomu, aby se poměry změnily, tedy nestačí kosmetické změny ve formě vyhlášky ministerstva spravedlnosti. Musí přijít spravedlnost sama. Tentokrát ne se symbolickými vahami, ale se symbolickými vidlemi. Symboliku těch vidlí podtrhuji – jejich hroty musí tvořit jeden každý, kdo chce změnu směrem k občanskému sebevědomí, solidaritě a slušnosti. A jejich násadu musí držet naše rozhořčení.

Exekutorská komora uvádí na pravou míru informace, které se objevily v Britských listech. Autor článku upozorňuje na nepřiměřenost mezi výší pohledávky a cenou dražené nemovitosti. Tento názor však není podložen kompletní znalostí daného případu, píše Petra Báčová.

Soudní exekutor JUDr. Martin Růžička z EÚ Zlín sice vydal usnesení o elektronické dražbě, ale nikoliv pro jedinou pohledávku ve výši 256 korun. Celková výše všech pohledávek totiž činí 2.500.000 korun. Diskutovat o nepřiměřenosti tedy není na místě.

Dražba se ze zákona nařizuje pro pohledávku vymáhanou první v pořadí, tedy podle pořadí vydaných exekučních příkazů. Pro čtenáře neznalé věci tedy může být matoucí, že je v dražební vyhlášce uveden dluh ve výši 256 korun. Výtěžek z dražby však následně (v tzv. rozvrhovém řízení) uspokojí další pohledávky, kvůli nimž se k dražbě nakonec přistoupilo. Další věřitelé se totiž mohou domáhat uspokojení svých pohledek z výtěžku dražebního prodeje nemovitosti, jestliže své pohledávky přihlásí u soudního exekutora.

Britské listy ve čtvrtek zveřejnily odkaz na dokument o elektronické dražbě, v němž se konstatuje, že kvůli pohledávce 256 Kč bude vydražena dlužníkova nemovitost v hodnotě cca 1,5 milionu Kč. ZDE

S Britskými listy se spojila Petra Báčová, mluvčí Exekutorské komory ČR, a sdělila, že dražba dlužníkovy nemovitosti se koná i kvůli dalším dlužníkovým závazkům, které však v dražebním dokumentu uvedeny nejsou a uvedeny v něm být nemusejí. Soudní exekutor Martin Růžička sdělil Britským listům, že dražba se koná kvůli pohledávkám v celkové výši více než 2 miliony Kč. Dokumenty v této věci však podle Petry Báčové není možno zveřejnit.

Není tedy jasné, jak pohledávky vznikly a jaké byly původní dluhy ve srovnání s konečnými pohledávkami.

Bylo také poukázáno, že vysoké úroky z pohledávek určuje soud, exekutoři "vykonávají soudní rozhodnutí".

Dražba se koná ZDE podrobnosti: ZDE.

Ani ne po dvou letech existence naši vlády, stojí Česko zas před vládní krizí. Nedokáži spočítat kolikátá to už je, tentokrát ale nejde o pseudopolitické tance veverek ale (snad) o první vážný politický rozkol mezi oběmi velkými pravicovými stranami české vládní koalice. Na první pohled to snad vypadá docela nadějně, jakoby pád vlády již byl za dveřma, tím spíš, že se nejedná o nesmyslné veverčí prkotiny, ale o prkotiny nanejvýš smyslné. Skutečnost ovšem tolik nevzrušuje.

Do sporu o to, kdo nám nejvíc škodí, se dostali pan prezident Klaus, pan premiér Nečas a s prominutím knížepán Schwarzenberg, takto současný český ministr zahraničí. Předmětem jejich boje o titul hlavního škůdce je český postoj k Evropě a eurozóně. Jeden český deník k nelehkým otázkám, které se projednávaly koncem ledna v Bruselu, na mimořádném sumitu Evropské unie (EU) získal rozhovor samotného prezidenta a to mu stačilo, aby se pak s otázkami obrátil na předsedu vlády a na ministra zahraničí. Ti si vesele protiřečili,především v otázce kdo nás to zase poškodil?

Jenže nejedná se o minulost. Já si dovolím opravit škodil, poškodil, na poškozoval, poškozuje.

Mušketýry mají lidé většinou ve vědomí jako kladné hrdiny, kteří sobě i "dobrým lidem" pomáhají a drží spolu. To proto, že o jejich sporech se z literatury dovídáme málo. Těm, kdo snad, názory našich současných tří mušketýrů z jejich sporu na dálku nečetli a ani jinak neznají, zkusím pár jejich stanovisek zopakovat.

Poté se pokusím najít nějaké nestrané, nezaujaté názory a argumenty a zbytek, tedy vlastní názor, ponechám každému čtenáři.

Prezident Klaus se především zastal premiéra Nečase, který to, podle něj, v Bruselu vůbec neměl snadné, pozastavil se ale nad tím, že Nečas jako první argument vytáhl list, jejž mu prezident napsal a z něj stanovisko, že posun EZ od měnové k fiskální unii nikdy nepodepíše - je to podle něj absolutní pošlapání suverenity jednotlivých členských států. K ostatním Nečasovým argumentům se ani nevyjádřil, zdůraznil však, že neúčast nečlenů EZ na jejích jednáních je irelevantní, nejsme-li členy klubu. Jinak ale pochválil Nečase za statečnost v nesnadném ovzduší bruselských jednání.

