Se zájem jsem si přečetla dnešní příspěvek Daniely Klenovcové "Jak jsme se starali o dědečka" o tom, jak v reálu funguje tzv. péče o staré lidi v ČR, a příspěvek Borise Cveka "Péče o staré, umírající, trpící".

Dovolím si též přispět svou osobní zkušeností do tohoto neradostného mlýna, píše čtenářka Lucie Divišová.

Já (37 let) své staré a nemocné rodiče do pečovatelského domova také dát nechtěla. Žádný stacionář, kam by přes den, co jsem v práci, vzali nepohyblivé pacienta, v našem kraji nebyl, tak jsem se holt o maminku starala s tatínkem (78 let) sama. Tatínek v rámci svých možností přes den, já odpoledne, v noci a ráno. Při zaměstnání, které mám ráda a o které bych nerada přišla, protože žiju v kraji, kde se (dobrá) práce hodně špatně shání.

Maminka (71 let) byla pouze ležící pacientka, vyžadovala péči 24h denně (krmení, mytí, přebalování, oblékání, otáčení). Ty předlouhé dva roky, co jsem kmitala mezi zaměstnáním a domovem a žila jen prací v práci a prací doma o naše (nestěžuji si, jen konstatuji), jsem si kladla otázku, CO VLASTNĚ STÁT PO LIDECH V PRODUKTIVNÍM VĚKU, kteří se řízením osudu ocitli v podobné situaci jak já, SKUTEČNĚ CHCE? Aby chodili do práce a vytvářeli hodnoty nebo aby byli doma s umírajícími rodiči a poskytovali jim láskyplnou péči, která je při vší snaze stejně velmi nekvalifikovaná.

Ale co jsem měla udělat jinak? Měla jsem jinou volbu? Ano, v našem městě fungují soukromé agentury domácí péče, ale maminka si těžko zvykala na cizí lidi ve svém bytě, a podobně smýšlejících starých a nemocných lidí je jistě více. A každý, kdo se stará o staré a nemocné, dobře ví, že je třeba respektovat jejich vůli, ne jim vnucovat své modely. Chci tím řící, že ani síť agentur domácí péče o seniory není lékem na všechno. Abych to zkrátila, nelehké pro mne bylo i vyrovnat se s tím, že jsem ani ve fázi, kdy bylo jasné, že se čas rodičů zde krátí, nemohla zajistit péči v hospici, neboť ten v našem kraji v roce 2007 prostě nebyl ZDE. On tedy není ani nyní, jen provizorně, i když Zaplať Bůh za něj ZDE

Mé postřehy a zážitky by vydaly na román, ale kdo by jej asi tak četl?Každý má svých starostí dost a jaksi čeká, že tuto otázku s rodiči bude řešit, až situace nazraje. Až to zkrátka přijde. Ale když to pak přijde, tak se nestačí divit. Ale jak je totálně zapřažen, tak NEMÁ SÍLU A ČAS pátrat po důvodech, proč tu není funkční systém sociální pomoci. Proč není výrazně hustší síť domovů pro důchodce, denní stacionáře, hospice, sanatoria, poradenská místa - v každém kraji ČR. Proč stát nepovažuje za důležité svět mladých se světem starých propojovat (školky stavět vedle domovů důchodců např.) tak, aby už od mala byli v přirozeném kontatku se stářím?

Chybí tu dlouhodobá koncepce státu v této sociální oblasti. A to nejen pro staré, nemocné, trpící, ale i pro tu armádu obětavých lidí, které se o své nemocné nejbližší starají doma v tichosti a pokoře. O těchto lidech se moc neví, protože oni o svých denních dramatech nemluví nahlas. Ale to, že jsou pro okolí "neviditelní a němí" neznamená, že nejsou. Oni jsou a jsou jich plné domy a paneláky, stačí se porozhlédnout. A vykonávají práci těžkou práci a často zadarmo (poutavě o tomto a jiných věcech píše Jiřina Šiklová ZDE

Teď, když je po všem, a "jen" zas chodím do práce a ptám se, co jako řadový občan, který už problematiku péče o své nemocné rodiče má za sebou, můžu pro zlepšení sociální péče pro seniory v ČR sama udělat. Z jakého konce do toho? Začala jsem alespoň úvahou "Stáří 'není sexy'" a tím, že jsem (v reakci na alarmující počet fanoušků stránky "Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné - DŮCHODCI!" na Facebooku založila jakousi osvětovou skupinu "Vážím si seniorů" , kde prakticky denně zveřejňuji odkazy a linky na články, názor a komentáře o seniorech, protože si myslím, že je to JEDNA Z MNOHA CEST, jak do "SVĚTA MLADÝCH" na FB dostat povědomí o "SVĚTĚ STARÝCH".

Rodina (atomizovaná vlnou rozvodů), škola a politika v tomto, zdá se, bohužel selhává. Někomu se to může jevit jako naivní počin, ale myslím si, že je to konkrétní čin mladého člověka (za kterého se tále považuji :-), na kterého tak pěkně Boris Cvek ve svém článku apeluje.

Mladí mají sílu lecos změnit. Sami staří už bohužel nikoliv.

Současnost se v sociální oblasti dost bouřlivě mění a lidé se velmi málo orientují. Což není jen problémem veřejnosti, ale také systému. Právě MPSV má poslední roky velice srozumitelný portál, kde zveřejňuje mimo jiné i doslovná vystoupení ministrů na aktuální témata (včetně besed s politickými protivníky, což je velmi zajímavé, ať už fandíme komukoliv). Stačí to ale? Kdo o něm ví? Kdo sem zabloudí, aby se informoval o možnostech dávek a různých programech? Málo nás, málo, z veřejnosti jako z úřednictva.

Nikdo nemůže vidět ani odhadnout, co se dělo třeba na začátku roku 2007 v tom kterém kraji, ale paní Klenovcová podává svědectví dost pochmurné. Patří do něj i to, že příspěvek mohl dědeček použít i na nákup služby od sousedstva, nejen registrovaných poskytovatelů. Také se prudce změnila povaha domovů pro seniory, jsou teď hlavně sociálními zařízeními v plném slova smyslu.

Dokonce ani vstup do domova není neodvolatelná věc, lidé se vracejí do rodin, které si mezitím upravily byt nebo jiné podmínky. Konkrétně? Stará paní potřebovala velkou péči, rodina v mnohém vyhověla, ale ztrácela dech. Babička šla do domova s tím, že může běžně odcházet na návštěvu, jak chce dlouhou (což je dnes samozřejmé naprosto všude). Mezitím se další, osamělá dcera ocitla bez práce, takže se všichni domluvili, dcera tam v dáli prodala byt, nastěhovala se k mamince a dnes žijí společně, zbytek rodiny v témže domě. Pobyt v domově si všichni pochvalují, protože stará paní má menší prostor na výmluvy. V domově byla společenská, jedla všechno – a také viděla, jak jiní přemáhají větší potíže, než má ona, jen aby vyšli z domu a třeba poklábosili na terase a pozorovali cvrkot venku.

Péče o staré lidi v rodině pomáhá díky příspěvku i v krizi a nezaměstnanosti, ale jak paní Klenovcová upozorňuje, dcerám a synům dělá starost potřeba odpracovaných let. To se má změnit, započítání těchto let má být samozřejmostí. Uvidíme, jak se záměry dotlačí do praxe, já osobně je velice vítám. Přimlouvala bych se za další samozřejmost, jakou jsou krátkodobé pobyty potřebných lidí v domovech. Jde o odlehčovací službu, tedy o možnost pobytů v čase onemocnění nebo dovolené pečovatelů. Dnes se hodně takových událostí řeší umístěním v léčebně (LDN), ale domovy by byly (a už jsou) jakousi rekreací i pro seniory. Bohužel jsou často plné a naopak tam, kde mají volné kapacity, není možnost takovou informaci běžně zjistit. Také toto je problém, nad jakým se dnes zamýšlíme a hledáme možnosti řešení v rámci kraje.

Dřív totiž veškeré žádosti vyřizoval právě kraj a lidi umisťoval podle volného místa, ze dne na den, kamkoliv a kohokoliv. Nejvíc rozhodovala sociální potřebnost. Od roku 2007 pořadníky převzaly jednotlivé domovy, lidé se jim mají hlásit sami, mohou si na internetu vyhledat a stahovat žádosti. Jenže tady narážíme na problém – lidé by leckdy zkusili dostat někoho z příbuzných stylem „ze známosti“ do domova, ale skutečně potřebné rodiny jsou jakoby za skleněnou stěnou.

Jednoznačně zavrhují myšlenku na „odložení“, dokud je nepřesvědčí pracovnice odboru na MÚ, aby se alespoň zajeli podívat. „Smím?“ zněla nedůvěřivá otázka jedné paní, takto přemlouvané, ale ještě půl roku trvalo, než se odhodlala na svou (život zachraňující!) operaci jít. Maminka do domova opravdu na pár dní šla, dcera se uzdravila a získala navíc nadhled, když viděla, co a jak se s maminkou dá také dělat.

Pečovatelé nejsou otroci. Potřebují vydechnout, žít také vlastní život. To se týká především dcer, na něž automaticky v mnohých rodinách péče padne. Ba i vnučku, takto poctěnou od početné rodiny a nechanou bez pomoci, znám. Starala se dvanáct let sama v rozlehlém stavení, od šestnácti let, dokonce ani netušila, že může dostat příspěvek na péči. Naopak leccos dotovala, protože strýčkové a tety nikdy z návštěvy neodjeli s prázdnou, zato po sobě zanechávali kupu doporučení a výtek.

Možná to někoho překvapí, ale hořkým rysem pečování bývá právě to, že (ponejvíce) dcery, případně jejich manžel, jsou využívány k péči až na hranici bezpodmínečné podřízenosti – a bez jakéhokoliv ocenění. Synové, kteří se třeba ani neukážou, případně odmítají pomoc, to jsou miláčci a pro ně se škudlí a jim podstrojuje.

Pobyt v domově, byť jako odlehčovací, může seniorům nastavit zrcadlo a často napravit jejich vnímání hodnot. Navíc se jim na nějaký čas naplní potřeba společenského setkání s vrstevníky, která právě může být závažným důvodem, proč je péče doma o maminku nebo tatínka psychicky vyčerpávající.

Staří lidé se bojí domovů, protože to pro vrstevníky jejich rodičů bývala konečná, čekárna na smrt. Velké ložnice s mnoha lůžky, žádné soukromí, málo ohleduplnosti okolí. Jak někdo umřel, druhý den jeho postel obsadil nový člověk. Z tohoto důvodu je také pochopitelné, že těžko kdy najdete inzerát, že je tam nebo onde tolik a tolik míst. Je to dvojsečná informace. To tam tolik umírají? Tahle otázka napadne lidi jako první.

Pokud ale starý člověk zjistí, že krátkodobý pobyt nebyla bouda a past, že z toho domova odjedou opravdu domů, jak jim bylo slíbeno, může se také stát, že si zamlouvají návrat. Právě do domova, mezi „své“, kde nejsou sami nebo jen s rodinou bez dalších kontaktů. Komu to je nepochopitelné, ten může najít jakékoliv stránky některého z domovů. Lidé se nejen různě baví, ale udržují své schopnosti a dokonce se učí nové věci. Včetně těch, kteří onemocněli demencí.

Služby se mění a je velká škoda, že si toho veřejnost nestačí všímat. Příspěvek na péči mnozí stále berou jako přilepšení k důchodu (ačkoliv v rozhořčených diskuzích o níži/výši důchodů se tato dávka vůbec nezmiňuje) a nakupují služeb minimum. Proto se uvažuje o poukazech a snížení prvního stupně ze dvou tisíc na osm set korun. Bude kolem toho křik, ale ve skutečnosti nikomu nevezmou JEHO peníze, pouze bude snížena nenároková dávka. Nákup služeb znamená zároveň více lidí, zaměstnaných v sociální sféře, pestřejší paletu nabídky, například aktivizační činnosti.

Takové služby, jaké silně postrádala paní Klenovcová, a jaké již po Čechách a na Moravě místy fungují. Je ovšem také na občanech, zda je budou vyžadovat – to oni určují poptávku a na jejich naléhání záleží, jak jim obce a kraje ulehčí život. My z terénu a služeb můžeme mluvit o svých odhadech a znalostech, můžeme se snažit zaujmout nějakého úředníka na kraji, žádat podporu vzniku dalších služeb, jenže hlasy veřejnosti jsou mnohem platnější. Právě v této době, právě teď.

Ještě jedno téma si neodpustím. Setkávám se s názory, že každý má právo i na vlastní byt a pokud lidem navrhuji nějaké sestěhování rodiny, bydlení vnuka na studiích, případně plánování v tomto smyslu již od předdůchodového věku v rámci přípravy na vlastní stáří, jsem pro leckoho téměř nemorální. Proč by lidé neměli žít, třeba osamoceně, nemohoucí, ale ve vlastním?

Samozřejmě, že mohou, ale tam, kde se ptá někdo na radu, zřejmě nebude taková situace ideální. Vede mne dost podrobná informovanost o stinných stránkách osamělého života seniorů, mnohých dokonce docela mladých, kolem sedmdesáti. Protože například chápou, že vana se může stát pastí, bojí se koupat – ale přitom jen málokdo z nich ví o centrech pečovatelské služby, kde jsou i vany, vybavené zvedáky a možnost dohledu (platí se z příspěvku), které se objevují v dalších městech, nejsou jen v Praze. Někteří se cítí být dost silnými a pohyblivými, ale ne každý má to štěstí, že pokud ve vaně uvízne, stráví v ní neobjevený jen pár hodin. Lze v ní prožít i několik dní. A co pád? Dovede si někdo představit hrůzu několikadenní bezmoci, bez jídla a pití? Pouhá donáška obědů by leckdy znamenala pomoc - někdo spustí poplach.

Kdysi o staré lidi pečovaly geriatrické sestry, které měly každá svůj revír a obcházely ho s injekcemi a léky, znaly nemoci a problémy a dávaly signály lékařům. Ti často upozornili na potřebu umístění v domově nebo jinou pomoc. (Bývalo to ale direktivní, dotyčného převezli a hotovo. Ztratil všechny své věci, minulost, nevěděl, kde skončil nábytek a podobně.) Nějak se nám tyto odbornice nevešly do nového systému soukromých ambulancí a pečovatelská služba byla tak málo zajištěná a vytížená, že je zastupovala jen pomalu.

Jednoduché řešení, jakým by bylo karty starých lidí předat na sociální odbor, bylo nemožné – šlo přece o zdravotní záznamy. Na nějaké výpisy neměl nikdo čas, nikoho to ani nenapadlo zařídit - a konečně sociálních pracovnic na úřadech tehdy bylo minimum. Do péče o staré lidi poněkud zasahovaly také závodní výbory ROH, které se měly starat o bývalé zaměstnance – důchodce. Počítalo se s tím, že sociální péče se do velké míry rozvine právě v závodech, ale byly to především akce typu dárky k MDŽ s oslavou, posezení s důchodci a podobně. Takže mají přehled alespoň obvodní lékaři, když mají jejich karty? Kdepak. Pokud někdo k lékaři nechodí, neodebírá služby, neví se o něm. Dnes uvidíte domácí návštěvy doktora pouze na venkově, výjimečně v malých městech.

Výsledkem je to, že v dnešní samostatnosti a odpovědnosti sama za sebe mnozí lidé ani jejich rodiny nemají dostatečný náhled na situaci, dokud není pozdě. Dokud zanedbané nemoci nevyřadí lidi z běžného života, dokud se „něco“ nestane. Začátek léta například zdravotně ublížil mnoha lidem. Viděli jste svého staršího, osamělého souseda nebo sousedku v posledních dnech?

Sociální služby se klubou do našeho života s velikou vervou, nadějemi a plány, rozvíjí se do šíře, jakou jsme si nedovedli představit. Nezatracujme tuto oblast, nýbrž sledujme její vývin. Hledejme další možnosti a cesty, podílejme se na nich. Rostou nám i počty dobrovolníků, ale stále jich je málo. Mohou ulehčit, zpříjemnit a naplnit život mnohých z nás.

Polemika s názory ředitele Občanského institutu pana Romana Jocha může zpestřit tento způsob léta. Roman Joch totiž navázal na text Tomáše Zahradníčka otištěný v MfD 28.7. pod názvem „Tragický omyl třetího odboje“, označil ho za „tirádu“ proti Mašínům a Paumerovi, a nabídl „tirádu“ pro Mašíny a Milana Paumera pod titulkem „Odboj nebyl žádný tragický omyl“. (MfD, 30.7.)

Svoji obhajobu zabíjení v zájmu „dosažení svobodné společnosti“ vybudoval na sofistikovaném kontrastu „biologického života“, jež je vlastní „otrokům a zvířatům“, a „autentickém životě“ lidí, kteří protestují, vzdorují vůči „nespravedlnostem, které režim páchá systémově na nevinných“. Cituji: „Lidský život v jeho biologickém rozměru není cílem o sobě, ale jen prostředkem k naplňování toho, co je autenticky lidské: úsilí o spravedlnost. Vědomé smíření se záměrně páchanou nespravedlností je neslučitelné s lidskou důstojností. Důstojný život, aby byl vskutku důstojný, musí být svobodný či o svobodu usilující. Proto zabíjení druhých ...nikoli jako cíl sám osobě, nýbrž jako prostředek...je morálně přípustné, ba za určitých okolností i žádoucí“.