Nejostřeji se ovšem spor na dálku vyvinul mezi předsedou české vlády a jejím ministrem zahraničí.

Nečas Schwarzenbergovi vytknul, že nezvládá svůj úřad, je pořád na cestách, což prý je sice jeho problém ale "... Bruselem se promlčel". Oznámil, že vláda se bude navrhovanou smlouvou EZ zabývat ve středu, tedy v nepřítomnosti ministra zahraničí. K tomu argumentu si dovolím poznámku hned. Co dělá jeho ministr je odpovědností premiéra a věcí celé vlády. Samozřejmě také věcí občanů - všech! Vláda každopádně o svých rozhodnutích hlasuje.

Pokud ovšem hlasuje o otázkách mezinárodní politiky v nepřítomnosti ministra zahraničí a snad i bez jeho stanoviska, je to věcí neuvěřitelně mizerného řízení vlády a vinou především jejího předsedy. Podle premiéra Nečase se ministr Schwarzenberg vyjádřuje mimořádně nepovedeně, mimořáně nepromyšleně a mimořádně neprofesionálně. To lze těžko posoudit zvenčí, ale proč, proboha ho pak ve vládě trpí ? A má ČR vůbec nějkou zhrniční politiku? Já už ji dlouho hledám - marně.

Zůstává ministr Schwarzenberg, jenž na otázku, zda byl překvapen, že se premiér v Bruselu k dohodě o fiskální unii nepřipojil odpověděl, "...on už mě ničím nepřekvapí. Pan premiér mi samozřejmě nevolal a na nic se neptal." Na Nečasův argument o nerovnoprávném postavení se ptá, jakou rovnoprávnost žádáme ve spolku jménem eurozóna, když nechceme euro.

O Nečasově argumentu, že nemá cenu k smlouvě přistupovat, když víme, že ji nebude ratifikovat prezident, Schwarzenberg poukazuje na kalendář a ten ukazuje, že pokud to v březnu podepíšeme, čím ukážeme každopádně dobrou vůli, může to pak nějaký čas schvalovat parlament no a příští rok to třeba podepíše nový prezident. Musíme ale vědět, co chceme a musíme to říct i občanům.

U nás se často žárlivě poukazuje na severské státy, jež prý snad mají nezkorumpovaný blahobyt. Není to zcela pravda. Nicméně strávil jsem tam dost času, byl jsem švédským novinářem, jsem švédským občanem a protože naše vztahy k Bruselu nejsou otázkou ideológie, hledal jsem tam i odpověď na naše problémy s našim panstvem. Už také proto, že až do minulého týdne byli mezi odmítači fiskální smlouvy i Švédové mající pravicovou koalici jako my. Nakonec se v Bruselu podepsali. Švédský pravicový premiér Reinfeldt to komentoval slovy:

"Blahobyt, ani růst nevznikají když se doma uzamkneme před světem."

Dlouholetý šéf Evropské komise ještě v dobách Evropského společenství , Jacques Delors byl, a snad ještě je, naopak socialista. V rozhovoru pro švédský deník Dagens Nyheter rozhodně zdůrazňoval potřebu za každou cenu zachránit Řecko. Říkal, že se dosud udělalo málo a pozdě a kritizoval mimo jiné Německo a Finsko, že se brání dalšímu "přehazování" peněz daňových poplatníků do Atén. Osobně jsem přesvědčen, že na bankrot Řecka by celá EU, včetně nepodepaných Spojeného království a Česka doplatila daleko více, než dnes.

Něco podobného si zřejmě myslí i bývalý ministr financí ČR a jeden z dřívějších vicešéfu jedné z Evropských bank Ivan Pilip (dříve ODS) a někteří další bývalí vysocí šéfové například České národní banky.

Pánové si navzájem vyčítají, jak ( Česku) škodí. Spor bude dost lehké vyřešit: Asi nejsem sám, kdo se domnívá, že škodí všichni tři, ač podle svých, dost neomezených, možností každý jinak. Osobně bych si asi dovolil poukázat, že ve světě pánové škodí dost málo - škodí ovšem českým občanům doma, ti si ale nemohou příliš stěžovat - všechny tři (a mnoho dalších) si sami zvolili.

No a tak lehce je nesvrhneme.

Bohužel.

Zase jednou mrzne až praští a na ulicích měst umrzají nepřizpůsobiví bezdomovci. Veřejnost, která se poklesu teplot přizpůsobit umí, vnímá, že tohle není úplně v pořádku. I člověk průměrný, kterého pouhá představa údajně zapáchajících, špinavých, permanentně opilých či spících černých pasažérů a žebráků odrazuje od jízdy MHD, cítí že lidé by U nás neměli jen tak umrzat. Asi by se s tím mělo něco dělat? Pamětníci si vzpomenou, že za reálsocialismu tohle nebývalo.

Ne že by nemrzlo : Nebyli bezdomovci.

A nebylo toho víc. Např. nebyla masová nezaměstnanost, toxikomanie, prostituce a rasové nepokoje - a nebylo tolik „nepřizpůsobivých.“

Ovšem, nebyla svoboda ...