Jedním z hlavních pilířů současné české demokracie je přihlášení se k odkazu křesťanské civilizace v nejširším slova smyslu. S její adorací posmrtného života, který je „autentickým životem“ věřících. V církevní praxi máme také co do činění s antikomunismem, neboť listopadem 89 poražená ideologie (v Česku) soupeřila víc než úspěšně s ideologií založené na víře v život nikoli autenticky svobodný, ale „v Kristu“. Nicméně i život „poté“ bude možný jen tehdy, pokud neupadneme do hříchů, a mezi ty „smrtelné“ patří právě zabíjení. Má tedy Roman Joch nového protivníka. Dokonce bychom mohli paradoxně držet palce člověku, který se staví vůči novým autoritám (církvi) a chce prosadit svoji představu logického boje proti „nespravedlnosti, která je neslučitelná s lidskou důstojností“ i za cenu zabíjení. Tak jednoznační totiž nebyli ani stalinisté.

Svoji „tirádu“ vystavěl autor na srovnání komunismus=nacismus. Představy skupiny bratří Mašínů o válečném pokračování v Evropě (právě zkoprnělé z poznání válečných hrůz) posiluje nesmyslným přirovnáním k poměrům v poražené Francii z roku 1940, kde rovněž tamní odbojáři (včetně komunistů) spatřovali naději a záchranu v nezbytném pokračování války. Nemusel ani putovat na západ. Totéž, víru v pád nacismu za každou cenu, mohl najít i zde, v Čechách, po 15. březnu 1939. Jenže to by nalezl i víru našich národů v pomoc SSSR při osvobození ČSR. Víru ve Stalina. Toho však Roman Joch potřebuje mít v jednom houfu v Heydrichem, Hitlerem, Gottwaldem.

Odpor vůči nacismu, a podle Jocha i komunismu, byl oprávněný, ba mravně povinný. Má po ruce „přesný“ argument, že i v případě komunismu se jednalo o válečný stav, neboť se „jednalo o válku ze strany režimu vůči lidu“. Možná ho dodnes pobuřuje, jak zde mohl existovat režim založený na ústavním principu, že „všechna moc patří lidu“, když režim vedl s lidem válku? Určitě je zajímavé, že v čele Občanského institutu stojí člověk horující pro ozbrojený odpor za důstojný život. Existují totiž významné menšiny, inspirované tolstojovsko-gandhiovským nenásilným odporováním zlu, avšak my jsme tu podle autora žili ve „vražedném režimu“. „Legitimní byl i násilný odpor bratří Mašínů a Milana Paumera“.

Ředitel Občanského institutu zdůrazňuje: „Ano, stálo to za to. Vylodění v Normandii a všechny boje o Francii, bombardování a mrtví, stálo to za to. Varšavské povstání, stálo to za to. Maďarská revoluce, stálo to za to. A pokus Mašínů, Paumer a dalších, stálo to za to taky.“

Za co to stálo, nechám na vás. A už se těším, jak nám Roman Joch představí vývoj v této zemi, pokud by se nenaplnila jeho lítost: „Mám-li vůbec něčeho litovat, pak jen toho, že se k nim nepřidalo více lidí“.

Boris Johnson, známý, kontroverzní, zábavný a charismatický londýnský konzervativní primátor a nadšený cyklista, zahájil v pátek v Londýně obří projekt, v jehož rámci bude od nynějška k dispozici na 400 stanicích v Londýně k dispozici veřejnosti k pronajmutí 6000 jízdních kol; jízdy trvající méně než půl hodiny jsou zadarmo. Od ranního zprovoznění projektu se do projektu přihlásilo více než 12 000 uživatelů.

Uživatelé si koupí aktivační klíč za 3 libry (90 Kč) a používání kol stojí od 1 libry (30 Kč) za hodinu až po 50 liber za 24 hodin. (Cena za delší používání je záměrně vysoká, protože provozovatelé nechtějí, aby si uživatelé ponechávali kola dlouho. Představa je, že si půjčíte kolo na jednom z 400 stanovišť a vrátíte ho na stanoviště, kam dojedete.

Projekt je inspirován obdobným pařížským projektem. Komunální úřady po celé Británii pozorně sledují, jak projekt dopadne, protože ho chtějí ve svých městech napodobit.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Příjmová diferenciace

Docela pěkné a hlavně české slovo, používá Jan Keller ve své publikaci o třech sociálních světech. Jako člověku s technickým myšlením mi ale vadí, že pojem nesouměřitelnost není definován kvantitativně přesně. Proto si kupříkladu pro oblast osobních příjmů vypomáhám dávným názorem Rothschilda, který kdysi řekl; plat vedoucího, který je větší než desetinásobek mzdy jeho podřízených, je nemravný. V mém myšlení tedy pro budoucí úvahy nesouměřitelný. Vzpomněl jsem si na bankéřův výrok před několika dny, když nový ministr dopravy se nechal slyšet, že na vstupu do ústavní funkce finančně ztrácí. Jako podnikatel prý měl měsíční příjem milion korun.

Jako bývalý odborový předák jsem si hned položil otázku, kolik podnikatelský pán platil svým zaměstnancům. Netrvalo to dlouho a dověděl jsem se odpověď. Platil, alespoň některým, pouze minimální mzdu a zbytek jim dával „na černo“. Což sdělil bulváru jeden z bývalých zaměstnanců. I když jde o informaci nižší důvěryhodnosti, tak podle mého soudu je povinností každého státního zástupce okamžitě zahájit šetření možného trestného chování nynějšího ministra. Vždyť v zemích déletrvající demokracie museli mnozí okamžitě odejít z politiky pro mnohem menší protizákonné poklesky. Zdá se však, že tomu tak pořád ještě není u nás - a proto by se naši mocní neměli vůbec divit, že pro svět nepatříme k slušným, ale pořád ještě k východním, či jindy zase postkomunistickým zemím.

V globálním světě, alespoň se to tak jeví, bohatí již nepovažují nesouměřitelné příjmy ani nesouměřitelné rozdíly v hromadění majetku v soukromých rukách za nemravnost. Ještě donedávna alespoň odsuzovali metody rychlého, na první pohled vždycky podezřelého zbohatnutí. Pod tlakem konkurence nových dolarových miliardářů z Východu však ztrácejí zábrany i v této sféře, takže se zdá, že v celoplanetárním „svobodném“ obchodu bude co nevidět již povoleno vše. Za tím účelem, mimo jiné, vrstva lokajských intelektuálů již celá desetiletí šíří ve veřejnosti jakousi novou morálku. V jejích zásadách se objevují kupříkladu názory, že o penězích, přesněji o metodách jejich získávání, se mezi slušnými lidmi nemluví, nebo že ten či onen jev, byť na první pohled podezřelý, je přece chráněn podnikatelským tajemstvím – a obdobné nehoráznosti.

Zamyšlení nad závistí

Zájem o příjmy podnikatele ve vztahu ke mzdám jeho zaměstnanců mohou, podle mých zkušeností, i někteří čtenáři Britských listů vnímat negativně. Několikrát jsem si v nich již přečetl názor, že odsuzování velké diference v příjmech a vůbec ve velikosti majetku je prý motivováno závistí. Takový přístup k problému mne vždycky vrcholně pobouřil. Představím si totiž třeba osamělou matku, kterou navíc momentálně propustili ze zaměstnání, a tak nemůže svému děcku koupit před nastávající zimou ani teplé oblečení. Jsem si jist, že když taková žena čte či slyší o dolarových miliardářích, tak ta určitě nezávidí, ale v jejich emocích je dominantním rysem hněv, což je v mých očích vrcholně spravedlivým hněvem.

Mám názor a tuším, že má vysokou míru pravdivosti, že každý, kdo kupříkladu o kriticích nesouměřitelnosti příjmů hovoří jako o závistivcích, vypovídá především o sobě samém. Posuzuje jiné svým vztahem ke světu. Přisuzuje jiným špatnosti, kterými právě on řídí vlastní chování. Proto jsem také hluboce přesvědčen o tom, že jedním z hlavních stimulů hromadění majetku, zisku a honby za co nejvyššími příjmy, je mimo jiné rovněž závist. Bylo tomu tak vždy. I v dobách značné příjmové nivelizace, kdy pro mnohé lidi platilo – vše co má soused, musím mít i já, a pokud možno větší, či lepší.

A tak se v našich současných poměrech vůbec nedivím, že mezi obhájci obrovských nerovností v majetku a příjmech jsou prakticky všichni toho názoru, že jiní jim bohatství závidí. Nedivím se jim, ačkoliv je nechápu a odsuzuji. Ukazuje to na jejich ubohý duchovní standard, pokleslou morálku, ale především rovněž na naše celkově degradované podnikatelské klima. Původní podnikatelé byli rovněž hnáni až bezhlavou touhou po zisku, ale většinou věděli, že ho spolehlivě dosáhnou nějakou službou či výrobkem prospěšně sloužícím jiným lidem. Dneska již tato morálka v podnikání dominantní rovněž není. Převažuje názor, že to jsou peníze, co doslova vytváří další bohatství, takže podstatné je jenom jejich získání, jež pod roušku svobodného obchodu nemá být státem nikterak regulováno.

Při vědomí všech dosud zmíněných zkušeností se změnil i můj náhled na konkurenci. Konkurence, ten údajný motor svobodného obchodu, vydávaný dneska div ne za posvátnou metodu přirozeně usměrňující veškeré dění v tržním hospodářství, je podle mého soudu v praxi většiny našich podnikatelů pouhou aplikací závisti. Je pro mnohé pouze jakousi transformací jedné ze základních lidských špatností na novodobou ctnost – a to i přesto, že je závist dodnes, kupříkladu katolíky, považována za jeden z hlavních hříchů. Původní nemravnost je tak dneska povyšována na prvek nové morálky. Stejně jako ona nesouměřitelnost v příjmech a hromadění bohatství.

Chorobná závislost

Píši-li, že motivem k hromadění majetku je závist, netvrdím ani v nejmenším, že jde o stimul jediný, a možná není ani dominantní. Důvody k hromadění majetku byly v dějinách jistě velmi rozličné. Kupříkladu v polistopadovém období u nás to byla dlouho nenaplňovaná touha po osobní svobodě, což mimo jiné otevřeně přiznal Kocáb, když veřejně řekl, že peníze pro něj představují svobodu. Nejlépe polistopadové klima v tomto směru pak vystihuje český slogan, „je za vodou“, čili opravdu svobodný, dokonale nezávislý na dalším vývoji ve společnosti a státu.

Jeden důvod k shromažďování bohatství je ale pro společnost velmi rizikový. Je jím touha po vlivu, ba dokonce po ovládání lidí, po nadvládě, ba po politické moci. Bohatství bylo ve všech dobách šancí k získání vlivu, nadvlády v okolí, či až k mocenskému postavení. Zisk pro podnikatele ve skutečnosti nikdy není konečným cílem jeho snažení. Zisk je pouze prostředkem – a to nejen k dalším investicím a tím dalšímu bohatnutí. Zisk je především, ne-li dokonce pouze, prostředkem k hromadění majetku, bohatství, či kapitálu. Takové nahromadění se pak dá využít k mnohému, mimo jiné i získání politické moci, což teprve lze považovat za konečný cíl, čili za celý smysl podnikatelské aktivity. Zisk je tedy prostředkem hromadění bohatství a nahromaděné bohatství je šancí na získání politické moci. I když mezi shromažďovateli bohatství by byla skupina toužící po moci početně malou, její vliv v dějinách vždycky byl, je a proto i bude, pro mocenské poměry ve státě naprosto zásadní. Jak se ale ukazuje, shromažďovatelé bohatství toužící po politické moci nejsou nepočetnou skupinou ve vrstvě podnikatelů. Naopak, zdá se, že jejich počet v současné gobalizaci výrazně roste.

Zkušenost ukazuje, že každá moc je drogou a politická moc dokonce nejsilnější drogou. Což platí pro naprostou většinu lidí, kteří se na ni kdy podíleli. Odvažuji se proto tvrdit, že pro významnou část shromažďovatelů bohatství je honba za ziskem a majetkem fakticky chorobnou závislostí na touze po moci. V mých očích jde o závislost, která je společensky nejnebezpečnější. Každé bohatství se v současném tržním systému mění automaticky na ekonomickou nadvládu, která velmi často jeho vlastníky stimuluje k získávání i politické moci. Ekonomická nadvláda ale není v žádném případě demokraticky získanou. Pokud se proto stane zprostředkovatelem politické moci, jde již doslova o bezprostřední ohrožování demokratického politického systému. Podle mého názoru je i tento jediný aspekt hromadění bohatství dostatečným důvodem k tomu, aby se před ním společenství chránilo. Chrání se přece před každou závislostí, i když je pro něj mnohem méně nebezpečná.

Nedemokratičnost politické moci dosažené hromaděním bohatství není jediným negativním projevem majetkové nerovnosti. Sobecké získávání bohatství nad všechny meze, čili ono nesouměřitelné, vytváří totiž na protipólu velkou chudobu, přinášející mimo jiné riziko nestability celého společenského systému. A konečně, hromadění majetku bezohledné ke všemu, včetně prostředí, se pomalu, leč jistě stává ohrožením samotné existence všeho lidstva – a tedy až rizikem genocidy.

Je paradoxní, že závislosti na alkoholu, kouření, či hráčství léčíme, závislost na drogách je dokonce v souvislostech s trestnou činností léčena z nařízení soudů, ale závislost, která společenství ohrožuje nejvíc, ta nejenže není léčena, ale není za všeobecně a mnohostranně nebezpečnou ani považována. Naopak závislák na hromadění majetku nad všechny meze je dneska vydáván minimálně za jakéhosi lepšího občana, většinou mediálně popularizován a někdy dokonce oslavován a vyznamenáván. Jejich společenská vrstva je navíc propagandou prohlašována za novodobé hrdiny, v každém případě za nositele nejpotřebnějších ctností, ba až tvůrce rozhodujících hodnot společenství.

Mně se jeví, že to všechno se děje mimo jiné i proto, že se nedokážeme dohodnout na kvantifikaci nesouměřitelnosti. Nedokážeme si stanovit, kdy se akumulace bohatství v soukromých rukách už stává společensky možným rizikem a dokonce ani určit, jak vysoké bohatství jedince již může ohrožovat demokratičnost našeho politického systému. Pokud to skutečně nedokážeme, pak bychom alespoň měli přijmout podle principu předběžné opatrnosti názor, že je naprosto nutné oddělit sféru akumulace bohatství od sféry politické moci.

Hovoří-li se dneska stále více o tom, že levice tápe a doslova nevidí, kam dál, pak jsem přesvědčen, že se jí, mimo jiné, nabízí i následující hypotéza. Levice je povinna ve veřejnosti prosazovat názory, že hromadění bohatství nad všechny meze je mnohonásobným nebezpečím pro lidské společenství – a ti jeho protagonisté, kteří se snaží prosadit v politice, jsou fakticky duševně nemocní, trpící chorobnou závislostí na hromadění bohatství jako prostředku k získání politické moci. Spatřují v bohatství zvrhle nejen absolutní svobodu, jak obvykle tvrdí, ale především šanci na získání osobní moci, čímž fakticky ohrožují samotnou podstatu demokratického politického systému. Soutěž politických stran je díky nesouměřitelností bohatství jednotlivých soutěžících zásadně nerovnovážnou a přestává být ve skutečnosti soutěží o vliv v politickém prostoru. Je pouze zdegenerovanou soutěží o bohatství v hospodářském prostoru. Z čehož plyne, že angažovanost ve sféře hospodářství musí být v demokratickém systému zřetelně oddělena od aktivit v prostoru politiky.

Newyorský soudce Ruben Franco konstatoval, že americká ústava "stále ještě dává určité možnosti mladým lidem, aby se chovali pošetile, když chtějí".

Julia Martineze nechal předvolat před soud policista za to, že měl kalhoty shrnuté až pod zadnicí, takže byly vidět spodky a potenciálně i jeho genitálie.

Avšak soudce Franco konstatoval: "Zatímco se to většině z nás může zdát nevkusné, ano, hloupé, nosit kalhoty tak nízko, že jsou vidět spodky, lidé se mohou oblékat, jak chtějí, pokud neporušují veřejný pořádek a slušnost."

Móda nošení kalhot až pod zadkem se rozšířila po celém světě, prý z amerických věznic, kde vězni často fasují příliš velké kalhoty a z bezpečnostních důvodů nesmějí mít pásek.

Nošení kalhot pod zadkem kritizoval i Barack Obama a některá americká města ho zakázala.

Podrobnosti v angličtině ZDE

KD│ "Při pohledu na chod událostí za nějakých deset let je těžké vyhnout se pocitu, že se v dějinách světa odehrálo něco opravdu zásadního." Tento pocit, který učinil jméno Francise Fukuyamy známým v každé domácnosti, dnes znova přitahuje pozornost, byť z jiné perspektivy, napsal profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University Andrew J. Bacevich.

Na základě vývoje v 80. letech 20. století, především kvůli konci Studené války, byl Fukuyama přesvědčen, že "konec dějin" je na dosah. V roce 1989 měl za to, že všechny životaschopné systémové alternativy k západnímu liberalismu byly vyčerpány. Dnes to ale už na takový triumf Západu nevypadá. Přesto události prvního desetiletí 21. století přinesly konec jiného druhu. I když si západní lieralismus uchovává jistou přitažlivost, západní způsob válčení je v koncích.

Pro Fukuyamu byla historie implicitním soupeřením ideologií, soupeření demokratického kapitalismu proti fašismu a komunismu. Když psal svůj slavný esej, byl přesvědčen, že zápas dosáhl zřejmě definitivního konce.

Přesto od začátku až do konce byla vojenská síla v konkurenčním boji samozřejmě stejně důležitá jako ideologie. Během větší části 20. století velmoci mezi sebou soupeřily ve snaze vytvořit nové, efektivnější nástroje nátlaku. Vojenské inovace vystupovaly v mnoha formách. Je očividné, že šlo o zbraně: Bitevní a letadlové lodě, rakety a řízené střely, jedovatý plyn a atomové bomby - seznam je dlouhý. Ve snaze získat výhodu však národy věnovaly stejnou pozornost i jiným faktorům: Doktríně a organizaci, vycvikovým a mobilizačním systémům, shromažďování informací a válečnému plánování. Avšak všechny tyto činnosti, ať už je uskutečňovala kterákoliv země, společně spoléhaly na víru v hodnověrnost vítězství.

To byla ovšem teorie. Realitou obou světových válek byl jiný příběh. Poté, co válka vypukla, hltala vše, působila ohromující materiální, psychologické a morální škody. Ztráty výrazně překročily zisky; i vítězům I. světové války nezbývalo než truchlit. Víra v hodnověrnost vítězství se začala vytrácet. Mezi liberálními demokraciemi se tomuto trendu po II. světové válce ubránily pouze dvě: Spojené státy a Izrael. V lexikonu americké a izraelské politiky byl "mír" kódovým slovem. Základním předpokladem pro mír bylo, že všichni protivníci, skuteční nebo potenciální, především přijmou jako podmínku trvalou méněcennost. V tomto ohledu se oba státy lišily od zbytku západního světa.

Převaha však plodí pokušení. Izrael mu podlehl v roce 1967, a Šestidenní válka se ukázala být bodem obratu. Kurážný David zvítězil a stal se sám Goliášem. O čtvrt století později americké síly tento náskok zdánlivě dohnaly. V roce 1991, během operace Pouštní bouře, američtí vojáci stejně jako izraelští ukázali, že vědí, jak vítězit rychle, levně a humánně. Vietnam vybledl až k bezvýznamnosti.

Pro obě země se ovšem tyto úspěchy ukázaly jako iluzorní. Kromě podepření velké iluze o hodnověrnosti vítězství toho přinesly jen málo. Obě vítězství se ukázala být spíše zdánlivá než reálná. A co je ještě horší, triumfalismus způsobil, že se obě země později obrovsky přepočítaly.

Na Golanských výšinách, v Gaze, a na celém Západním břehu Jordánu, zastánci Velkého Izraele - bez ohledu na námitky Washingtonu - prosazují trvalou kontrolu nad územím, jehož se Izrael zmocnil. Přesto to jen málo přispívá k posílení izraelské bezpečnosti. Arabské obyvatelstvo se nepodařilo uklidnit ani asimilovat.

V Perském zálivu se výhody získané Spojenými státy po roce 1991 rovněž ukázaly být pomíjivé. Saddám Husajn přežil a stal se v očích po sobě jdoucích amerických administrativ bezprostředním ohrožením regionální stability. Toto vnímání se stalo výzvou (nebo snad jen záminkou) pro radikální přeorientování strategie Washingtonu. Ten se nyní snaží ovládnout celý širší Střední východ. Hegemonie se stala cílem. Spojené státy se však přesto neukázaly být o nic úspěšnější než Izrael.

Události ukazují stále zřetelněji, že vojenská dominance se nepromítla do konkrétních politických výhod. Spíše než aby zvýšil vyhlídky na mír, nátlak způsobuje stále více komplikací. Bez ohledu na to, jak mnoho jsou biti, "teroristé" (což je sběrný pojem aplikovaný na každého, kdo se brání před izraelskými nebo americkými úřady), nebyli zastrašeni, zůstali odhodlaní, a stále znovu se vracejí.

Demografické trendy ukazují, že během jedné generace budou většinu obyvatel v Izraeli i na okupovaných územích tvořit Arabové.

Pokud z válek v Afghánistánu a Iráku vyplývá nějaký zastřešující závěr, je to tenhle: Vítězství je chiméra. Je to jako zkoušet splácet hypotéku prostřednictvím nákupu loterijních tiketů.

Zatímco americká ekonomika padala do vývrtky, Američané se zamýšleli na vlastním ekvivalentem izraelské "demografické bomby" - a sice nad "fiskální bombou". Zakořeněné zhýralé návyky, individuální i kolektivní, přinesly vyhlídku na dlouhodobou stagnaci: Žádný růst, žádná práce, žádná zábava. Nekontrolované výdaje na nekonečné války hrozbu ještě zhoršily.

Konflikty, v nichž jsou Spojené státy zapleteny, nemají vojenské řešení. Jak sám Petraeus zdůraznil, "nemůžeme se prozabíjet ven". Tím se ale také vyslovil k západnímu pojetí válčení během posledních dvou století.

Jaké dopady bude mít konec západních vojenských dějin? Bude to podobné jako u Fukuyamy: Politicky motivované násilí bude přetrvávat a ve zvláštních případech si dokonce může uchovat mezní užitek. Přesto je vyhlídka na řešení problémů velkými válkami zřejmě nadobro pryč. Teprve se ukáže, zda se Izrael a USA mohou vyrovnat s koncem vojenských dějin. Jiné národy tak učinily už dávno. Například Čína ukazuje malou dychtivost k odzbrojování, nicméně svůj vliv rozšiřuje obchodem, investicemi a rozvojovou pomocí.

Kolaps západní vojenské tradice staví před Izrael omezené množství variant, a řádná z nich není atraktivní. Spojené státy by teoreticky neměly sdílet žádné z demografických nebo geografických omezení Izraele a mají mnohem větší svobodu jednání. Změně kursu však brání vliv vojenské lobby.

Takřka před dvaceti lety hašteřivá Madeleine Albrightová chtěla vědět: "Jaký má smysl mít tu vynikající armádu, o níž jste vždy mluvil, pokud ji nebudeme moci použít?" Dnes si zasluhuje naši pozornost úplně jiná otázka: "Jaký má smysl neustále používat naši vynikající armádu, pokud to vlastně nefunguje?"

To, že si Washington odmítá tuto otázku vůbec položit, ukazuje, do jaké míry je naše politika proniknuta korupcí a nedostatkem cti.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Ve článku z 22.7. o chudé stařence, která kvituje nezvolení komunistů, se podivujete nad jejím postojem. Myslím, že není třeba, píše čtenář J. Zběhlík. Tito lidé po většinu svého života posluchali státní rozhlas a poté televizi. A celkem jim i věřili, a zůstali jim věrni doposud. ( Mám na mysli tzv. veřejnoprávní média- ČT a Radiožurnál.) Proč? Vzhledem ke svému věku už jiné stanice, média nechtějí zkoušet. A co se line 20 let z těchto médií? Jako kouzelným proutkem se bleskově změnila z obhajování tzv. socialistické cesty v tvrdou kritikou toho samého. Vyniká v tom především ČT.

Dívali jste se poslední léta na hlavní zpravodajství ČT v 19.00. hodin? Já se vám přiznám, už na to nemám nervy a raději si přepnu na komerční stanice, které alespoň trochu berou zpravodajství vyváženě.

Na ČT je půlka zpráv jakási antikomunistická propaganda, odvádění pozornosti od skutečných problémů dneška a dostrkávání diváka do antikomunistického, antisocialistického, antilevicového postoje. A navíc způsobem, jenž rozeštvává lidi proti sobě.

Je naší hanbou, že tak dlouho trpíme propagandu v tzv. veřejnoprávních médiích. Štěstí, že máme internet a mimo jiné Britské Listy, kde se dozvíme také něco jiného. Bohužel vaše stařenka už takovouto možnost z pochopitelných důvodů nevyužívá. Co se jí pak může motat v hlavě!? Také mládež využívá internet masově, pouze však na komunikaci v sociálních sítích a na hry, zábavu. Podle toho to v naší zemi také vypadá.

Soud v Chabarovském regionu nařídil poskytovateli internetových služeb Rosnet, aby zablokoval YouTube, protože je na tomto serveru k dispozici jedno ultranacionalistické ruské video. Ruská blogosféra reagovala ve čtvrtek hněvivě na rozhodnutí regionálního soudu zakázat YouTube, protože na serveru bylo zveřejněno jediné video s "extremistickým" obsahem.

Soud v Komsomolsku na Amuru v Chabarovském regionu na ruském Dálném východě nařídil Rosnetu, místnímu poskytovateli internetových služeb, aby zablokoval YouTube, tři onlinové knihovny a server, který archivuje vymazané stránky.

Regionální zákaz byl na YouTube uvalen proto, protože tam bylo zveřejněno ultranacionalistické video "Rusko pro Rusy". Na čtyřech dalších zakázaných serverech Web.archives.org, Lib.rus.ec, Thelib.ru and Zhurnal.ru byl text Hitlerovy knihy Mein Kampf.

Anton Nosik, čelný ruský internetový guru, rozhodnutí odsoudil. "Míra primitivismu obsažená v tomto soudním rozhodnutí je typická pro ruská soudní rozhodnutí týkající se internetu," zdůraznil. Google, vlastník serveru YouTube, konstatoval, že soudní rozhodnutí porušuje ústavní právo Rusů na svobodu informací.

Rozhodnutí odsoudilo také mnoho bloggerů, kteří varovali, že by to mohla být šikmá plocha k utužování cenzury v Rusku. Ruští bloggeři srovnávají Rusko s Pákistánem a Severní Koreou.

V Rusku jen pod přísnou vládní politickou kontrolou televize, avšak internet byl zatím zcela svobodný. Sociální servery a blogosféra jsou populární a internet je důležitou platformou pro opoziční a občanská hnutí.

Avšak v říjnu má ruský parlament revidovat balík zákonů, který by mohl umožnit bezpečnostním službám s okamžitou účinností zakazovat "nevhodné" servery.

Rozhodnutí zakázat YouTube se považuje za ztrapnění prezidenta Medveděva, který nedávno na YouTube založil svůj vlastní videokanál.

YouTube je zakázaný v Číně, v Pákistánu, v Turecku a v Íránu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

PŘEKLADY DO ČEŠTINY (SLOVENŠTINY) I Z CIZÍCH DO CIZÍCH JAZYKŮ · Jazyky: angličtina, francouzština, italština, latina, němčina, rumunština, ruština; bengálština, hindština, sanskrt, sinhalština; · Obory: Elektrotechnika, měření a regulace, automatizace, ultrazvuk; Chemická technologie, dálková potrubí, železnice, stavby; Technické dodatky ke smlouvám, smlouvy, projekty, výkresy; Astronomie, jaderná fyzika, akustika, hudba; Protokoly policie české republiky. · Praxe: 100 tisíc normalizovaných stránek překladů (1800 úderů); 10 publikovaných cizojazyčných i českých technických sborníků; 10 publikovaných knižních překladů včetně básnických; Redigování cizojazyčných periodik.

Kontakt a podrobnosti ZDE

Jen drobnou reakci na článek o péči o staré, umírající lidi. Tento problém je v Česku dlouhodobý, je ignorován levicí i pravicí, sdělovacími prostředky a lidmi samotnými, kteří před smrtí a utrpením zavírají oči.

Nejde jen o příspěvky na domácí péči, nýbrž o naprostý nedostatek hospiců, které jsou zatím spíše jen iniciativou církví než státu, nedbajícího o veřejný zájem, jde také o situaci v léčebnách dlouhodobě nemocných, o umírání starých a bezmocných pacientů hlady, o pomoc rodinám, kde umírá mladý rodič na vleklou, smrtelnou chorobu a druhý rodič se sám musí starat o něj i o děti atd.

Bylo by podle mne velmi laciné svádět tuto amorálnost naší společnosti na současný kabinet, který ještě nezískal ani důvěru ve Sněmovně.

Každý, kdo se podívá kolem sebe, zjistí, že lidem jako takovým jsou uvedená témata úplně lhostejná. A možná právě mladá generace by místo pseudopravicového darwinismus měla zvednout v revoltě proti společenskému pokrytectví právě tuto kartu, jež by měla spojovat všechny slušné občany, ať pravicového či levicového smýšlení.

Můj dlouhodobý postoj je takový: dejme maximální podporu beznocným na úkor těch, kteří se mohou a mají postarat o sebe sami.

Bohužel, společnost žije tím, jak si užít života na dluh (a tím nemyslím ten státní či veřejný dluh, ale hypotéky, leasingy, půjčky na spotřební zboží a na dovolené), nikoli všeobecnou úsporností, aby bylo dosti pro lidi potřebné. Lidé si chtějí užít a nechtějí se zneklidňovat pohledem na bolest, umírání, beznaději. Mají často postoj, který jsem ke svému zděšení zaznamenal v diskuzi na stránkách krnovského motorkářského klubu, kde jsem byl vyzván, abych nechal motorkáře být na pokoji, protože platí daně, a zaměřil se na bezdomovce, kteří otravují zákazníky uprostřed orgií obžerství v okolí jednoho supermarketu.

Logika je to asi taková: když jsem zdravý, pracuji, odvádím daně, nemusím dodržovat zákony a zákony by mne naopak měly chránit před neštěstím těch nemocných, neúspěšných, nešťastných.

Mám navíc právo na maximalizaci toho, co zkonzumuji, koupím na dluh, užiji - a kdo to za mne zaplatí, to je jedno. Tohle je amorální zrůdnost.

Česko je na tom špatně i s ohledem na místní charity, které nedokáží vybrat dost peněz a dost efektivně je využít (můj kamarád se mne stále ptá, když dávám něco charitě: a víš, že ty peníze nejdou na jejich byrokracii, na jejich topení, na jejich auta, místo aby šly těm strádajícím a potřebným?), aby mohly významnou měrou přebrat iniciativu místo státu, jako je to běžné v anglosaských zemích. Je to způsobené i tím, že čeští zbohatlíci jsou povětšinou naprosto přízemní materialisté, kteří zřejmě ani netuší, že nějaké morální hodnoty existují (v duchu Klausova výroku, že neexistují špinavé peníze).

Zde všude by tedy měla být úloha mladých, totiž v tom nutit společnost k sebereflexi a k probuzení se k závažným otázkám kvality života, nikoli v tom, přesvědčovat své prarodiče, aby volili pravici. Ostatně mladí sami se na vlnách cetkového konzumu z pouhých požitků bez povědomí o romantické lásce, hodnotách přátelství, ideálu poctivosti a pracovitosti, frustrují a upadají do stále větší samoty, beznaděje a prázdnoty, jež je pouze na povrchu překrytá pozlátkem zábavy a užívání si.

Ono i všichni ti bojovníci za osvobození člověka od náboženství přece jen jaksi věřili v to, že život nakonec má hlubší smysl, a velmi by se asi divili, do jaké nicoty lidstvo padá, když je všechno "bez předsudků" úplně jedno a zbývá jen povrchní požitek. Proto také kritika náboženství má smysl pouze jako jeho reforma, nikoli jako znivelizování všech hodnot v prázdnotě vesmíru a absolutní relativnosti každého pocitu uvnitř člověka. Ve své podstatě je každá hodnota, které opravdu věříme proti bezhodnotové temnotě vesmíru a historie, hodnotou náboženskou.

Budeme se muset vrátit ke starým tématům smyslu života, umírání, pomíjivosti, zodpovědnosti, podstatě štěstí a dobra, jinak se propadneme do vnitřní prázdnoty a proměníme civilizaci do obrovských hald odpadků. Nehledě na to, že člověk nemůže být šťastný z toho, co prožere a užije si, nýbrž pouze z toho, co prožívá a procítí, co je jeho domov a smysl života i proti vší temnotě smrti.

Jiří Dienstbier se ve vydání Práva ze dne 27. července (viz též ZDE) pregnantně zamýšlí nad osvíceností posudku, který před pár dny vydal Mezinárodní soudní dvůr v záležitosti slučitelnosti vyhlášení nezávislosti Kosova s mezinárodním právem. Otevírá tím mimoděk velkou (a chtělo by se říci věčnou) otázku po smyslu mezinárodního soudnictví a práva vůbec, píše Jan Malíř.

Prosazení myšlenky, že mezinárodní spory mohou být řešeny nikoli silou, ale pokojně, a to před stálými mezinárodními soudy, znamenalo ve své době pro svět nesporný pokrok. Ten přitom nespadl ze vzduchoprázdna, nýbrž souvisel s narůstající vzájemnou závislostí různých částí světa i s vědomím toho, že moderní válka, zejména jsou-li do ní vtaženy velcí činitelé mezinárodních vztahů, se svou povahou blíží armagedonu. Proti tomu svět, jehož konflikty jsou řešeny podle předem daných pravidel nezávislým třetím, představoval lákavou alternativu, na které se pod dojmem dvou světových válek posléze shodli idealisté i pragmatici. Žádný lék však není samospasitelný. V posledních desetiletích jsme se stali svědky toho, že počet a pravomoci mezinárodních soudů na univerzální i regionální úrovni rostly natolik prudce, že se začalo diskutovat o judicializaci mezinárodních vztahů – což není zdaleka nepodobné vnitrostátní diskuzi o tom, zda se Ústavní soud již stal třetí komorou parlamentu či nikoli. Tento jev, umocněný patrně euforií "z konce dějin", který měl nastat s pádem sovětského bloku, šel ruku v ruce s – někde upřímnou, jinde alibistickou – důvěrou, že mezinárodní soudy dodají mezinárodním vztahům vše z toho, co jim podle nás chybí, a učiní je takovými, jaké bychom je chtěli mít – předvídatelné a především založené na představě o spravedlnosti, moudrosti a správnosti. Jenže znamená judicializace mezinárodních vztahů – která navíc dosud probíhá bez prosazení účinné koordinace vztahů mezi mezinárodními soudy navzájem – skutečně automaticky kvalitativní proměnu mezinárodních vztahů? A je tedy široká důvěra v mezinárodní soudy odůvodněná?

Ano, judicializace mezinárodních vztahů má svůj nesporný potenciál. Nesmí se ale současně zapomínat, že i mezinárodní soudnictví – tak jako vše – má své limity, jejichž počet není zanedbatelný.