Neo (jedno zda -liberální či -konzervativní) bojovníci za univerzální svobodu nás učí, nechť se každý o sebe postará jak nejlíp umí, čímž optimalizuje svůj společenský přínos. Od společnosti má jedinec žádat jen tolik, aby ho nechala laskavě na pokoji a nepletla se mu do života. Bezdomovci (nepřizpůsobiví, sociálně vyloučení atd.) snímáni z velké dálky a výšky dlouhými teleobjektivy mediální propagandy požívají přece stejné svobody jako my všichni, tak je nechme být, ať si užívají své právo opíjet se na mrazu patoky z krabice.

Je to pohodlné, nestarat se, dokud jsou "oni" v bezpečné vzdálenosti.

Na "ně" sice nic neplatí (nepovšimnuti neplatí jízdné, žádný nájem, žádné poplatky, neodvádějí povinné pojištění a žádné daně, protože každý ví, že si na "nich" nic nevezme), ale my jsme tolerantní. Ono dotýkat se špinavých bezdomovců se poněkud ostýchá i policie.

My, daňoví poplatníci, jsme konejšeni tezí, že svou "tolerancí" platíme daň ze svobody. Nikdo přece nebude dospělým lidem nařizovat bydlet v teple!? Nebo snad chcete zpátky komunisty? Dokud nemrzne, máme čisté svědomí.

A když udeří krutý mráz? Soucitná liberálně-konzervativní radnice pozve bezdomovce na polívku, na vyhřátou loď nebo do stanu. A když se občanu zželí zpustlého žebráka, utrousí drobné, ať si potřebný koupí co chce, podle chuti. Je to jeho svobodná volba. Nebo není?

Socialismus pod vládou komunistů nebyl nic než seriál poprav, uranových dolů, třetího odboje a pak CHARTA 77, disent, Listopad. 40 let odporu národa proti režimu. Totalita. Nic víc, tak sugeruje národu umakartová ideologie Vyprávěj střežená ÚSTR , šířená spojenými veřejnoprávními a korporátními médii. Proč se ten zločinný systém jmenoval socialismus a zda přece jen komunistická byrokracie a Národní fronta neřešila řadu sociálních otázek úspěšněji než polistopadový režim, zůstává nevysvětlenou záhadou. Mráz zřejmě přišel kdysi z Kremlu a za všechno na věčné časy můžou komunisti. Amen.

Článek Jakuba Stadlera "Boj o smysl našeho světa" je naprosto špičkovou ukázkou morálního kýče, který je podle mého názoru jednou ze základních destruktivních vlastností české společnosti, píše Jiří Karen.

Pominu argumentaci, že hlavním problémem současnosti je „nezdravá sebedůvěra“ a nedostatek jakési „víry v řád věcí jsoucích“ (?). Omezil bych se jenom na faktickou poznámku. Autor tvrdí, že „Kapitalismus je naše jediná svobodná možnost. Není ničím, co bychom si vybrali a není ani ničím, co by historicky nahradilo jiný systém.“

Podle mého názoru je tato představa chybná. Vychází z předpokladu, že kapitalismus tady vždycky byl, jenom teď nějak zvlčil. Kapitalismus prý spinkal v dějinách, potom mu modernizace sebrala okovy a probudila ho. Tato teorie Šípkové Růženky se ukazuje v poslední době jako nepravděpodobná.

Naopak z historických studií vyplývá, že kapitalismus byl vyloženě umělý model, který vznikl za zcela specifických podmínek v Anglii 16. století. Více o tomto pojednává Ellen Woodová ve své knize Původ kapitalismu (Svoboda Servis, 2011).

Opravdu by mě zajímalo, jak chce autor „poctivě spolupracovat a po práci se spolu laskavě bavit. A dělat to s láskou, radostí a v dobré víře“ v systému výrobních vztahů, který je determinován a) maximalizací zisku (užitku, potřeb), b) konkurenceschopností, c) imperativem akumulace, d) maximalizací produkce. Když najdeme správné otázky, odpovědi se snad už najdou. Víra v „lásku“ nám v tom ale, obávám se, nepomůže… Jiří Karen, autor vystudoval učitelství pro SŠ kombinace francouzština - historie na Ostravské univerzitě, v současnosti studuje dramaturgii na Slezské univerzitě v Opavě.

Představitelé výboru pro udělování Nobelovy ceny míru čelí formálnímu vyšetřování na základě obvinění, že opustili původní výběrová kritéria, když vybrali takové laureáty jako prezident Barack Obama. Včera se rovněž uzavřela lhůta pro nominace pro letošní rok.

Vyšetřování začalo na základě trvajících stížností norského výzkumníka, že původním smyslem ceny bylo snížit význam vojenské síly v mezinárodních vztazích. Pokud správní orgán dohlížející na stockholmské nadace dojde k závěru, že vůle Alfreda Nobela nebyla ctěna, může zrušit rozhodnutí o udělení cen až tři roky nazpět - i když něco takového se zatím ještě nestalo. 

V roce 2009 získal cenu Obama, v roce 2010 čínský disident Liou Siao-po a naposledy byla cena rozdělena mezi liberijskou prezidentku Ellen Johnson Sirleafovou, liberijskou aktivistku Leymah Gboweeovou a Tawakkul Karmanovou z Jemenu.

Letos byli nominováni například ruská lidskoprávní aktivistka Světlana Ganuškinová, ukrajinská expremiérka Julia Tymošenková a kubánští lidskoprávní aktivisté Oswaldo Paya a Yoani Sanchezová. 