Prvořadý z těchto limitů vyplývá ze samotné podstaty řešení sporů před soudy – soudy mohou předložené otázky řešit – právě jen – podle práva. Jak však věděl už Tacitus, nejvyšší právo nemusí zdaleka znamenat nejvyšší spravedlnost. A rozhoduje-li se podle mezinárodního práva, platí to tím spíše. Jeho pravidla nejsou totiž dopředu dána žádným koherentním a prozíravým zákonodárcem, mezinárodním Mojžíšem či Josefem II., nýbrž rodí se z vůle a interakce činitelů mezinárodních vztahů, mezi nimiž dosud dominují státy, a to v podobě mezinárodních smluv, obyčejů a zásad. To ale znamená, že pravidla mezinárodního práva jsou primárně nutným odrazem politických preferencí a voleb svých tvůrců, které se tak s ideálem spravedlnosti anebo moudrosti, jak si ho představujeme v naší kultuře, mohou, ale nemusejí potkávat. A mohou také existovat oblasti, kde prostě žádná univerzální pravidla neexistují. Tyto okolnosti tak mohou ve svém souhrnu implikovat, že – rozhodnutí nebo posudek mezinárodního soudu může být velmi vzdálen tomu, co bychom ideálně očekávali.

Druhý nepřehlédnutelný limit souvisí s tím, že mezinárodní soudy se sice mohou na papíře jevit jako dokonalé instituce, avšak i jejich skutečnou tvář vytvářejí především konkrétní lidé se svými silnějšími i slabšími stránkami. Těmito lidmi jsou v případě mezinárodních soudů soudci jmenování z řad mezinárodních právníků více či méně transparentními procedurami; ti se okamžikem jmenování – jako mávnutím kouzelného proutku – mají stát nezávislými moudrými, kteří mají na svých bedrech nést břemena tohoto světa. Dokáží ale být lepšími moudrými tam, kde selhali politici a diplomaté, kteří se nedokázali shodnout na kompromisním výkladu a aplikaci pravidel mezinárodního práva, popř. na vytvoření pravidel nových? A stačí k roli moudrých pouze znalost práva kombinovaná někde s předchozí soudní anebo akademickou zkušeností? Nebylo přece jen něco na tom starém světě, kde nebyly-li spory výjimečně řešeny silou, pak jako arbitři vystupovali především významní státníci, hlavy států či obecně uznávané osobnosti se širokým mezinárodním rozhledem, kteří nebyli závislí na tom, zda bude jejich mandát prodloužen, a především, kteří si byli vědomi, že pro stabilitu mezinárodních vztahů občas nestačí vyslovit jen prosté "fiat justitia", protože pak by se mohl skutečně stát, že "pereat mundus"?

Existence mezinárodního soudnictví je nesporně důležitým faktorem přispívajícím ke stabilizaci soudobého světa. Neznamená to ale, že bychom je v jeho současné podobě měli brát natrvalo jako absolutno. Musí se vyvíjet a místy se dokonce nabízí úvaha, zda by k jeho fungování nepřispělo převzít některé principy, které fungovaly v minulosti. A kromě toho nikdy nelze zapomenout, že mezinárodní soudnictví je samo o sobě jen jednou z cest k řešení soudobých problémů, nikoli samotným řešením či samotnou zárukou řešení.

Evropský soudní dvůr rozhodl, že globální firma Anheuser-Busch InBev nemá exkluzivní evropská práva ke značce Budweiser. Rozhodnutí přichází 14 let poté, co pokus firmy Anheuser-Busch zaregistroval si značku Budweiser jako evropský trademark blokoval český pivovar Budějovický Budvar. Budvar používá značky Budweiser na řadě evropských trhů.

Z rozhodnutí vyplývá, že Budějovický Budvar bude mít exkluzivní práva na značku Budweiser v Německu. Většina ostatních evropských zemí, včetně Británie, dovoluje, aby značku Budweiser používaly obě firmy.

Anheuser Busch, kteroužto firmu koupila r. 2008 společnost InBev, začal poprvé v Americe vyrábět pivo Budweiser r. 1875 a Budějovický Budvar r. 1895.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Ruský prezident Dmitrij Medveděv podepsal nový zákon, který poskytuje FSB, následovnici kGB, právo varovat občany, kteří jsou podezřelí, že připravují extremistické akce, anebo je zatknout za to, že brání agentů FSB v práci.

Tvrdý postoj Kremlu přichází v době, kdy se aktivizuje široké, i když nejednotné občanské hnutí, které protestuje proti korupci a autoritářské vládě.

Není jasné, jak bude potrestán občan, který bude ignorovat policejní varování, ale trestem za "bránění agentům FSB v práci" je patnáctidenní vězení.

Ruská policie a bezpečnostní služby reagují poslední dobou značně neohrabaně na originální protesty občanských aktivistů. Jedna skupina aktivistů chodila po ulicích s modrými kyblíky na hlavě, čímž napodobovala modré blikačky na autech byrokratů, která terorizují ulice. Aktivisté byli zatčeni, ale hned propuštěni, protože nespáchali žádný trestný čin.

Tuto sobotu bude první výročí protestů,které zahájil kontroverzní spisovatel Eduard Limonov a koalice aktivistů zvaná Strategie 31. Setkávají se v 18 hodin každého 31. v měsíci na Triumfálním náměstí v Moskvě a demonstrují tam za právo na svobodu shromažďování, zaručené článkem 31 ústavy.

Pořádková policie demonstraci pokaždé rozežene, ale počty demonstrantů každý měsíc rostou. 31. května už jich bylo 500.

Demokratičtí aktivisté jsou často démonizováni ve státních médiích jako zrádci či extremisté.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Astrofyzik Wun-I Šu z Národní univerzity Čching Chua na Tchajwanu vysvětluje empiricky pozorované zrychlující se rozpínání vesmíru bez obvyklé pomocné hypotézy o tzv. temné energii. Jeho kosmologie však vyžaduje opuštění velice silně zakořeněné představy o tom, že vesmír vznikl při tzv. Velkém třesku. Podle nové teorie se vesmír pouze střídavě rozpíná a smršťuje, nemá však ani počátek, ani konec.

Šu rozvinul atlernativní popis vesmíru, v němž prostor a hmota jsou navzájem spojeny novým typem relativity. Myšlenka je taková, že čas a prostor nepředstavují nezávislé entity, ale mohou navzájem přecházet v jedno nebo druhé. V nové geometrii časoprostoru hraje rychlost světla roli konverzního faktoru mezi časem a prostorem. Podobně jsou hmota a délka vzájemně zaměnitelné v relaci, jejíž konverzní faktor závisí na gravitační konstantě a rychlosti světla. Navíc obě zmíněné konstanty nemusejí být za každých okolností konstantní...

Když se vesmír rozpíná, hmota a čas se mění v délku a prostor; když se vesmír smršťuje, je tomu naopak. Takový vesmír nemá začátek ani konec, pouze střídající se periody rozpínání a smršťování. Podle Šua zde nemohou existovat singularity předpokládané tradiční teorií Velkého třesku.

Predikce vyplývající z nové teorie se přesně kryjí se současnými pozorováními, která ukazují stále se zrychlující rozpínání vesmíru. Ostře to kontrastuje s modely založenými na Velkém třesku. Ty proto, aby vysvětlily pozorování, musejí vymýšlet hypotézy vedoucí ke zneplatnění základních fyzikálních zákonů.

Nejčastěji se v takových modelech předpokládá, že vesmír je zaplněn "temnou energií", jež jej nutí expandovat stále rychleji. Pokud by však měl tento model fungovat, "temná energie" by musela tvořit až 75% podíl na veškeré hmotě a energii vesmíru a musela by fantastickým způsobem přibývat.

Něco takového ovšem naprosto odporuje zákonu zachování energie. A Šuův model podobný problém vůbec nemá.

To ještě neznamená, že nová tchajwanská teorie je bez vady - nedokáže například vysvětlit existenci a strukturu mikrovlnného záření kosmického pozadí (reliktního záření), které je jinak považováno za jeden z nejsilnějších důkazů pro teorii Velkého třesku.

Pokud se Šuovi podaří tento problém překonat, bude muset stejně zlomit celou řadu zaužívaných vědeckých představ, než bude případně jeho model obecně přijat.

(Skutečně upřímní astrofyzikové otevřeně přiznávají, že teorie Velkého třesku je převyprávěním příběhu o stvoření světa z knihy Genesis do vědeckého jazyka; Šuova teorie je naproti tomu zjevně taoistická - poznámka KD.)

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Izrael, Jihoafrická republika a Tchaj-wan. Židovský stát obklopený arabskými zeměmi, režim apartheidu a „vzbouřená provincie“ Číny. Tyto země, které zdánlivě nic nespojuje, navázaly během studené války nenápadné, ale těsné a významné spojenectví. Jedním z klíčových prvků této „nesvaté aliance“ byl společný vývoj balistických střel, kosmických nosičů a nukleárních zbraní. Ale vedle samotné technické stránky těchto programů je zajímavá i forma, kterou jsou prezentovány jejich výsledky, jelikož na rozdíl od některých jiných států se „klub vyděděnců“ rozhodl pro utajování, mlžení a udržování nejistoty.

Geopolitická situace Izraele, Jihoafrické republiky a Tchaj-wanu nebyla během studené války něčím záviděníhodným. Židovský stát se nacházel v prakticky permanentním válečném stavu se svými arabskými sousedy, Jihoafrická republika byla mezinárodně odsuzována a izolována kvůli rasistickému režimu apartheidu a Čínská republika na ostrově Tchaj-wan pozbývala sílu s tím, jak stále více zemí uznávalo jako reprezentaci Číny komunistickou vládu v Pekingu. Tři „vyděděnci“ se mohli spoléhat na podporu USA (které tiše spolupracovaly i s JAR, přestože ji oficiálně odsuzovaly), jelikož Washington je vnímal na prvním místě jako prvky „hráze“ proti expanzi komunismu, avšak velmi významná byla i jejich vzájemná kooperace v oboru vývoje a produkce nukleárních a raketových odstrašujících kapacit. Přesněji se dá říci, že rovnocenná a vyvážená spolupráce existovala mezi Izraelem a Jihoafrickou republikou, kdežto Tchaj-wan byl spíše pouze dobře platícím odběratelem technologií i výrobků a k vývoji balistických nebo kosmických raket vlastně významněji nepřispěl. Klíčový význam pro „klub vyděděnců“ měla technologická špionáž (a to i vůči spojencům) a kontrašpionáž při tvorbě klamných opatření a dezinformací vůči okolním „nepřátelským“ zemím.

Jericho-1: Francouzské kořeny

Hlavním dodavatelem zbraní pro Izrael byla v 50. a 60. letech Francie, takže není překvapivé, že v roce 1962 požádala vláda židovského státu francouzské firmy Sud Aviation a Dassault o projekt balistické rakety schopné přepravit zátěž 750 kg na vzdálenost 500 km. V dubnu 1963 byla vybrána druhá zmíněná společnost, jež nabídla raketu MD 620 pod kódovým označením Jericho. Smlouva pokrývala dodávku pěti pokusných a dvaceti „ostrých“ raket a poté licenční produkci v Izraeli. Výroba ve francouzské továrně v Martignassur- Jalle začala v květnu 1964 a první odpálení bylo uskutečněno 1. února 1965. V letech 1965-1968 bylo provedeno celkem šestnáct zkoušek, z nichž deset bylo úspěšných. Při pokusu v březnu 1966 raketa překonala vzdálenost 450 km. Výroba ale v lednu 1969 náhle skončila. V prosinci předešlého roku totiž Izrael uskutečnil útok proti letounům arabských aerolinek na letišti v Bejrútu, načež Paříž uvalila na židovský stát zbrojní embargo. Ale v té době už Izraelci dokázali rakety Jericho vyrábět sami a odhaduje se, že jich v letech 1971-1978 zhotovili okolo stovky. Střely Jericho-1 byly údajně připraveny k bojové činnosti již během války Jom Kippur v říjnu 1973, přestože spolehlivě je doložena operační způsobilost teprve v roce 1980, kdy už měli Izraelci k dispozici i americké taktické rakety MGM-52 Lance. Jericho-1 byla dvoustupňová střela s motory na tuhé palivo a s inerciálním naváděním. První stupeň se ovládal pomocí čtyř pohyblivých trysek, kdežto druhý měl malá výklopná kormidla. Pro start se užívala rampa na podvozku nákladního automobilu. Rakety oficiálně měly jen konvenční výbušné nálože, ale vzhledem k poměrně velké kruhové odchylce (přibližně 1000 m) je patrné, že primární náklad tvořily hlavice jaderné (odhaduje se ekvivalent 20 kilotun TNT), popř. rovněž chemické. V současnosti už jsou všechny střely Jericho-1 s největší pravděpodobností vyřazeny.

Jericho-2: Technologie dvojího užití

Spolupráce s Francií a výroba raket Jericho současně poskytla Izraelcům nezbytné zkušenosti pro vývoj další generace raket, u níž se předpokládalo použití jak v podobě balistických střel, tak i kosmických nosičů. Tato nová rodina zbraní se vyvíjela od poloviny 70. let a oficiálně ji tvoří různé modifikace kosmické rakety Shavit, jež byla poprvé odpálena 19. září 1988, kdy vynesla na orbitální dráhu ve výšce 250 km průzkumný satelit Offeq 1. Rakety Shavit vzlétají z kosmodromu Palmachim jižně od Tel Avivu; zatím poslední družicí dopravenou do vesmíru tímto nosičem je špionážní Offeq 7, vypuštěná 10. června 2007. (Další informace o soudobých izraelských vesmírných systémech najdete v ATM č. 9/2007.)

Společnost IAI (Israel Aircraft Industries, nyní Israel Aerospace Industries) však současně pracovala i na příbuzné balistické zbrani, při čemž rozsáhle kooperovala s Jihoafrickou republikou a paradoxně rovněž s Íránem. Vznikla raketa Jericho-2 využívající první dva stupně z třístupňového nosiče Shavit. Zkoušky probíhaly snad od roku 1986, ale kvůli spolupráci s Jižní Afrikou existují rozporné informace, neboť část testů se odehrávala právě tam a dochází k záměnám s jihoafrickými raketami RSA. Střela Jericho-2 je ve službě zřejmě od roku 1990 a vypouští se opět z nákladního vozu, ačkoli se možná vyvíjela i obměna pro ponorky. Přibližně 50 až 100 raket se nachází na základně Sedot Micha ležící 23 km západně od Jeruzaléma a 40 km jihovýchodně od Tel Avivu. Odpalovací zařízení jsou ukryta v podzemních bunkrech. Rakety přepravují jaderné hlavice s ekvivalentem řádově v megatunách. Dolet se odhaduje na nejméně 1500 km, ale u varianty Jericho-2B se spekuluje o dosahu asi 3500 km. Navádění se má skládat z inerciální navigace a koncového radarového navedení oddělujícího se návratového tělesa.

Jericho-3: Zatím jen spekulace

Od poloviny 90. let se množí informace o tom, že Izrael pracuje na třetí generaci balistických raket, které mají patřit mezi zbraně se středním, popř. dokonce mezikontinentálním doletem. Raketa označovaná obvykle Jericho- 3 pravděpodobně opět vychází z kosmických nosičů řady Shavit. Obecně se má za to, že jde o třístupňovou střelu představující modifikaci čtyřstupňové nosné rakety Shavit-2 neboli NEXT. Různé prameny odhadují dostřel mezi 4800 a 6500 km a maximální nosnost 1000- 1300 kg – má jít buď o jednu jadernou hlavici o hmotnosti 750 kg, nebo tři samostatně naváděné hlavice v kontejneru MIRV. Je však nutno poznamenat, že vývoj zbraně s takovýmto dosahem nezbytně vyžaduje mnoho zkoušek (což snad nejlépe dokládá notorická nespolehlivost íránských nebo severokorejských střel), avšak není známo, že by Izrael nějaké testy takto výkonných zbraní uskutečnil. Jericho-3 údajně měla být zařazena do operačního použití během roku 2008, ovšem spolehlivé údaje o tom k dispozici nejsou a židovský stát samozřejmě nemá nejmenší zájem tuto oponu tajemství zvedat.

RSA-1 a 2: Regionální odstrašení

Zmíněná úzká spolupráce Izraele s Jihoafrickou republikou, jež existovala od poloviny 70. let minulého století, byla oboustranně mimořádně prospěšná. Židovský stát dodával špičkové nukleární a raketové technologie i znalosti, kdežto Jihoafričané poskytli jaderný štěpný materiál a současně území, kde bylo možno provádět raketové testy na velké vzdálenosti, čehož sám Izrael (mající zhruba rozlohu Moravy) prostě nebyl schopen. Jihoafrický raketový program Arniston byl založen na technologiích izraelských raket série Shavit/ Jericho-2 a během 80. let vyprodukoval čtyři typy raket, které mohly fungovat jako vesmírné nosiče i balistické zbraně. Obdržely označení RSA (Republic of South Africa) a jejich plánované vojenské nasazení se odvíjelo od skutečnosti, že armáda JAR byla zapojena do bojů v sousedních státech a v Angole, ve kterých se angažovala i Kuba a omezeně také některé státy Varšavské smlouvy. Pokud by hrozil vpád těchto sil na území Jihoafrické republiky a poté určitě i svržení režimu apartheidu, byla bělošská vláda odhodlána nasadit i jaderné zbraně (tento scénář byl velmi působivě zpracován v románu Válečná hrozba od Larryho Bonda). K použití atomových hlavic na bojišti měly (vedle leteckých pum) sloužit i dva druhy rakety, a sice jednostupňová RSA-1 s dosahem okolo 1100 km a dvoustupňová RSA-2 o doletu cca 1900 km. RSA-2 byla upravenou verzí izraelské střely Jericho-2, kdežto typ RSA-1 vznikl jednoduše použitím prvního stupně z RSA-2.