Tajný výbor udělující cenu nediskutuje o nominací, které je třeba zaslat poštou do 1. února, ale zdůrazňuje, že nominace nic nevypovídají o šanci na udělení ceny. 

Fredrik Heffermehl, který je prominentním výzkumníkem a kritikem výběrového procesu, řekl agentuře AP, že Nobelovi šlo o "mírové hnutí", mj. aktivní rozvoj mezinárodního práva a institucí. Ale zejména po 2. světové válce došlo k rozšíření výběrových kritérií norským výborem (který uděluje tuto cenu, ostatní pak výbory ve Švédsku) na environmentální, humanitární a jiné úsilí. A tak např. v roce 2007 byl oceněn klimatický aktivista Al Gore a panel OSN pro změnu klimatu (IPCC), a v roce 2009 Obama za "mimořádné úsilí" při posilování mezinárodní diplomacie. 

"Považujete Obamu za propagátora odstranění armády coby nástroje v mezinárodních vztazích?", položil Heffermehl řečnickou otázku. 

Představitelé výboru pro udělování Nobelovy ceny za mír tyto námitky odmítají. 

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Podle spisovatelky to, co následovalo po únoru 1948, nebylo zabíráním, ale důsledkem zákona přijatého ještě demokratickou vládou.

Procházková dále kritizuje nadhodnocení majetků, které mají být církvi nahrazeny. "Mezi slovem restituce a slovem dar je velký rozdíl. Chce-li vláda a parlament darovat církvím, a především té římskokatolické, nemovitý majetek v hodnotě 75 miliard a k tomu nás všechny zavázat ke třiceti letům splácení dalších 59 miliard plus inflace, což překročí 90 miliard, a přitom tvrdit, že se jedná o restituce z dob totalitního režimu, pak je to lež..."

V říjnu 2001, krátce po 11. září, jsem napsal následující:

„Režimy v [Pákistánu a Saúdské Arábii] se opírají o koalici prozápadních modernizujících elit a krajně konzervativního islámského establishmentu, který má lidovou podporu. Udržují si stabilitu díky tomu, že dokáží s touto koalicí žonglovat. Tuto schopnost jim dává dvojakost jejich politik a jejich veřejných vyjádření.

Spojené státy nyní říkají ,pryč s těmito dvojakostmi‘. Nepochybně mohou dosáhnout svého. Ale režimy v Saúdské Arábii a Pákistánu mohou v tomto procesu zjistit, že jejich lidová základna je nenapravitelně nahlodaná…

Zvažme, jestli tohle nemohl být bin Ládinův plán. Jeho vlastní sebevražednou misí možná bylo vlákat Spojené státy do této pasti.“

Jsem přesvědčen, že bin Ládin nyní v Pákistánu dosáhl to, co zamýšlel. Konec dvojakosti znamenal, že Pákistán už geopoliticky nejedná v zájmu Spojených států. Zcela naopak! Distancoval se od nich a v Afghánistánu i jinde sleduje politiku, kterou Spojené státy ostře odmítají. Jeden už padl, další je na řadě.

Co se děje v Saúdské Arábii? Není pochyb o tom, že poslední dobou jedná o něco nezávisleji na Spojených státech než v dosavadních zhruba sedmdesáti letech. Zatím se ale s nimi nerozešla tak jako Pákistán. Neudělá to v nejbližší době? Myslím, že možná ano.

Vezměme v úvahu řadu vnitřních dilemat režimu. Bohatství horních zhruba 10% Saúdů vedlo ke zostřeným požadavkům na to, aby se stát „modernizoval“, nejviditelněji v otázkách týkajících se žen (právo na zaměstnání, na řízení auta). Ale požadavek větších práv žen je jen špička ledovce širšího volání po omezení wahábistické pravověrnosti. S tím, jak se král snaží postupně, byť nesmírně opatrně vyhovět těmto požadavkům, staví čím dál víc proti sobě náboženský establishment. Ten už je velmi nervózní.

„Modernizující“ elita má kromě toho další stížnosti. Saúdská vláda je v podstatě gerontokracie řízená sedmdesátníky a osmdesátníky. Zvláštní systém následnictví saúdského režimu trochu připomíná starý sovětský režim v SSSR. Existuje něco jako skutečné hlasování o následníkovi, ale účastní se ho jen asi tucet lidí. Pravděpodobnost, že reálnou moc dostane nějaký padesátník nebo šedesátník, je velmi malá, pokud ne nulová. Všimněme si ale, že ona skupina „mladíků“ velmi narostla, a to i v královské rodině, a že je netrpělivá. Může to vést k vážnému rozkolu na samém vrcholu elity? Se značnou pravděpodobností.

Pro zbytek obyvatelstva provozuje saúdský režim jistý druh sociálního státu. Rozdíly v příjmech a bohatství nicméně rostou stejně jako v jiných částech světa. Malé občasné zesílení redistribuce může spíš vybídnout k dalším požadavkům, než uklidnit nižší vrstvy.  Střední vrstvy mohou dokonce (ó, jaké překvapení!) zareagovat na volání arabského jara po demokracii.

A pak je zde šiítská menšina. Říká se, že představuje asi jen 10% obyvatelstva, ale je pravděpodobně větší, a důležitější je, že žije ve strategické oblasti na jihovýchodu země, kde jsou největší zásoby ropy. Proč by tito šiíté měli zůstat jedinými šiíty v zemích Středního Východu ovládaných sunnity, kteří by nevystoupili s požadavky na vlastní identitu?

Saúdský režim se snaží hrát významnou roli v geopolitice regionu. Nelíbí se mu politika Íránu a jeho aspirace. Nelíbí se mu Asadova neústupnost v Sýrii. Ale v praxi přistupuje k těmto otázkám vcelku umírněně. Obává se důsledků dramatických kroků. A politika Spojených států je podle něj příliš ovládána jejich vnitřními potřebami a nekonečným angažováním se pro Izrael.

Také ve věci Izraele byl dosud saúdský režim velmi „rozumný“. Nemyslí si, že se mu za tuto rozumnost dostalo velké odměny – od Izraele ani od Spojených států. Možná je teď ochoten mnohem otevřeněji podporovat Hamás. Nevidí nic „rozumného“ v politice izraelské vlády, ani žádné vyhlídky na to, že by se její politika brzy změnila.

Nic z toho nepřispívá ke stabilitě režimu. Určitě to nepřispívá k tomu, aby se udržovaly „dvojakosti“, které umožňovaly Saúdské Arábii, aby byla neochvějným spojencem USA ve tomto regionu.

Jeden už padl a další je na řadě?

Ke klávesnici mě dotlačila nestoudnost ministra Kalouska v pořadu paní Jílkové na čt 1. Než o něm psát nehodlám, musel bych klávesnici vydezinfikovat – a za to mně ten lidovecký šohaj věru nestojí.

Z plejády zajímavých článků na (nebo v…) Britských listech nejen mě zaujala výzva  „Co dělat? Připravovat občanskou a demokratickou revoluci! Nadechněme se, postavme se, braňme se!“, kterou podepsali pánové Petr Kužvart, Josef Mrázek, František Krejča, Fratišek Postupa, Jan Prokeš, Štěpán Steiger.

Dlužno podotknout, že výzva k odstranění současné vládnoucí tlupy zvolených nepodarků na bázi občanských aktivit, odborů a spontánního lidového hnutí je dobře propracována, poněvadž autoři jsou si vědomi i slabin své výzvy, jež lze vyjádřit otázkami kdy?, kde?, jak?, a co když se vyhraje?, lze zabránit vržení dlažební kostky, nebo brachiálnímu násilí? + série dalších. Autoři odpovědi rozebírají (doporučuji přečíst) a připouštějí, že všechno může být jinak, nicméně riziko zmaru zdá se mně vysoké. Protispolečenské reformy vládnoucí koalice natolik poskočily, že bude stále obtížnější mobilizovat pracující třídu, jež už tvrdě pocítila, že kapitalismus nežertuje – a riskuj, že přijdeš o práci, byť mizerně honorovanou, stačí fotka z bezpečnostní kamery či hvízdnutí Nováka mistrovi. Doby, kdy se nejen pělo, že mistr je kur.. hrozná, za což potlesk a poslé kapitalismus, jest nenávratně v trapu, teď jde doopravdy o bytí. A co se oné dlažební kostky týče: svolávání akce skrze sociální sítě přirozeně neunikne mocenským strukturám, a i kdyby v davu byli všichni bezrucí, určitě nějaký projektil oknem, či výkladem proletí.

Rovněž nelze vyloučit, že se do čela předpokládané demonstrace nevklíní chlapík, kteréhož ráčil zfackovat „taťka“ Kalousek, což schváleno, ba pochváleno černohorským spáčem. Naplánovat revoluci a provést revoluci, to jsou dvě rozdílné věci. Ono těch úspěšných revolucí v historii zase tak moc nebylo. A nekrvavých už vůbec ne.

Pokud se zdařily, tak jenom díky tomu, že vládnoucí moc projela úplně všechno, i možnost bránit se silou. Lze totéž předpokládat u této vlády? Co učiní in extremis (v poslední chvíli, v hodině smrti)?  Žádná sranda to nebude! Přátelé, fandím Vám, ovšem jsa imobilní, do ulic nepůjdu. Až se začne lámat chleba, vystříhejte se hanebných inteligentů, mají vytříbený smysl pro chvíli, kdy vrazit nůž do zad.