RSA-3 a 4: Mezikontinentální hrozba

Připojením třetího stupně k typu RSA-2 vznikla raketa RSA-3, která mohla být nasazena jako vesmírný nosič s družicí o hmotnosti 350 kg, případně jako balistická raketa delšího dosahu s nákladem až 1300 kg. Uvádí se však, že s náloží o váze 400 kg by se pravděpodobně dostala do kategorie mezikontinentálních zbraní a mohla by ohrožovat Moskvu. Ale existoval prý ještě jeden scénář, který působí téměř šíleným dojmem. Někteří extrémisté totiž tvrdili, že v případě akutně hrozící invaze komunistů by se mělo vyhrožovat odpálením rakety RSA-3 na Washington, což (podle nich) mělo dotlačit USA k přímé vojenské pomoci režimu apartheidu! Jednoznačně mezikontinentální zbraní pak měla být čtyřstupňová RSA-4, jež údajně měla být schopna dopravit 700kg hlavici na jakékoli místo na Zemi. Ta už však zůstala pouze ve stádiu návrhu. V 80. letech proběhlo v Jižní Africe několik zkoušek raket RSA-1 a RSA-2, které ovšem nelze spolehlivě odlišit od testů izraelských raket Jericho-2. Střela RSA-3 poprvé odstartovala 1. června 1989 a odpálení RSA- 4 bylo plánováno na rok 1994, jenže konec režimu apartheidu všechno změnil. Jihoafrická republika se vzdala jaderných zbraní, vojenský raketový program se zastavil a posléze byl zrušen i vývoj kosmických nosičů. Nelze ale pochybovat o tom, že technický a znalostní potenciál si JAR zachovala.

Tchajwanské střely krátkého dosahu

Dalším příjemcem izraelských raketových technologií se stal Tchaj-wan. Patrně nejznámějším výsledkem izraelské pomoci jsou tchajwanské protilodní či protizemní střely s plochou dráhou letu Hsiung Feng (čínsky „trubec“), jež jsou založeny na izraelských zbraních Gabriel, avšak židovský stát podpořil čínské nacionalisty i v oblasti balistických raket. Od roku 1982 provozuje Tchaj-wan taktické střely Ching Feng („zelená včela“), což jsou nejspíše s izraelskou podporou vyrobené kopie amerických zbraní MGM-52 Lance na kapalné palivo a s doletem cca 130 km. Tchajwan rakety Lance nikdy nevlastnil, zatímco Izrael ano. „Vzbouřená provincie“ má také střely Tien Chi („nebeská halapartna“), které vznikly konverzí střel země-vzduch Tien Kung II („nebeský meč“). Jejich dosah činí nejméně 120 km, ale pokročilejší verze s výkonnějším urychlovačem má mít dostřel zvýšený údajně až na 300 km. Podle zpravodajských služeb USA se na pobřeží ostrova nachází okolo padesáti raket Tien Chi.

Rakety v podzemí nebo na vlacích

Existuje ale důvodné podezření, že Tchaj-wan pracoval či stále pracuje na střelách s podstatně delším doletem. Nejspíše opět s izraelskou technickou pomocí, ačkoliv USA průběžně vytvářejí na Tchaj-wan nátlak, aby o tyto zbraně neusiloval. Nejčastěji se hovoří o dvoustupňové raketě Tien Ma-1 („nebeský kůň“), která by měla mít dostřel až 950 km. Existují rovněž kusé zprávy o raketovém projektu Ti Ching, jehož výsledkem má být zbraň s doletem 1000-1500 km nebo kosmický nosič. V 90. letech minulého století se občas objevovaly údaje o možném transferu technologií raket Shavit/Jericho-2 na Tchaj-wan. V roce 2004 byly publikovány (ofi ciálně ale ihned dementované) informace, že Tchaj-wan rozjíždí produkci 120 střel s dosahem 1000 km a 30 raket s dosahem 2000 km. A v roce 2005 se objevila překvapivá zpráva, že Tchaj-wanu nabízela svoje rakety i Severní Korea (!), i když to spíše než o záměrech Čínské republiky vypovídá o zoufalé situaci KLDR. Je nutno poznamenat, že i Tchaj-wan je (podobně jako Izrael) značně skoupý na údaje o svých případných raketových odstrašujících kapacitách. Tchajwanské střely by mohly být ukryty nejspíše v některé z obrovských podzemních základen, kterých na militarizovaném ostrově existuje rozsáhlá a přísně utajovaná síť. Další zajímavá teorie soudí, že pro odpalování raket by mohly sloužit železniční soupravy.

Podle řady informací přikládá Tchaj-wan nemalý význam střelám s plochou dráhou letu, jako je Hsiung Feng II (HF-2) s dostřelem až 150 km, která se odpaluje z fregat třídy Cheng Kung. Zdokonalená HF-2E má podle čínských zdrojů dolet až 1000 km a mohla by být odvozena od amerických střel Harpoon či Tomahawk. HF-3 s dostřelem 200 km dosahuje rychlosti Mach 2 díky náporovému motoru podobného typu, jaký má ruský Moskit. Design tchajwanských raket, obvykle převzatý, ukazuje na absenci vlastní konstrukční školy a závislost na zahraniční technice, ale i na výkonnost zpravodajských služeb a schopnost improvizace.

Strategie informační nejistoty

„Klub vyděděnců“ Izraele, Jihoafrické republiky a Tchaj-wanu zdánlivě ztratil smysl po konci studené války, ale vojenská spolupráce přerušena nebyla, byť její intenzita nedosahuje úrovně z 70. a 80. let minulého století. Jihoafrická republika se (snad) vzdala nukleárních i raketových ambicí, avšak její regionální velmocenské ambice by mohly vzkřísit program kosmických nosičů. Zbylí dva členové pokračují v rozvoji svých raketových arzenálů, kterými samozřejmě chtějí působit na své početnější, avšak technicky méně vyspělé protivníky, což jsou v případě Izraele arabské země a Írán a v případě Tchaj-wanu pevninská Čínská lidová republika. Je charakteristické, že oba tyto rozlohou malé, ale vojensky mimořádně silné státy volí naprosto odlišnou informační taktiku než Írán, Indie, Pákistán nebo Čína, o jejichž programech balistických raket jsme psali v loňských číslech ATM. Izrael a Tchaj-wan nevydávají bombastická prohlášení o dostřelech svých raket. Jejich balistické střely nejsou tématem propagandy, právě naopak. Oficiálně se o nich téměř nemluví, pouze občas pronikají do médií neoficiální informace, které jsou mnohdy bleskurychle popřeny… A jindy nejsou ani popřeny, ani potvrzeny. Pravděpodobní protivníci nemají být ohromeni, nýbrž ponecháni v nejistotě. Je to levnější a spolehlivější. Může se tedy stát, že se okolí bude cítit ohroženo něčím, co třeba neexistuje.

Pointa se projevila v titulu analýzy tchajwanského časopisu Defence International v roce 2005: „Zjevení tří nových raket na Tchaj-wanu prostřednictvím mediální zprávy.“

Kresby: Štěpán Kotrba

Vyšlo v odborném vojenském technickém měsíčníku ATM 01/2009 jako jeden z dílů seriálu autorů o balistických raketách

13. 07. 2010 Lukáš Visingr, Štěpán Kotrba: Francouzské odstrašující síly - záruka nezávislosti evropské velmoci ZDE

Na výborný článek Štěpána Kotrby "Za co může děkovat Schwarzernberg Gottwaldovi" si neodpustil Jan Čulík reagovat slovy: "Britské listy nepodporují násilí a v žádném případě neschvalují nápad 'věšet aristokraty na lucerny', ať byla nálada za francouzské revoluce jakákoliv". Jako kdyby chtěl vyzmizíkovat emancipační násilí z evropské historie. Dnes jsme všichni proti násilí, jsme (skoro všichni) mírumilovní občané. Je ale třeba vědět, co tehdy k tak rozhořčeně zlostným reakcím francouzské občany přinutilo.

V noci 1. srpna 1792 se objevily na pařížských ulicích plakáty s provoláním, které podepsal jakýsi německý vévoda generál Brunswick. Manifest říkal m.j.

"Město Paříž a jeho obyvatelé jsou bez výjimky a okamžitě povinni se podřídit králi, zajistit tomuto knížeti jakožto ostatním královským osobám naprostou svobodu, nedotknutelnost a úctu, jak to ukládá poddaným vůči panovníkům přirozené právo; jejich císařská a královská Veličenstva činí všechny členy Ústavodárného shromáždění, departmentů a okresů, městských rad, pařížské Národní gardy a smírčí soudce svými hlavami zodpovědní za to, co se stane, že budou vojensky odsouzeni bez naděje na slitování, jestliže zámek Tuilerie bude znásilněn si pohaněn, jestliže bude spácháno nejmenší násilí, nejmenší urážka na osobách jejich Veličenstev, krále, královny a královské rodiny, v případě ze nebude okamžitě zajištěna jejich bezpečnost, jejich uchování a jejich svoboda, veličenstva nadto prohlašují, že z toho příkladnou a navždy pamětihodnou pomstu vyvodí tím, že město Paříž bude vydáno vojenskému trestu smrti a úplnému rozvrácení , tím, že vzbouřenci, kteří se provinili atentáty budou vydání nejvyšším zasloužilým trestům".

La ville de Paris et tous ses habitants sans distinction seront tenus de se soumettre sur-le-champ et sans délai au roi, de mettre ce prince en pleine et entière liberté, et de lui assurer, ainsi qu'à toutes les personnes royales, l'inviolabilité et le respect auxquels le droit de la nature et des gens oblige les sujets envers les souverains ; leurs Majestés impériale et royale rendant personnellement responsables de tous les événements, sur leur tête, pour être jugés militairement, sans espoir de pardon, tous les membres de l'Assemblée nationale, du département, du district, de la municipalité et de la garde nationale de Paris, les juges de paix et tous autres qu'il appartiendra, déclarant en outre, leursdites majestés, sur leur foi et parole d'empereur et de roi, que si le château des Tuileries est forcé ou insulté, que s'il est fait la moindre violence, le moindre outrage à leurs Majestés, le roi, la reine et la famille royale, s'il n'est pas pourvu immédiatement à leur sûreté, à leur conservation et à leur liberté, elles en tireront une vengeance exemplaire et à jamais mémorable, en livrant la ville de Paris à une exécution militaire et à une subversion totale, et les révoltés coupables d'attentats aux supplices qu'ils auront mérités.

Když se 1. srpna 1792 pařížský lid dověděl, že nějaký německý vévoda má v úmyslu srovnat jejich město se zemí, není divu, že volal "do zbraně občané", aux armes citoyens, a "smrt tyranům", mort aux tyrans. Každý věděl, kdo jsou "císařská a královská Veličenstva", o kterých mluví provolání: ruská carevna, pruský král, neapolský král, král Sardinie a Piemontu, švédský král a rakouský císař. A Ludvík XVI. a Marie-Antoinette, kteří v domácím vězení v Louvru netrpělivě čekali na "vysvobození" a na to, že cizí soldateska přitáhne do Paříže zrušit Deklaraci lidských práv ze 26. srpna 1789 a znovu nastolit feudální privilegia zrušená 4. srpna 1789. Emigranti v německých Cáchách oznamují, ze přijdou spolu s cizími armádami "obnovit situaci před 14. červencem". "Na místech, kde byly vysázeny  Stromy svobody,   budou stát šibenice, kolem nichž se bude tancovat a křičet Ať žije král!".

10. srpna pařížský lid zaútočil na královský palác Tuilerie a svrhl konstituční monarchii.

21. září Konvent vyhlásil na prvním zasedání Republiku. Šílené Bruncwickovo provolání urychlilo a zradikalizovalo revoluční proces. Dnes je v podstatě nemožné odpovědět na otázku, co by se stalo, kdyby evropská feudální soldateska dobyla Paříž. Dovede si někdo představit, v jaké situaci by byla dnes Francie a Evropa, kdyby se emigrantům a evropské koalici podařilo srovnat se zemí Paříž a spálit na hranici francouzskou Deklaraci lidských práv? Feudální Evropa a trosky francouzských privilegovaných vrstev chtěly silou vrhnout Francii a Evropu zpět, někam do středověku. Francouzský revoluční lid jim v tom zabránil.

V júli 2010 vyšiel týždenník Slovo číslom 29. ako printový časopis naposledy. Jeho vydávanie v doterajšej forme sa zastavilo. Tieto opatrenia súvisia s prípravou prechodu Slova do novej podoby.

Redakcia a vydavateľ už dlhší čas uvažovali nad spôsobmi, akými možno náš týždenník modernizovať, aby sa jeho obsah dostal v širšej miere k väčšej skupine čitateľov. Naším cieľom tiež bolo rozšíriť čitateľskú obec Slova o príslušníkov mladej, či mladšej strednej generácie. Odmietame totiž tvrdenie, že ľavicové myslenie je generačnou záležitosťou a nepochybujeme, že práve v dnešnej dobe si ľavicové myšlienky a ľavicové hodnoty dokážu nájsť veľa prívržencov aj medzi mladými ľuďmi. V doterajšej podobe Slova sa nám však darilo túto skupinu oslovovať len vo veľmi obmedzenom množstve.

Súčasťou nášho úsilia o modernizáciu Slova boli aj zmeny, ktoré nám majú umožniť byť ešte viac „na pulze udalostí“, reagovať na aktuálne dianie iba s nevyhnutným časovým odstupom, ako aj vytvoriť priestor na obojstrannú (dvojsmernú) komunikáciu s našimi čitateľmi a dať im možnosť byť „s nami“, aj keď sa momentálne nachádzajú na opačnom konci planéty.

Samozrejme, pri všetkých týchto úvahách a plánoch sme museli brať do úvahy aj naše finančné možnosti, keďže pre ľavicové médiá je typické, že za nimi, na rozdiel od pravicových, nikdy nestáli silní sponzori, v peniazoch sa topiaci mecenáši, vždy prednostne podporujúci ideológie (a politikov), ktoré im umožňujú zveľaďovať ich vlastné bohatstvo a spoločenskú moc.

Berúc do úvahy všetky tieto faktory sme už koncom jari tohto roka začali s prípravou novej, elektronickej verzie Slova. Leto využívame na jeho dokončenie a už v najbližších dňoch spúšťame skúšobnú verziu nového internetového portálu, ktorý úplne nahradí nielen doterajšiu internetovú prezentáciu Slova, ale aj jeho tlačenú formu.

„Nové (elektronické) Slovo“ sa stane najväčším ľavicovým internetovým portálom na Slovensku, ponúkajúcim všetky moderné spôsoby publicistiky tak redakčnej, ako aj občianskej, vrátane multimediálnosti (zvukové záznamy a video). Bude obsahovať väčšinu doterajších, ale aj nové rubriky, viac fotografií, ale aj video záznamy, články od stálych autorov, ale aj príspevky nových ľudí, vytvoríme úplne nový priestor na publicistickú činnosť našich čitateľov a priaznivcov.

Nová forma Slova bude výrazným skokom vpred, ak berieme do úvahy doterajšiu históriu nášho týždenníka. Nemôžeme a ani nechceme ignorovať realitu mediálneho sveta, jeho prudký vývoj. Práve naopak, v rámci svojich reálnych možností naň reagujeme, čoho výsledkom je aj prechod Slova na novú formu.

Po internom odskúšaní fungovania nového portálu sprístupníme našim priaznivcom jeho betaverziu ešte v lete tak, aby od septembra fungoval nový ľavicový internetový portál naplno.

Přímá volba starostů a hejtmanů není nic víc, než pseudodemokratický populismus, který patrně vychází z absolutní neznalosti systému fungování samosprávy v  České republice. Současně vychází z naivního předpokladu, že volby v obci nebo v kraji vždy dopadnou optimálním způsobem, tedy že nejúspěšnější kandidátka ve volbách bude ta, za kterou bude kandidovat vítězný starosta nebo hejtman a že tato strana nebo hnutí bude mít takovou převahu, že buď sama sestaví vedení radnice nebo bude v koaličních jednáních naprosto dominantní. Přímé volby lze uvažovat v systémech politicky bipartijních, kde se uplatní, že vítěz bere vše, ale ne v systémech politicky pluralitních.

Nelze vyloučit, že systém přímé volby starosty by se osvědčil v těch obcích, kde existuje jenom jediná společná kandidátka. To se ovšem týká jenom malých obcí a v žádném případě krajů. Lze si ovšem jen těžko představit takovou změnu zákona o volbách, kde by se starosta volil přímo ve v případech, kdy se ve volbách registruje jenom jediná kandidátka.

V ostatních případech by byla typická taková situace, že koaliční jednání by se týkala pouze jednání o jiných funkcích kromě starosty a samozřejmě akceptace volebních programů, která by starostu nebo hejtmana nemohla zavazovat, protože své postavení odvozuje přímo od přízně voličů, nikoli od politiky stran nebo hnutí.

Reálným předpokladem je, že vítězný starosta nebo hejtman bude kandidovat jako nezávislý, protože to evidentně bude zvyšovat jeho volební šance. V praxi si lze snadno představit, že zvolený starosta nebo hejtman bude zcela nezávislý právě na složení zastupitelstva vzešlého z komunálních voleb.

Postavení a význam takového starosty nebo hejtmana bude tedy bez faktického obsahu, protože bude kdykoli a v čemkoli zastupitelstvem přehlasován. Stane se tedy reprezentantem obce nebo kraje téměř bez jakékoli pravomoci a bez možnosti účinně zasahovat do obecní nebo krajské politiky nebo se fakticky na realizace takové politiky podílet.

Předchozí paradox je ovšem možné změnit posílením pravomocí starosty nebo hejtmana. Toto posílení ovšem bude vždy znamenat opačné snížení pravomocí ostatních zvolených zástupců. Toto posilování pravomocí může teoreticky vést až ke zcela nezávislému a nekontrolovanému postavení starosty nebo hejtmana, kdy se obecní či krajské zastupitelstvo přemění pouze v poradní orgán. Jedinou jeho odpovědností vůči občanům totiž bude jeho případná opětovná kandidatura za další čtyři roky.

Požadavek na přímou volbu starostů a hejtmanů tedy rozhodně neznamená posílení vlivu občanů na chod obce nebo kraje nebo zvýšení míry demokracie. Aby takový systém mohl být funkční, je naopak nezbytné posílení postavení těchto přímo volených politiků právě na úkor ostatních demokraticky volených zástupců občanů.

Současně je třeba vzít v úvahu, že takové posílení postavení jediného představitele obce nebo kraje bude znamenat téměř absolutní ztrátu vlivu na politické dění těch voličů, kteří ve volbách volili jiného kandidáta a s volebním programem vítězného kandidáta se neztotožňují. Jejich možnost vyjádřit jakákoli stanoviska k dění v obci nebo kraji bude už jen hypotetické, zbavené vlastního obsahu. Uplatnit totiž svá stanoviska prostřednictvím jiných zastupitelů bude v případě posílené pravomoci starosty či hejtmana odsouzeno do role pouhého glosování.

Lidé živící se standardní stravou získávají asi 70% kalorií ze zrnin a luštěnin. Tyto rostliny jsou přitom jednoleté, což v praxi znamená, že farmář musí každým rokem znova připravit a osít pole, zrno musí vyklíčit, rostlina v krátkém čase vyvinout vše podstatné pro rychlé dokončení vegetačního cyklu - kořenový systém, stonek, listy atd. - a k tomu potřebuje značné množství živin, neboli potřebuje přihnojit. Jednoleté rostliny však zpravidla mají nedokonalé kořenové systémy a tak dokážou využít jen 30-50% látek obsažených v hnojivech - zbytek je splachován do spodních vod. Kvůli mělkým kořenům také nedokáží příliš dobře využívat vodu. Připočtěme ještě velkou zranitelnost jednoletých porostů výkyvy počasí, škůdci a chorobami - a máme před sebou některé z důvodů, proč se teď vědci snaží šlechtit víceleté varianty hlavních potravinářských plodin.

V současnosti se po celém světě pracuje na "trvalkách" odvozených asi od deseti hlavních potravinářských plodin - mezi jinými od pšenice, prosa nebo rýže. Nejde o nic převratně nového, podobné výzkumy již probíhaly v minulosti - jenže za jiných ekonomických podmínek, které byly pro trvalé odrůdy značně nevýhodné. Dokud byly k dispozici velmi levné fosilní zdroje a z nich vyrobené agrochemické přípravky, dokud se nepovažovalo za problém používání značného množství pesticidů, fungicidů atd., dokud bylo možno pole případně i masivně zavlažovat a klimatické podmínky byly relativně stabilní, zdál se být rozhodujícím faktorem vyšší průměrný výnos jednoletých plodin. V současnosti však postupně stoupá relativní váha nákladů a dosavadní optika se mění - takže pokud v současnosti testované trvalé odrůdy pšenice dosahují 65% výnosů prošlechtěných jednoletých variant, začínají být s ohledem na úsporu nákladů pomalu hospodářsky zajímavé.

K nikoli nepodstatným faktorům může patřit i to, že vytrvalé odrůdy mohou kvůli tomu, že u nich odpadá potřeba každým rokem znova vyvinout kompletní rostlinu, docela dobře prosperovat i na méně úrodných půdách, které jejich jednoleté "sestry" poměrně rychle vyčerpávají. V širším pohledu je důležité také omezování eroze a zmenšení úbytku obsahu uhlíku v půdě, což je jinak standardní problém průmyslového zemědělství a zejména v USA je považován za dlouhodobou hrozbu - zdaleka nejen kvůli tomu, že se tak zemědělství podílí na globálním oteplování.

Vědci, kteří šlechtí víceleté variety obilovin, uvádějí, že by mohly být pěstovány například na okrajových pozemcích farem, rotovány s jednoletými plodinami, případně tvořit trvalý porost samostatně či v kombinaci s dalšími jedno- nebo víceletými plodinami. Nabízí se úvaha o adaptaci některých netradičních přístupů k pěstování obilí, například metody Fukuoka-Bonfils.

Kdo by však nad případným úspěchem "trvalek" dozajista nejásal, to jsou velké agrospolečnosti usilující o naprostou závislost zemědělců na jejich vlastním každoročně nakupovaném osivu a doprovodné agrochemii.

Jerry D. Glover - John P. Reganold: Perennial Grains. Food Security for the Future. ZDE

Stoupenci brněnského piva "Starobrno" by zaplakali, kdyby viděli, za jakou cenu se jejich pivo prodává ve Stockholmu. V důsledku vládní politiky, která chrání obyvatelstvo Švédska před alkoholismem, jsou ve Švédsku alkoholické nápoje drahé. Za půllitr starobrna tam zaplatíte 190 Kč.

Stačí zajet na ruzyňské letiště autobusem z Dejvic. Tmavý Kozel 145 Kč (na vlastní oči)

Jeste veselejší je to na Prazském hradě: Dobra voda, 0.3 l v petce 150 Kc

V jedne pivnici na Malé Straně: 0.5 l sodovky 100Kč, píše Bohdana Marvalová.

Pozn JČ: V tomto případě jde však o pitomost turistů, není to státní monopol. Je-li někdo tak hloupý, že si tu sodovku za stovku koupí, není mu pomoci, jak by řekla moje skotská tchyně, a Václav Klaus by dodal: "Chovejte se tržně."

V rámci férovosti musím dodat, že v terminálu 2 na ruzyňském letišti je k dispozici velmi kvalitní, bufetový oběd horkých jídel, všechno, co zákazník sní (může si libovolněkrát přidat) za 109 Kč. Že to je relativně výhodná koupě je vidět z toho, že se tam přes poledne stravují letištní zaměstnanci.

Gruzie (či gruzínsky Sakartvelo), malá země na jižních svazích Kavkazu a východních březích Černého moře, se už roky zmítá v politických i ekonomických problémech. Z nevyzpytatelného režimu Michaila Saakašviliho jsou zjevně více a více rozladěni i ti,kteří ho před časem k moci dosadili. Konec konců se to bere jako fakt. To, co bylo běžné na americkém zadním dvorečku, v Latinské Americe, kde si USA dosazovaly a vyměňovaly své loutky, se v rámci „šíření demokracie“ dostalo i dále do světa. Krátce po tzv. Revoluci růží v listopadu 2003 napsala agentura DPA (24.11.2003): „O Ševarnadzeho osudu rozhodli především Američané. Použili stejný scénář jako v případě svržení srbského prezidenta Miloševiče v roce 2001. Je tu dokonce i personální kontinuita v osobě amerického velvyslance Richarda Milese. Ten byl v pravou chvíli v Bělehradě i v Tbilisi“.

Na financování obou převratů, a pak i dalších, se významně podílel americký miliardář maďarského původu George Soros. Svržený gruzínský prezident a dřívější blízký souputník M.Gorbačova – Eduard Ševarnadze – tehdy řekl izraelskému deníku Jediot Achronot: „Jsem šokován, jak některé mezinárodní organizace, například Sorosova nadace, hrubě, neomaleně a masivně zasahují do vnitřních záležitostí státu“. Své by mohly vyprávět i další země.

Saakašvili však dělá problémy a Gruzínci dávají stále více najevo svou nevoli a netrpělivost, kdy už přijde čas jeho demontáže. Napadení jihoosetského Cchinvali a krátká válka s Ruskem v srpnu 2008, byla z jeho strany hra vabank. Obraz obětního beránka, který se snažil o událostech vytvořit, dlouho nevydržel (byť ho někteří i u nás vytrvale opakují). První výstřely ve válce s Ruskem vyšly z gruzínských zbraní. Gruzie je hlavním viníkem krvavého konfliktu – k tomuto závěru došla mezinárodní komise pod vedením švýcarské diplomatky Heidi Tagliaviniové.

Západ přemýšlí, kdy a za koho jej vyměnit. Není to snadný úkol. Nespokojenost v zemi je sice velká a roste, ale Saakašvili bez skrupulí využívá a zneužívá všech nástrojů moci. A opozice je beznadějně roztříštěná a znesvářená. Sjednotit se jí nedaří. Proti nenáviděnému Saakašvilimu bojují desítky opozičních stran a desítky vůdců. Má to však jeden háček, bojují proti němu i proti sobě. Prezident neskládá zbraně,nerezignuje, ale bojuje, Už více než před rokem napsal známý gruzínský politolog Georgi Chuchašvili: „Saakašviliho režim přešel od autoritářských metod vládnutí k totalitním“. A jeho mecenáši nic. I po květnových místních volbách, které s převahou „vyhrálo“ Saakašviliho Sjednocené národní hnutí, vznesla opozice, ale i pozorovatelská mise OBSE, řadu vážných výhrad. A zase nic. Žádné protesty,žádná ostrá slova, natož sankce a plné noviny celého světa jako na povel kreslící obraz totalitárního režimu. Nic takového se neděje. Postupuje se přesně podle zaužívané zásady americké zahraniční politiky – „Je to sice lotr, ale lotr náš!“

Čas ještě nedozrál, nástupce nebyl vybrán, opozice je držena ve stavu rozptýlení. To v Moldávii dokázali po posledních volbách velvyslanci jistých zemí (jak zadokumentovala místní média) svolat vůdce opozičních stran a nadiktovat jim podobu protikomunistické a prozápadní koalice. Jak řekli, tak bylo. A Moldavci nesou následky.

V Gruzii si zatím Saakašvili promyšleně chystá ústupovou cestu. V parlamentu má ústavní většinu (protesty proti zmanipulování voleb neprocházejí) a tak připravil k projednání změny v ústavě. Pravomoci by po příštích prezidentských volbách v roce 2013 přešly z rukou prezidenta zčásti na premiéra, zčásti na parlament. On sám už potřetí kandidovat nemůže – výsledky, pokud by měl volnou ruku, by si opět nějak zařídil – ale nemůže, a tak by rád vykonával úřad premiéra, ovšem s posílenými pravomocemi. Opozice protestuje a hrozí masovými demonstracemi. Deset opozičních stran vydalo 19.7. společné protestní prohlášení a mnoho dalších vzneslo výhrady samostatně. Jejich obsah lze vyjádřit slovy lídra hnutí „Za spravedlivou Gruzii“ Zuraba Nogaideliho: „Nová ústava je hloupý a průhledný manévr M. Saakašviliho, jak zůstat u moci i po roce 2013. To nelze připustit. Zachraňme Gruzii“. K tomu je ale třeba spojit síly, mít jeden program a jeden cíl. Dnešní stav, to, že Saakašvili může vládnout i proti takové přesile nespokojených, je dočasný. „Není to proto, že by byl Saakašvili pořád ještě silný, ale proto, že opozice je stále ještě slabá a roztříštěná“, prohlásil 26.7. bývalý ministr ekonomického rozvoje Kacha Benukidze.

Až se to změní, změní se i režim! Většina na to čeká. Jen pětina občanů,jak vyplývá z průzkumu, jehož data zveřejnil v polovině července týdeník „Kviris palitra“, hodnotí Saakašviliho éru kladně, dvě pětiny neutrálně a dvě pětiny kriticky. Podle výsledků průzkumu Národně-demokratického institutu, který byl zveřejněn 27. července, je 83 % Gruzínců nespokojeno se svou sociální situací. Domnívají se, že vláda se nezabývá nejpalčivějšími problémy života lidí. Tři z pěti Gruzínců nesouhlasí se současným kurzem režimu vůči Rusku a přejí si obnovení normálních vztahů. Dnešní atmosféra se dá popsat jako napjaté čekání na změnu.

V dosavadní tvorbě Vladimíra Stibora (* 25. 2. 1959) se několikráte vyskytuje substantivum „krajina“. Mimoděk to není. Umělec má vůli vyšlechtit v kulturně-historické enklávě pod Skuhrovským vrchem paralelní krajinu svého tvůrčího ducha a my máme dojem, že se mu to již podařilo. Za jedenáct let knižního publikování Stibor osázel takovou krajinu třinácti básnickými sbírkami a dvěma knihami drobných próz. Letos přidal Knihu aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium, vydanou Severočeskou vědeckou knihovnou a Severočeským klubem spisovatelů. Tvůrčí potence je to úctyhodná.

Je to však píle, nebo nutnost, co vede Stiborovo pero?

Volíme druhé.

A zatímco Stiborově dosavadní tvorbě básnické, troufáme si říci, porozuměl spíše čtenář vzdělaný a velmi sečtělý (však je Stibor povoláním knihkupec), s Knihou aforismů a fejetonů jako by autor sešel pobesedovat s těmi, které dennodenně potkává, aby jim zaimponoval vtipem a osobitou moudrostí, na malé ploše s řemeslnou erudicí vyjevenou.

Jde-li o fejetony shromážděné do druhé poloviny knížky, tu teprve jeví se Vladimír Stibor jako bytost srážená nepravostmi doby, ale zotavující se tvůrčím psaním. Vladimír Stibor je empirik, který se svěřuje a tím získává nadhled, ať už nabízí průzor ironicky kritický (příkladem O regionální literatuře, O šlechtě), či chápavě tolerantní (Spíž Žida Františka, Literární drtič).

Počepickým potokem proteklo hodně vody, než v Nechvalicích na Sedlčansku po Janu Křtiteli Roškotovi zakotvil další spisovatel. Vladimír Stibor, českou národní bibliografií přijatý za svého, jde vstříc času a osudu a nezdá se, že by chtěl uhýbat pohledem.

mají více zdrojů, dovoluji si připomenout alespoň ty nejdůležitější:

1. Je vůbec sporné, zda křemíkový článek (komerčně vyráběný) v našich podmínkách vůbec může reálně vyprodukovat více elektrické energie, než kolik do něho bylo vloženo při výrobě. U nás je toto akcentováno relativně krátkou dobou slunečního svitu za rok, takže články stárnou skoro stejně rychle, jako se opotřebovávají (na takové Sahaře stárnutí článků tak velký problém není). Stárnutí, stejně jako opotřebovávání, vede ke snižování procenta světelné energie, převedeného na energii elektrickou; nakonec je to procento tak nízké, že se zařízení musí odstavit a články vyměnit, píše Jan Šimůnek.

Je třeba si uvědomit, že uvedené omezení není zajímavé u řady použití těchto zařízení, protože i v případě, že tento poměr bude 1:1, je to zařízení neskonale účinnější než běžné chemické články, a také akumulátory spotřebují na jedno nabití podstatně víc energie, než kolik se z nich dá následně uvolnit; k tomu lze připočíst relativní odolnost vůči poruchám (fotočlánek nemá pohyblivé součástky) a dostáváme zařízení, které má mnoho uplatnění, od umělých družic přes osamělé lokality, nepřipojené k síti. Na druhou stranu je připojení fotovoltaických zařízení k síti asi stejně smysluplné, jako "elektrárna" z komerčních chemických článků.

2. Energie z fotovoltaiky velmi silně a nepředvídatelně kolísá, což vede k nutnosti udržovat "horké" zdroje, schopné naskočit v sekundách. Náklady na udržování těchto zdrojů (protože se jedná vesměs o tepelné elektrárny na bázi uhlí, jedná se i o jejich emise oxidů uhlíku a síry, externality spojené s těžbou uhlí atd.) v pohotovostním režimu musíme opět započíst do externalit fotovoltaiky (podobný zdroj externalit mají i větrné elektrárny).

3. Aby vůbec elektrická síť takovéto nárazy ustála, musela by se při větším rozvoji fotovoltaiky (ale i větrných elektráren) výrazně doplnit řada vedení vysokého a velmi vysokého napětí (opět včetně externalit s tím spojených). Je třeba si uvědomit, že v Německu, které má relativně vyšší podíl těchto zdrojů, jede síť "na doraz" a blackout prakticky celé země před několika lety zavinila plánovaná odstávka jediného dálkového vedení (při současném neplánovaném, leč očekávatelném, zakolísání energie z větrných farem na severu). Bez dodávky "špinavé" jaderné energie z Česka a Francie by Německo podobné blackouty zažívalo několikrát ročně. Kapacita hlavních tahů evropské energetické sítě by se musela zvýšit v některých směrech až téměř na dvojnásobek. Dokázal bych si představit i využití uvedeného stavu sítě "na hranici funkčnosti" k teroristickým útokům.

4. "Vypálené" fotovoltaické panely představují chemicky nebezpečný odpad, který se musí složitě likvidovat (i při dalším provozu elektrárny při průběžné náhradě vysloužilých panelů novými). I tato likvidace musí být započtena do externalit. Likvidace samotné elektrárny "na zelenou louku" je ještě náročnější. Existuje oprávněná obava, že společnosti, provozující dnes fotovoltaické elektrárny, vyhlásí bankroty a na státu (respektive územních celcích nebo místních samosprávách) zůstane, aby jejich vraky jako nebezpečný odpad na své náklady zlikvidoval.

Jan Šimůnek v reakci na mou kritiku standardní metody výpočtu nákladů na výrobu energie upozornil na skutečnost, že také fotovoltaické elektrárny mohou mít a mají své externality. S takto formulovaným tvrzením v zásadě nepolemizuji - nejsem advokátem solární energetiky, kritizoval jsem obecně metodu výpočtu nákladů - nicméně upřesňuji, že externality fotovoltaiky jsou v každém případě neporovnatelně menší než budoucí náklady na likvidaci pozůstatků po jaderné energetice. Kromě toho nelze nereagovat na jedno z následných Šimůnkových tvrzení, které se v ČR "recykluje" také již nějakých 15-20 let: Že prý totiž není možné vyrábět z obnovitelných zdrojů příliš mnoho energie, poněvadž by to rozkolísalo elektrorozvodnou síť. Proto údajně nezbytně potřebujeme jaderné elektrárny, které stabilním výkonem síť "drží".