I proto si myslím, že to ještě lze zkusit jinak: Posledních dvacet let volíme vesměs pravicové strany, omlouvám se těm, kdož nikoli, já je nevolím také! Pravda, čtyřicet let tu demokracie bylo jako šafránu, nicméně, obávám se, že to není ta hlavní příčina. Tou je znovu a záměrně zdivočelý gen egoismu v naivní představě, že každý může zbohatnout vykořisťováním jiných. Pravice ovšem velmi rychle dala najevo, že jsme pouze plankton, jímž se mohou živit malé ryby s tím, že budou v pravý čas sežrány rybami velkými. Kde jsou všechny ty Unie svobody, Občanské demokratické aliance a jiné? Nažraly se a byly sežrány systémem, nikoli voliči. Občas jsme k pravičákům, aby to měli jednodušší, přivolili nějaké ty populisty či politické trvalky, kočkopsy ala opoziční smlouva, ba i socani dostali šanci, jenomže se zlou jsme se potázali: tak naše zelené biomasy nejenže netušily, co obnáší jejich vlastní program, ale jaksi nepostřehly, že evropští zelení jsou více leví, než praví – a šly záhy od válu. Lidovce na politickou trestnou lavici jsme ani tak neposlali my voliči, ale nesportovní chování páně Čunků a Svobodů, a najmě pak bodyček lidoveckého dítěte M. Kalouska, jenž bystře odhadl situaci a maje „rozdělanou práci“ , založil si stranu novou – a my mu  to sežrali. A když jsme skočili na špek jménem VV, bylo vymalováno. Namítne někdo, že ani socani nebyli to pravé ořechové, a bude mít pravdu.  Mnozí soudruzi se slušně napakovali! Leč ve sněmovně máme dvě levicové politické strany, preference naznačují, že by klidně mohly po volbách vládnout, to jsme ještě nezkusili. Už slyším ten řev: Volit komunisty, buďme rádi, že jsme se jich zbavili! A s nimi i nezadluženosti, prosperujícího průmyslu, sociálního státu a zemědělství, které nás uživilo. Vidíte teď něco obdobného kol sebe? Za chvíli ani neuvidíme lebedou zarostlé pole, k tomu kráčíme kroky mílovými! Rozhodneme-li se pro levou alternativu, já vím, Mirku, že ty ne, mluvím za plankton, pak nutno mít na paměti, že socanům se dá hlas pouze tehdy, když se zbaví svého bohuminského usnesení o nespolupráci s KSČM na vládní úrovni. V této zbabělé úmluvě nejde o Komunistický manifest, ale o strach, že v případě pozitivního činění komančů na ministerstvech, ztratí ČSSD pozici jedničky na levici. Nečekám, že to vyjde, a i kdyby, není jisto, zda by socani a komančové zarazili pád této společnosti do nicoty, kam nás svižně táhnou ODS, Top 09 a ti oní VV, či jak se budou další rozpočtově zodpovědní jmenovat. Tož to je zase moje výzva. A když to nevyjde, můžete mě i s vozíkem zakomponovat do barikády. 

„Jako pes!“, vydechl Josef K., hrdina Kafkova románu Proces, když mu pochopové soudu, k němuž se nikdy nedostal, vrazili v lomu za městem do srdce nůž. Dnes by takové přirovnání příliš trefné nebylo, neboť se zvířaty se mnohdy zachází lépe než s některými lidmi. Prý se dokonce uvažuje o tom, že by zákon dovolil státní policii vyrazit dveře a vniknout do bytu, ze kterého se ozývá psí štěkot. Rozhodně by pes volně a sám bez pána nemohl pobíhat jen tak venku, třeba v lese. Byl by odchycen, ošetřen a poslán do útulku, kde by mrazy přečkal v teple a bez hladovění. O lidi se zatím takhle postarat nejde.

Divoké exekuce v Česku se jistě podílejí na nárůstu bezdomovectví.  Počet bezdomovců roste a každý rok se dovídáme, kolik z nich nepřežilo mrazy. Psal jsem o tom v textu Lidé na dně, stát nikde v Britských listech z 28. 3. 2011 a nechci se opakovat. Popravdě řečeno jsem měl slovo bezdomovec dříve spojeno s osobou bez státního občanství – člověkem, který nikde coby občan nepřísluší. To, čemu se dnes říká bezdomovec, měl jsem za tuláka. Prostě takový a žádný jiný byl dříve význam slova bezdomovec. Člověk měl domov, kde byl příslušný a bezdomovci byli ti, kteří žádnou příslušnost ve smyslu státního občanství neměli.

   Na to, že dnes existují tuláci – bezdomovci, jsem si dosud nezvykl. Očekával bych, že v zemi, kde od poloviny 19. století měla každá osoba právo na chudinské zaopatření a na nerušený pobyt v obci, kde měla domovské právo, věci do tak katastrofálních konců dojít nemohou. Bohužel došly.

   V různých pojednáních o sociální práci s bezdomovci se píše, že současné bezdomovectví je problémem chudoby uprostřed bohatství. Takový blábol! Jako by dříve chudí a bohatí nebyli. Všiml jsem si, že i lidé, u nichž bych to vzhledem k jejich levicovému zaměření nečekal, se dívají na bezdomovectví jako na něco normálního, co je neoddělitelnou součástí svobody individua. Prostě se někdo rozhodl takto žít, třeba v lese, pod mostem nebo v ruinách budov a bylo by zásahem do jeho svobody bránit mu, a proto se s tím nedá a ani nesmí nic dělat. Asi stejná logika, podle které by se dalo běhat nahý po ulici, vyhazovat odpadky z okna na cestu, na náměstí udělat  táborák nebo jezdit autem bez platného techničáku. Proč bychom mohli jedno a nesměli druhé? Není nic jednoduššího než provozování tuláctví – bezdomovectví zakázat, jak tomu bylo dříve. Problém je ale v tom, že zde není připravena alternativa. Kdysi byly obecní útulky, v nichž žili nemajetní, odkázáni na cizí pomoc, a žily tam i rodiny s dětmi. Obce takto byly zařízeny a nikomu to nepřipadalo divné, ba naopak – divným a nepřípustným bylo bydlet pod mosty nebo v lese.