Skutečnost je taková, že západoevropské státy projektují a budují rozsáhlé "inteligentní rozvodné sítě" schopné např. výpadek výkonu solárních elektráren ve Španělsku nahradit připojením hydroelektráren ve Skandinávii. Jádro v těchto sítích nehraje pražádnou roli. Není na tom přitom vůbec nic tajemného, jen v ČEZku se o tom raději příliš nepíše a nemluví.

Také - z druhé strany - nikde není řečeno, že úplně každý producent elektřiny musí být nutně připojen např. na celostátní síť. Ve skutečnosti takové věci jako fotovoltaické články na střeše vlastního domu - zdroj, který má podle Nata Hagense poměr investované energie k energii získané někde mezi 3.75:1 až 10:1 - přímo vybízejí k renesanci samozásobitelské orientace a tak k minimalizaci ztrát v rozvodné síti, nebo případně k budování lokálních, např. obecních rozvodných sítí. Ne vždy je to největší nutně také to nejlepší - a to se týká i rozvodných sítí na celostátní úrovni.

Čistě na okraj usilovné advokacie příznivců jaderné energetiky na BL jen dodávám, že nepružnost regulace výkonu jaderných elektráren naopak vede v ČR občas k dosti prapodivným smlouvám, podle nichž je odběratel kupříkladu penalizován za neprovedený odběr energie, kterou ovšem vůbec odebrat nepotřeboval, nebo k vymýšlení všemožných projektů např. obnovy pražských trolejbusů, aby se zajistil další odběr momentálně nadbytečného elektrického proudu...

„ Tragický omyl třetího odboje“. Tak zní nadpis článku historika a publicisty Tomáše Zahradníčka, který 28.7. otiskla MfD. Autor v souvislosti s úmrtím Milana Paumera hledá kořeny tragického osudu známé protistátní skupiny bratří Mašínů. Opírá se přitom o názor, že česká společnost žila od čtyřicátých let minulého století v rozvráceném společenství preferujícím malé skupiny, tlupy, v nichž se „členové často chovají bez velkých ohledů“. Ať už šlo o „zednické party, trampské osady, muzikantské spolky nebo sportovní kluby“. Tento rozvrat podle Zahradníčka zlikvidoval „sítě, které do začátku války držely společnost pohromadě“.

Protože si nedělám iluze o pevnosti sítí udržujících 1. republiku, uvedené „spolky, party, osady, kluby“ zajisté už před válkou soupeřily s osazenstvy továren, ale i venkovskými „furianty“, zvláště v těch místech republiky, odkud odcházely za oceán (ale i na Balkán, do Střední Asie) celé komunity našich předků v naději na slušný život. Zahradníček považuje za štěstí, že se „mezi mládenci z rodin prvorepublikové elity, mezi důstojnickými syny a skautskými vedoucími tehdy našlo tak málo pistolníků“. Na rozdíl od autora bych prvorepublikovou elitu nehledal mezi uniformovanými nositeli čechoslovakismu. Ani bych nedefinoval poválečné aktivity dědiců první republiky jako organizování „ostrůvků svobody“ pomáhající „přežívat nedobré časy“. Jednak proto, že časy se jak známo mění, a i na „pevnině“ nacházeli obyvatelé této země dostatek možností jak hodnotně naplňovat putování životem. Třebaže se jim nedostávalo banánů, riflí a výjezdních doložek.

Víme, že šťastný je ten národ, který nepotřebuje hrdiny. Zahradníček je nicméně hledá a nachází: „Hrdinství bylo nestřílet a najít si pro život užitečnější program, jako to dokázali bratři (sic!) Medkové či Havlové...“

Ještě bych rozšířil téma poukazem na poslední konání zesnulého Milana Paumera. Putoval po školách a vyprávěl dětem o činnosti skupiny bratří Mašínů. Opakovaně jsme slyšeli jeho slova, že „oni po nás stříleli, a my jsme po nich měli házet knedlíky?“ Jenže jaký jiný smysl než prvoplánově propagační, předvolební, primitivně antikomunistický mělo jeho vyprávění, které nedošlo naštěstí jiného uznání než od Mirka Topolánka. A že se našlo vždy dost ředitelů škol, kteří v souladu s panující hloupostí a agresivitou ochotně přikládali polínka pod kotel, je pro naši společnost, žel, doslova zákonité. Doporučuji všem, zejména kantorům, začíst se do uveřejněných v MfD myšlenek citovaného Tomáše Zahradníčka:

„Když teď pár dní po Paumerově smrti čtu oslavné články o ozbrojeném odboji jejich skupinky, cítím potřebu protestovat. K povinnostem bojovníka, který bere spravedlnost do svých rukou, což tehdy učinili, patří správně vyhodnotit situaci, zvolit protivníka a prostředky k boji. V tom všem úplně selhali. Nevidím za nimi jiný výsledek než mrtvoly lidí, kteří se jejich představám o třetím odboji náhodou připletli do cesty.

Další světová válka, s níž ve svých plánech počítali, by pro Československo znamenala hrozný osud. Ne a nechápu, jak někdo může tento předpoklad jejich partyzánských aktivit přejít jen tak. Že by letecké bombardování českých zemí bylo spravedlivým trestem za volební vítězství komunistů v roce 1946?

Příklad okruhu bratří Mašínových je pro mě příkladem odstrašujícím. Vidím v nich pomýlenou skupinku, která se na osudové křižovatce vydala špatným směrem a za ohromného nasazení napáchala mnoho zbytečného utrpení nevinným, aniž čemukoli prospěla.“

Depeše od amerických vojáků z afghánské války zaznamenávají selhání v podrobných detailech. Jsou tak zdrcujícím důkazem naší, lidské nekompetence, píše v deníku Guardian Simon Jenkins.

Je tohle smrt války? Během Vietnamu byla hrůza války lidem přinesena na televizní obrazovky v reálném čase. Američané reagovali tím, že válku dál odmítli podporovat. V osmdesátých letech zavládl názor, že válka se nyní stala neosobní, že je možno bojovat prostřednictvím dálkových ovladačů.

Nyní se ukázalo, že je tato teze nesmysl. Žádný stoprocentně zabezpečený počítač neexistuje, nemluvě o počítačích, které by útočily přesně. Každý informační detail je stoprocentně prozraditelný. Komputerizace a miniaturizace zbavila vojenské velení veškerého utajování a způsobila, že každý úspěch či selhání se každým dnem může objevit na serveru wikileaks. V důsledku toho, tak jako to učinil počítač Hal ve filmu 2001: Vesmírná Odyssea,počítače mohou přejít na druhou stranu konfliktu a stát se nepřítelem.

Tím, že depeše z Afghánistánu zaznamenaly selhání v obrovských podrobnostech, zesměšnily morální základ takzvaných válek mezi národy. Stejně jako televizní záběry z Vietnamu, tyto afghánské depeše ukazují konflikty v Iráku a v Afghánistánu jako krvežíznivé vraždění, bez jakéhokoliv racionálního ospravedlnění.

Zveřejněné válečné depeše nejsou ani tolik senzační jako neúprosné. Většina tohoto materiálu byla známa. Jsou to ty podrobnosti, které jsou zdrcující. Afghánistán 2001 nyní vstoupil do pantheonu pošetilostí, od dřevěného koně v Tróji přes Napoleona v Moskvě až po Vietnam. Ano, je to o to trapnější, že před dvěma desetiletími páchali v Afghánistánu tytéž pošetilosti Rusové.

Z afghánských depeší vyplývá, že George Bush, Tony Blair a jejich generálové byli natolik oslněni svou obrovskou vojenskou (a intelektuální!) mocí, že se domnívali, že jsou vůči Talibanu z banánové republiky neporazitelní.

Kdokoliv navštívil za posledních osm let Kábul, však musel vidět, že západní okupace skončí špatně. Taliban je totiž pojem, nikoliv armáda. Al Kajda tam byla nevítaným hostem, ale jedině Taliban byl schopen ji ze země vyhnat. Bylo jasné, že se mudžahídové budou donekonečně objevovat zpoza kamení a nepřestanou bojovat, dokud nebude bezvěrec poražen. Pákistán, dlouhodobý držitel klíčů k afghánským dveřím, měl mocný zájem podporovat Taliban, zájem, který financovala v osmdesátých letech CIA. Všechno tohle bylo známo - a je to nyní potvrzeno.

Nedalo se ovšem předpovědět, že NATO, Pentagon a britské ministerstvo obrany budou natolik ignorovat dosavadní historii, že vyšlou do Afghánistánu armádu, pokusí se zpacifikovat Paštuny a budou se snažit ve středověké zemi "vybudovat národ" podle západního demokratického modelu - a to všechno s tak obří nekompetencí. V letech 2001-2 jsme si nedovedli představit, že toto dobrodružství se stane symbolem liberálního intervencionismu, dobré války, spravedlivé války, války vedené Blairovou Labouristickou stranou.

Depeše z Afghánistánu odhalují aroganci, která z toho vznikla, v děsivých podrobnostech. Plýtvání zahraniční pomoci, obraty o sto osmdesát procent při odmítání a podpoře výroby opia, zlovolnou představu, že láska k zemi se dá překonat korupčním rozdáváním peněz. Depeše také dokazují aroganci technologických válečníků a škodolibost, že zabíjejí z vysoké výšky.

Nejvíce šokující je však pokračování strategie zabíjení civilistů, o niž všichni pořád říkají, že je kontraproduktivní. Každý mrtvý civilista znamená deset nových rekrutů pro nepřítele. Každý zavražděný starší z Talibanu znamená, že povstane nový, mladší, zoufale toužící po pomstě.

Přesto však nedokázal žádný americký ani britský generál toto vraždění zastavit. Počítače opravdu fungují zcela automaticky. Minulý víkend došlo k zavraždění 45 civilistů v Helmandu, byl to masakr, který by byl válečným zločinem, kdyby ho spáchala pěchota a ne letectvo.

NATO už hovoří o tom, že se "nesnaží afghánskou válku vyhrát". Od svědectví bývalé šéfky britské rozvědky Manningham-Bullerové před Chilcotovým vyšetřováním minulý týden nikdo už nemůže tvrdit, že se válka v Afghánistánu vede kvůli bezpečnosti Británie před terorismem. Ani se tato válka nevede kvůli ropě, drogám, Íránu či Pákistánu, protože ve všech těchto případech válka tyto problémy jen zhoršuje.

Nemohu se vyhnout závěru, že podobně jako Paštunové, kteří jsou svou podstatou nuceni vést válku, totéž platí o některých západních režimech. Válka se vede, protože uspokojuje vojensko-průmyslový bezpečnostní komplex, lobby, která je tak mocná, že dlouho poté, co studená válka skončila, dokáže tato lobby přimět demokratické politiky, aby prolévali obrovské množství krve a vydávali obrovské množství peněz na tak pochybné účely, jako je potlačování diktátorů v jedné zemi a terorismu v druhé.

Jako loutky, které tancují v rytmu uměle vytvořeného strachu a snů o slávě, tito politikové přestali rozumět Platónově "svaté zlaté struně rozumu". Než se jejich soudnost navrátí, pošetilost, kterou odhalily afghánské depeše, bude pokračovat.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Dobrý den, rozhodla jsem se reagovat na článek Jiřího Jírovce "Důchodová reforma II", protože mám osobní zkušenost s tím, jak vypadá a jak je zajištěna péče o staré lidi v našem státě. Loni v létě mi zemřel dědeček, kterému bylo 86 let, píše Daniela Klenovcová.

Poslední rok svého života potřeboval celodenní péči (na záchod nedošel a tak měl přenosnou toaletu vedle postele a nebyl si schopen sám dojít pro jídlo do ledničky a připravit si ho, stejně tak nedošel do sprchy a prakticky nepřetržitě ho musel někdo hlídat, aby neupadl) a protože naše rodina nechtěla dědečka „umístit“ do domova důchodců nebo podobného zařízení, o dědu se starali mí rodiče.

Od 1.1.2006 vešel v platnost Zákon o sociálních službách, jež lidem, kteří potřebují různé stupně péče, přiznává tzv. příspěvek na péči. Jsou to peníze, za které si nemohoucí člověk může nakoupit různé „služby“, tedy něco jako posluhu. Tyto služby může nakoupit od člena rodiny nebo třeba od souseda nebo od různých organizací, které tyto služby poskytují.

Smyslem tohoto příspěvku je přenést větší kompetence na rodiny a na potřebného člověka samotného, který si sám rozhodne, komu bude za pomoc platit. Smyslem příspěvku je také zbavení se státu zodpovědnosti za staré lidi a ulehčení domovům důchodců, kde jak známo, místa nejsou. A především větší svoboda pro lidi, kteří pomoc v nemohoucnosti potřebují.

Člověk by řekl, že příspěvek na péči je perfektní věc. Jenže... Můj tatínek i maminka chodili do práce a protože jsou oba těsně před důchodem, nemohli si dovolit zaměstnání opustit a o dědu se místo toho starat.

Pečovali o něj tedy jen v noci a odpoledne. Občas zaskočila sestra, která ale také chodí do práce. Já jsem v té době byla na rizikovém těhotenství, 70 kilometrů daleko, a bylo mi lékaři nařízeno ležet.

Společně s dědou se rodiče rozhodli, že službu, která by překlenula dopoledne, kdy jsou všichni v práci, tedy někde „nakoupí“. Vlastně to byl můj návrh, protože jsem povoláním sociální pracovnice a znám mechanismus, jak to celé funguje.

Vysvětlila jsem rodičům, jak zařídit výše zmíněný příspěvek na péči, poslala jim formulář žádosti o příspěvek, který jsem vytiskla z internetu. Do tohoto formuláře se musí napsat, kdo službu starému člověku bude poskytovat.

Protože dědeček bydlel v okrese Příbram, našla jsem na internetu a v telefonním seznamu čtyři různé subjekty, které tam služby nemohoucím poskytují. Byly to dvě různé paní, které v seznamu měly přímo napsáno, že pomáhají s péčí o staré lidi, Charita Příbram a Pečovatelská služba Příbram.

Ovšem těm dvěma paním jsme se nikdy nedovolali, i když jsme to po několik týdnů zkoušeli střídavě všichni v různé denní doby. Do Charity jsme se dovolali, ale bylo nám tam řečeno, že oni přijedou jen dohlédnout na to, aby si ten starý člověk vzal správně léky, můžou mu změřit tlak a podobně, ale dlouhodobější péči neposkytují.

Pečovatelská služba Příbram by všechny požadované služby naopak poskytla, ale ne v obci, kde děda bydlel, protože s obcí nemají smlouvu, poskytují pečovatelskou službu jen v Příbrami.

A tak se rodiče o dědu museli prostě postarat sami. Táta pracoval v Berouně a jedna cesta do práce mu trvala dvě hodiny. Po několika měsících byl na pokraji zhroucení, mimo jiné také proto, že sám má zdravotní problémy a částečný invalidní důchod.

Mamka musela obstarat svou domácnost při běžné pracovní době a pak ještě dědovu domácnost a péči o dědu a myslím, že na tom po několika měsících byla stejně jako táta, na pokraji fyzických i duševních sil.

Pak se dědův zdravotní stav zhoršil a musel do nemocnice, kde zemřel. A můj pocit z toho všeho je prostě ten, že stát se zříká jakékoliv zodpovědnosti posyktnutím příspěvku a už neřeší, kde pečovatelské služby nakoupit.

Prostě nejsou a rodino pomoz si. Nikdy jsme nechtěli dědu „šoupnout“ do pečovatelského domu nebo domova důchodců. Chtěli jsme ho mít doma do posledních chvil, ale jen občas trochu pomoci, odlehčit, jak se říká.

A mám velkou obavu, že bude hůř. Nová vláda provede reformy, které péči o staré lidi ještě ztíží. Do sociálních služeb jistě půjde méně peněz, zároveň bude kladen větší důraz na práci člověka. Lidé budou muset ještě více pracovat, přičemž jim stát nepomůže s péčí o bezmocné členy rodiny. A tím nemyslím jen staré lidi, ale také malé děti.

Oddálení hranice odchodu do důchodu znemožní lidem postarat se o své staré rodiče. Očekávané reformy vyprodukují více lidí, kteří budou potřebovat pomoc státu. Ta ale nebude, protože se bude šetřit. Vytrvalá pravicová propaganda o „zneužívání sociálních dávek“ (ptám se jakých sociálních dávek, je jich mnoho druhů...) podněcuje v lidech nesnášenlivost ke všem, kteří potřebují finanční pomoc státu. Podle mého názoru se jedná o absolutní nepochopení sociální problematiky pravicovými politiky.

MFDnes rozvířila příběh o české Matě Hari. Aniž by měla jeden důkaz, začala veřejnosti vyprávět tento příběh:

Ve funkci psychologa pracoval ve věznici Jiřice jistý Robert. Zároveň na generálním štábu pracovala mladá majorka. Robert a majorka si padli do oka a posléze do postele. Údajně 5 let rozvědka sledovala tento hezký poměr. Majorka pracovala jako vedoucí kanceláře postupně tří generálů. Robertovi řekla, Robert zahlásil, rozvědka zachytila.

Na přelomu roku Robert odjel do Ruska. Majorka údajně nevěděla, že Robert je špion a odešla z armády. Z armády byli odejiti i tři téměř nejvýše postavení generálové: gen. František Hrabal - náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky, gen. Josef Prokš - první zástupce náčelníka generálního štábu a gen. Josef Sedlák - národní vojenský představitel při Vrchním velitelství NATO v Evropě.