   Společnost si na stále se rozšiřující bezdomovectví zvykla a ti, kterých se to „netýká“, se na bezdomovce často dívají jako na odpad. Nedávno jsem vyslechl, jak jsou ti bezdomovci strašní, že se shromažďují v čekárně, kde to pak zapáchá a člověk, který někam jede, aby čekal na spoj na mrazu venku. Něco by se s tím prý mělo konečně udělat, třeba je vykázat někam za město. Lidé angažovaní v různých hnutích jsou ochotni zbořit svět, kdyby nedej bože byla ohrožena nějaká tůň a s ní populace vzácné vážky, jiní se ve svém boji proti tomu či onomu připoutávají řetězy ke stromům nebo lezou na stožáry a komíny. Pokud jde o bezdomovce, pokládá se za dostatečné, když se jim v mrazech tu půjčí nafukovací stan, tam umožní strávit mrazivou noc na židli v místnosti vytopené na 10 stupňů. Prostě jedna nesmyslná věc vedle druhé a hlavně žádný systém, neboť většina tak jako tak musí přežívat venku. Časté jsou snahy velkých měst vytěsnit bezdomovce někam daleko, kde by je nebylo vidět.      

  Oblíbeným argumentem obhájců existence bezdomovectví je také to, že většina bezdomovců si tento způsob života sama zvolila. To by byla tyranie, umístit nemajetné bez vlastního bydlení do chudobinců, nebo jak už bychom to nazvali. Jako bychom ve společnosti jinak žili volně jako ptáci, bez povinností, bez pravidel a mohli se chovat, jak se nám zamane.

  Bezdomovectví není důsledkem pouhé existence chudoby uprostřed bohatství, ani výsledkem svobodné volby, životních ztroskotání, drogové závislosti, kriminality, duševních chorob apod., jak se to obvykle vysvětluje. Samozřejmě že bezdomovcem se člověk nestane jen tak z ničeho nic, avšak samotné příčiny jsou zde podružné a slouží snad jen k tomu, aby ti, kteří o tom píší složitá, jinak nic neřešící pojednání, mohli určité příčiny a rozdíly popisovat a tak statisticky rozlišovat, kdo byl postižen rozvodem a ztrátou bydlení, kdo nemocí, drogovou závislostí, dluhy atd. Být zde systém, který by toto nepřipouštěl, bezdomovectví by nenabylo současných obludných rozměrů. Dnes se již týká všech. I ta paní, která se tak rozhořčila nad páchnoucími bezdomovci v čekárně, se může snadněji, než si dokáže představit, ocitnout na ulici.

  Znal jsem případ jednoho bezdomovce. Přes 30 let pracoval v dolech. Po rozvodu bydlel na ubytovně, kde jej postihla nemoc sítnice, zřejmě následek 10 let práce v uranových dolech. Až na obrysy věcí nic neviděl, nemohl číst. Nejdříve nemocenská a pak vyřizování invalidního důchodu. To znamená období bez příjmu. Z ubytovny odešel do kamarádem půjčeného bytu, z toho se ale musel v důsledku rozvodu a majetkového vypořádání svého kamaráda odstěhovat. Ze dne na den se ocitl na ulici. Před sebou měl vyřizování důchodu, což pro poloslepého, zmateně působícího „bezdomáka“ nebylo jednoduché. Shodou okolností tehdy vyšel vstříc tomu, kdo jej žádal o podpis na úvěrové smlouvě a tak se poprvé v životě dostal před soud jako obžalovaný z úvěrového podvodu. Nevěděl, co podepisuje, jen věřil tomu, co mu řekli. Nakonec dopadl dobře, z poměrně slušného důchodu  škodu rychle nahradil a opatřil si bydlení. Jak by ale asi dopadl, kdyby propadl nějaké závislosti nebo měl duševní chorobu? Pak by se stěží dokázal ve svých věcech orientovat a jeho bezdomovectví, k němuž se  dostal „svobodnou“ volbou nebo „nezodpovědností“, jak by jistě mnozí tvrdili, by nejspíše skončilo nejpozději s prvními velkými mrazy, které by vzhledem ke svému zdraví neměl šanci přežít. 

   Druhý případ, který chci zmínit, se stal známým minulý víkend. Pod skálou v lese u obce Vřesina, nacházející se v přímém sousedství ostravského obvodu Poruba, byl nalezen zavražděný  sedmašedesátiletý bezdomovec.  Na serveru Novinky.cz je o tom zpráva z 30. 1. 2012 Vřesina oplakává zavražděného bezdomovce a 29. ledna o tom informovalo regionální televizní zpravodajství. Údajně si svůj osud zvolil sám, když po rozvodu přišel o dům a odmítl pomoc obce i rodiny. Prý ještě před pár lety chodil ve fraku. Údajně byl operním zpěvákem. Všichni ho dobře znali a nikdo v obci nevěří, že byl zavražděn, protože „byl zcela neškodný a každý ho měl ve vesnici rád“. Jistě idylické poměry jinak šťastné obce, ke které se ještě nic o světě za humny nedoneslo. Jen škoda, že se obec nakonec spokojila jen s tím, že tu a tam zašla do lesa obecní policie, aby zkontrolovala, jak se mu daří. Zvláštní, s jakou houževnatostí všichni považují za svobodnou volbu, za naprosto normální, rozhodne-li se člověk, že bude trvale žít někde v lesních houštinách.

   Bezdomovec z Vřesiny byl podobně jako na počátku zmíněný Josef K. z Kafkova Procesu zavražděn u skály na dohled od rušného města. Jen to přirovnání „jako pes“ nesedí. Psovi by se to dnes stát nemohlo. O psa by se obec postarat dokázala. O člověka nikoli. Člověk je dnes, jak to tak vypadá, míň než ten chudák pes.    

Jiří Pospíšil je ministrem spravedlnosti. Je to údajně jeden z těch tak zvaně slušných lidí ve vedení ODS. Je ovšem znám především neúspěchem při čistění právnické fakulty v Plzni (ten se dal vzhledem ke klientele oné školy čekat).

V otázce exekucí Pospíšil neselhal manažérsky, ale především lidsky. O lichvářích s honosným titulem "Exekutor" se píše dost dlouho, aby nemohl nevědět. Osud vydíraných mu je ovšem ukradený. V OVM na téma exekuce žvanil cosi o možném snížení odměn a dokonce i o možnosti zrušení exekutorů. To by bylo krásné, kdyby tento člověk nebyl svrchovaným ochráncem "spravedlnosti" v již ve třetí vládě. Ve zmíněných OVM si zanečasil a obvinil ČSSD, že prý cosi neudělala v roce 2005. Pro vyvážení dojmu připustil, že k čemusi chybí politická vůle (tedy mezi blíže nejmenovanými trojkoaličními kumpány).

Britské listy uveřejnily případ zadlužení Michala Kmenta. Uvedené údaje jsou zarážející, ale potřebovaly by dodatečné vysvětlení:

1) Na jistinu je postupně aplikován roční úrok 14.9, 25.0, a 21.9% pro různá období mezi červencem 2009 a únorem 2011 a pak dále, až do zaplacení 25.0%. Tyto peníze nemohou ovšem jít původnímu věřiteli, protože ona banka hned prodala dluh do zahraničí.

2) Byly takové úroky (penále) uvedeny v původní smlouvě? Nebo exekutor sam onen dluh koupil a penále s odměnou jde do jeho kapsy?

3) Jak je možné, že česká banka prodala nepoužitelné pojištění pro případ nezaměstnanosti?

Poslední otázka je obzvláště zajímavá. Kdybychom žili v USA, tak by se jistě našel šikovný právník, který by v zastoupení podobných obětí nespravedlnosti podal hromadnou žalobu, která by takovou banku (a případně její partnery v pojišťovnictví) stála daleko víc než co by musela v rámci pojistky vydat. V Česku by nepochybně mohl podat trestní oznámení sám ministr.

Pro úplnost je třeba uvést, že pojistné plnění se často týká jen minimální povinné platby. U kreditových karet to je kolem 2% dlužné částky. Pokud postižený dluží řekněme $1000, je mu při půlroční nezaměstnanosti uhrazeno 6 splátek á $20. Během téže doby mu ale dluh naroste o 10%, takže nezaměstnaný po šesti měsících dluží $1100. Pojistka tedy nepředstavuje přílišnou ochranu.

Pokud jde o náklady na právní zastoupení, lze s úspěchem předpokládat, že jsou nastaveny tak, aby si plebs rozmyslel souzení s mocnými.

Případ Michala Kmenta je tragický v tom, že se týká člověka, který má dobrou kvalifikaci a nespadá do kategorie lidí, kteří si mají prostřednictvím Drábka teprve budovat pracovní návyky. Nejtragičtější ovšem je, že to politiky nikterak nevzrušuje. Zatím se najde dost lidí, kteří jim svými hlasy dláždí cestu ke korytům.

Zveřejnění uvedeného příkladu má svoji relevanci i pro zamýšlené zavedení školného na vysokých školách. To zase bude vejvar pro exekutory.

Americký prezident Barack Obama se octl pod tlakem, aby vysvětlil americké úsilí nechat do USA deportovat anglického studenta, který nikdy v Americe nebyl, za to, že údajně porušil americký zákon o autorských právech, i když v Británii proti němu není vedeno žádné trestní řízení. Internetová kampaň v jeho věci způsobila, že se otázka o této záležitosti dostala do popředí "rozhovorů s prezidentem", vysílaných v pondělí firmou Google. Stala se nejčastější ze 133 000 otázek, předložených americkému prezidentovi.

Obama se pokusil od záležitosti distancovat, když se ho dotazovala webová osobnosti Michael Mozart, vehementní kritik protipirátských zákonů, aby vysvětlil, proč se snaží Amerika studenta nechat deportovat z Británie do USA, a to na základě zákonů proti terorismu.

Třiadvacetiletý student z Sheffieldu Richard O'Dwyer čelí potenciálnímu trestu deseti let vězení za to, že jako teenager vytvořil internetovou stránku TVShack, na níž umístil odkazy na servery zpřístupňující ilegální videomateriály, sám žádné soubory na svém serveru neměl. Kritikové případu poukázali na to, že jediný podobný případ v Británii, stíhání obdobného serveru TV-Links, soud zrušil. Avšak britský soudce přesto rozhodl, že Richard O'Dwyer bude vydán k soudu do USA.

Podrobnosti v angličtině ZDE

V prosinci 2011 přispělo finančně na Britské listy 253 osob bankovním příkazem celkovou částkou 92 904.72 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v říjnu 2011 částkou 13 487 Kč, příjem z reklamy byl 6000 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 12. 2011 částku 132 801.51 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní €4,151.63. Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za prosinec 2011

Zůstatek k 30. 11. 2011 ..................................97 385.99 Kč

Daňová přiznání Občanského sdružení Britské listy z let 2003-2010

2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009