Já nejsem ten, který by se armády zastával a stránky BL jsou mi svědkem, že bych tento spolek nejraději zrušil. Tří generálů se však zastanu. Armáda se k nim zachovala hůře, nežli k poslední uklízečce. Nedopustili se ničeho jiného, než že spolupracovali s majorkou, která jim vedla kancelář. Vedle majorky každý generál spolupracuje s mnoha jinými osobami. Nemůže vědět, jestli přes tyto osoby není napojen na špiona. Pokud rozvědka něco věděla, měla to generálům říct, od toho snad rozvědku máme. Ne čekat a nakonec nechat špiona upláchnout.

Největší máslo na hlavě má náčelník generálního štábu. Patrně ztratil pud sebezáchovy, když přinutil postižené generály, aby odešli „na vlastní žádost“. Bez boje jsme přišli o 3 vysoce vzdělané, kvalifikované a prezidentem jmenované generály. Tři góly do vlastní branky. Máme generálů dost? Můžeme jimi dláždit? Připraví nás druhý špion o zbytek velení? Národ se baví, národ to platí.

Mikroskopické organismy, které jsou životně důležité pro potravinový řetězec v mořích, odumírají. Důsledky mohou být katastrofické. Vědci zjistili, že 40 procent fytoplanktonu v světových mořích od r.1950 odumřelo. Je to spojováno se zvyšující se teplotou moří, ačkoliv to nelze stoprocentně dokázat.

Jde zřejmě o největší změnu v biosféře za poslední desetiletí. Fytoplankton jsou mikroskopické organismy ve světových mořích, schopné fotosyntézy. Žijí v horních vrstvách moří a produkují většinu kyslíku, který dýcháme. Bez fytoplanktonu nemohou žít ani ryby. Fytoplankton tvoří asi polovinu veškeré organické hmoty na této planetě. Odumření 40 procent fytoplanktonu je obrovskou změnou v biosféře, daleko dramatičtější než například likvidace dešťových pralesů.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Šokující objev úbytku fytoplanktonu, který tvoří základnu mořské potravní pyramidy, ale od roku 1950 ho patrně ubylo o 40%, může mít dramatický dopad na život v oceánech - ale také pro lidi. Podle Borise Worma z Dalhousie University v kanadském Halifaxu, autora studie v časopise Nature, existovalo podezření na úbytek fytoplanktonu už velmi dlouho; nyní to vypadá, že jeho množství klesá už od roku 1899, kdy byla provedena první měření, a od roku 1950 už existují spolehlivá data. Jednou z hlavních příčin je patrně globální změna klimatu.

Worm upozorňuje, že vztah mezi fytoplanktonem a velkými rybami nebyl dosud předmětem soustavného vědeckého zájmu; je nicméně jisté, že jinou základnu než fytoplankton mořská potravní pyramida nemá. V případě, že úbytek bude pokračovat, celý existující potravinový řetězec se drasticky zredukuje - jednoduše řečeno, stávající mořské ekosystémy se mohou zhroutit a být nahrazeny jinými, mnohem rudimentárnějšími.

Produktivita mořských ekosystémů by se v případě trvání poklesu mohla masivně snižovat - a to nejen v regionálním měřítku. V některých pobřežních oblastech panuje sice kvůli splachu živin z pevniny trend opačný a řasy zde doslova bují, nicméně tyto oblasti tvoří jen nepatrný zlomek celkové plochy oceánu.

Na rozdíl od situace u pobřeží je na otevřeném moři voda po většinu času rozdělena do vrstev o různé teplotě. Fytoplankton se nachází a živí v blízkosti povrchu. S rostoucí teplotou se voda intenzivněji promíchává a fytoplanktonu chybějí živiny, takže jeho hustota klesá.

Důsledky úbytku fytoplanktonu jsou již citelné: Mnoho druhů ryb stojí na pokraji vyhubení. Už před zveřejněním Wormova výzkumu vědci varovali před kolapsem rybolovu do roku 2050. Úbytek fytoplanktonu by mohl situaci dále zhoršit. Jestliže produktivita oceánského ekosystému klesla o 40%, bylo by třeba odpovídajícím způsobem snížit i výlovní kvóty.

Selhání oceánu jako zdroje potravy není ale jediným rizikem, které hrozí. Polovina kyslíku vyrobená fotosyntézou připadá právě na fytoplankton. Po dlouhou dobu vědci zjišťovali malý, ale vytrvalý pokles podílu kyslíku ve vzduchu, který připisovali především používání fosilních paliv. Při produkci kyslíku fytoplankton spotřebovává oxid uhličitý, čímž oslabuje skleníkový efekt; jeho úbytek může znamenat další zrychlení globální změny klimatu.

Podrobnosti v němčině: ZDE

Nuda nuda, šeď šeď. Myslím, že média se budou vozit na tomto houpacím koni, dokud se nerozpadne. Zdá se, že jde o "válečný deník" některého z hlavních operačních velitelství (ne zpravodajského velitelství) v prostoru bojových operací. Zdá se, že jde o kompilaci denních zpráv, které velitelstvím prošly. O těchto zprávách se vedou záznamy, aby se dalo zjistit, co se v daném okamžiku dělo, hodnotí v neděli zveřejněné materiály z Afghánistánu proponent někdejšího hnutí za vojenskou reformu a častý kritik Pentagonu i probíhající války plukovník Pat Lang.

Tyto záznamy jsou sekvenční a skládají se z operačních zpráv z bojiště, nepotvrzených syrových zpravodajských informací, analyzovaného zpravodajství, atd.

Myslím, že některý armádní úředník záznamy ukradl tak, že je elektronicky zkopíroval, a pak je poskytl Wikileaks. Myslím, že tento úředník je ve vazbě a probíhá vyšetřování, aby se rozhodlo, co s ním. To je podle vojenského zákoníku ekvivalent řízení před hlavní porotou. Očekávám, že bude postaven před všeobecný válečný soud.

Všechno, co jsem dosud z tohoto souboru dat viděl, je pouze opakováním věcí, které byly ve zprávách už dříve. Jedinou možnou výjimkou je zpráva, podle níž prý Taliban před několika lety použil proti vrtulníku přenosnou protiletadlovou střelu. Zdá se, že tisk tohle považuje za sousto. Nuda nuda, šeď šeď. Pákistánská ISI podporuje část Talibanu. To je snad novinka?

Zdroj: ZDE

Se zájmem jsem si přečetl reakce na můj příspěvek, který byl odezvou hlavně na cyklus článků Johna Michaela Geera. V následujícím textu bych na ně chtěl reagovat. Nejdříve bych se chtěl věnovat otázkám Miloslavy Obermajerové a příspěvku Václava Babuky, teprve pak bych okomentoval poznámku Karla Dolejšího, která inspirovala můj titulek.

Také já jsem pro větší elektrifikaci dopravy

S paní Obermajerovou se shodnu, že je dost zvláštní, že se vyplatí dovážet z obrovské vzdálenosti cibuli, kterou lze pořídit v daleko bližším regionu. Ale netroufám si posoudit, zda je to jistý výstřelek, který nastal, když se někdo potřeboval zbavit přebytků, nebo pravidlo. Navíc nejsem expert, abych dokázal posoudit do jaké míry je zemědělská produkce v Austrálii díky blízkosti rovníku a tím intenzivnějšímu svitu efektivnější než u nás a do jaké míry je třeba kontejnerová lodní doprava energeticky náročná. Takže zamyšlení bych nechal na někom jiném. Také já jsem velký příznivec elektrické vlakové dopravy a také tramvají a trolejbusů (nedávno o nich psal Jiří Krautwurm) ve městech. Myslím si, že by modernizace železničních koridorů měla jít rychleji a i kvalita železnice by se měla mnohem rychleji zlepšovat. Byl bych velice pro dobudování (na většině míst vybudování) speciálních vysokorychlostních koridorů pro osobní vlakovou dopravu v Evropě a tedy i u nás. Ta je pak schopna konkurovat z časového hlediska i dopravě letecké. Dovolil bych si jen nesouhlasit s výrokem paní Obermajerové, že budujeme dálnice jak vzteklí. Zvláště, pokud měla na mysli Českou republiku. Když si uvědomíme, jak dlouho trvá budování páteřních spojnic a hlavně obrovské zpoždění řady obchvatů, které mají zlepšit ekologickou situaci v řadě měst. Nekvalitní silnice a neexistence dálnic nedonutí lidi se aut zříci, ale zhorší ekologickou i bezpečnostní situaci v dopravě i v řadě míst naší země.

Četl Václav Babuka můj příspěvek?

Mám dojem, že Václav Babuka vůbec můj příspěvek nečetl. Také nečetl příspěvky Johna Michaela Greera publikované v Britských listech. Jinak by věděl, že „zelená magie“ v titulku mého příspěvku je pojem, který právě John Michael Greer používá v souvislosti se svojí navrhovanou cestou přes ropný zlom k „odindustrializované“ společnosti. Protože je John Michael Greer esoterik, příznivec hermetismu a neodruidismu, je jeho vize propojením mystiky a náboženství s praktickým přírodním zemědělstvím. Je však hlavně neindustriální, tedy žádná elektřina, fotovoltaika, vodíkový cyklus či Stirlingův motor. Pojem „zelená magie“ v titulku mého příspěvku nemá nic společného s alternativními zdroji energie, jak jej nejspíše mylně zařadil Václav Babulka. To ho bohužel tak pobouřilo, že už příspěvek dále nejspíše nečetl.

Jinak by mi nemohl vyčíst můj neexistující odpor k alternativním zdrojům nebo výzkumu a rozvoji v této oblasti. Psal jsem totiž:

Pokud jsem si to po sobě znovu četl, tak kromě reaktorů IV. generace jsou zde v seznamu priorit pro další výzkum pouze alternativní zdroje. Nejsou sice jmenovány všechny, ale ty nejmenované jsou skryty spolu s dalšími klasickými v sousloví „a další možnosti“. Je třeba zkoumat všechny možné cesty, protože výhodnost jednotlivých zdrojů se s rozvojem nových technologií může změnit. A ze zdrojů alternativních se mohou stát zdroje klasické. Ale přesně o tom je můj příspěvek. A jak se zdá, pan Babuka s tím souhlasí.

Výzkum různých materiálů, tedy i těch využívaných v solárních článcích, se často provádí pomocí jaderných metod. Vodíkové hospodářství by mohlo být silnou zbraní i jaderné energetiky, takže například testování provozu vodíkového autobusu v provozu v Neratovicích garantuje Ústav jaderného výzkumu v areálu, kde pracuji. Navíc již nějakou dobu pracuji v grantových agenturách, dříve akademické a teď v té české. Vzhledem k svému hlavnímu odbornému zájmu v komisích zaměřených na jadernou a částicovou fyziku. Interakce záření v solárním článku je spojena s kvantovými procesy. Díky tomu a už zmíněnému využití jaderných metod ve zkoumání vlastností perspektivních materiálů, jsem dostal do rukou i projekty, které se týkaly základního výzkumu, který by mohl časem vést k aplikacím ve zvyšování účinnosti solárních panelů. Oponenty byli pochopitelně zahraniční odborníci přesně v dané oblasti, ale i tak jsem si jako zpravodaj těchto projektů nastudoval ledacos, abych byl v obraze. Navíc se o energetiku zajímám, mám tak docela dobrý přehled o různých možnostech řazených k těm alternativním. Takže opravdu teď nemusím na radu pana Babuky narychlo znalosti dohánět.

Pochopitelně nejsem ani proti projektům zkoumání energeticky soběstačných domů, komplexů a sídel. Tvrdil jsem jen, že tyto subjekty nemohou existovat bez podpory vyspělého, vysoce komplexního a integrovaného průmyslu. A že nemohou být samospasitelným řešením energetických problémů lidstva.

Tedy testovat a zkoumat i varianty, které v současné době dostatečně efektivní a konkurenceschopné nejsou, ale mohou být v budoucnu. Ovšem jinou věcí je, prohlašovat, že fotovoltaika a větrné elektrárny v současné době zajistí zásadní část energie ve státě, který z hlediska slunečního svitu a větru má k tomu velice nevhodné podmínky a masivními dotacemi způsobit, že se na velkých plochách i zemědělské půdy staví sluneční elektrárny. To nemá s racionalitou a ekologickým myšlením nic společného. Nastavovat pevně stanovené procento alternativní energie pro stát bez ohledu na to, jaké jsou v něm podmínky k tomu, aby to bylo efektivní, je nesmysl. A předhánět se v takto nesmyslných číslech tím tuplem.

Člověka občas nadzvedne nějaká formulace tak, že přestane myslet. I mě se to občas stane. Ovšem doporučuji pak napočítat nejméně do dvaceti, celý daný text si velmi pozorně přečíst i s odkazy. A teprve poté začít něco psát. A doporučil bych to i panu Babukovi. Takže pro něho bych sepsal základní teze, které jsem prezentoval v minulém textu, který kromě titulku už přečíst nedokázal. Teď už ho snad titulek nechal v klidu. Ať mi napíše s čím nesouhlasí. Protože jeho kritika neměla s mým příspěvkem, ke kterému se přes nadpis nedostal, nic společného. Takže:

1) Je třeba zkoumat nové technologie ve všech oblastech získávání a úspor energie (alternativních i klasických).

2) Pouze obnovitelnými zdroji se v současné době energetické potřeby lidstva řešit nedají, ještě nejméně řadu desetiletí bude třeba používat i klasické zdroje energie (jádro, uhlí, plyn). Ve vzdálenější budoucnosti to však vyloučeno není (viz srovnání spotřeby a přítoku energie ze Slunce).

3) Nebude to možné bez vyřešení problému s efektivním uskladněním energie a zlepšením efektivity obnovitelných zdrojů.

4) Počítače, internet, fotovoltaika, moderní větrné elektrárny, chytré elektrické sítě a velmi efektivní systémy pro úsporu energie nemohou fungovat bez sofistikovaného, komplexního a integrovaného průmyslu (znalostí).

5) Pouze přírodní zemědělství preindustriální (odindustralizované) společnosti, například ty z úvah Johna Michaela Greera, nemůže uživit současný počet obyvatel.

6) Je třeba využívat co největší sortiment energetických zdrojů a míru jejich využívání přizpůsobit místním podmínkám. V současnosti a pravděpodobně i v budoucnu žádný ze zdrojů nebude tím samospasitelným řešením našich energetických problémů (tedy ani jaderná energetika a ani obnovitelné zdroje).

7) Bez komplexní společnosti a hledání stále nových technologií není možné rozšiřování vědeckého poznání přírodních zákonitostí a světa.

Mám tyto představy už značně dlouho, viz například jejich odezva v příspěvcích pro Britské listy ZDE, ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE, takže mě vůbec neurazilo, že je pan Babuka označil za 20 až 30 let staré. To je dokonce možná blízké pravdě. Myslím však, že jsem na nich za tu dobu nemusel příliš měnit.

Delirium jaderného fyzika

Uvedené i další příspěvky jsou často o jaderné energetice, což je pochopitelné, protože jaderná fyzika je hlavním oborem mého zájmu. Ovšem vždy je zdůrazňováno, že jaderná energetika není samospasitelné řešení a vždy bude potřeba mít široký sortiment různých energetických zdrojů. Odkazy, které jsem uvedl, zároveň ukazují, že také 53640 kritika Karla Dolejšího je mimo mísu. Možná bych si dovolil jedním svým starým příspěvkem pro Britské listy z roku 1999 připomenout dobu diskuzí o tom, zda dostavět či nedostavět první dva bloky jaderné elektrárny Temelín. Každý pak může srovnat, třeba na základě současných cen elektřiny z Temelína a ze solárních elektráren, čí předpověď se ukázala správnější.

Takže, co Karel Dolejší třeba napsal ve zmíněné kritice:

O tom, že jsem nikdy neuvažoval o jádru, jako prostředku pro vyřešení všech energetických problémů lidstva jsem už snad čtenáře přesvědčil. Likvidace radioaktivních zařízení už probíhá, vyřazují se staré jaderné bloky z padesátých a šedesátých let. Na způsobu skladování a využití vyhořelého jaderného paliva se intenzivně pracuje a jsou známy možná řešení. Docela podrobně jsem současnost i budoucí možnosti jaderné energetiky popsal ZDE (reaktory III. generace), ZDE (reaktory IV. generace) , ZDE (urychlovačem řízené transmutory), ZDE (dostupné zdroje paliva), ZDE(termojaderná fúze) a ZDE (současné rychlé reaktory).

Jestliže Karel Dolejší píše, že jaderná energetika má kořeny v závodu v jaderném zbrojení, tak rozvoj solárních článků je má také v závodech během studené války, tentokrát těch vesmírných. Špionážní družice (a nejen ty) potřebovaly trvalý zdroj elektrické energie. V obou případech původ nerozhoduje, jak efektivním mírovým zdrojem energie jsou a v budoucnu budou. Pokud mluví o tom, že v současnosti pokrývají pouze zhruba 15 % energie, tak má na mysli elektrickou. Pokud vezme jiné než vodní, tak obnovitelné pokrývají méně než dvě procenta světové produkce elektrické energie. Ale třeba ve Francii pokrývají jaderné elektrárny zhruba 70 % elektrické energie. Ani ve světě a tím více ve Francii to tak není zanedbatelné množství.

Jsem experimentální fyzik, denně se setkávám s empirií, a pokud se nebere v úvahu, tak prostě experimentální zařízení nefungují. Vědecký výzkum prakticky provozuji a experimenty dělám rukama i hlavou, takže dobře vím, jak se velice těžko poznávají tajemství přírody, jak je ošidné předpovídat možnosti využití nových technologií. Proto se nedivím tomu, že se řada předpovědí neplní. Ovšem na druhé straně se naopak objevují nové věci a technologie, které předpovědět nikdo nedokázal. I to je důvod proč je vědecká práce stejně jako dříve zdrojem i romantiky a proč ji mám rád. Děláme se studenty i výzkumy právě v oblasti hledání budoucích podob jaderné energetiky, takže jen pro příklad dvě populární povídání o výzkumech, které dělali a v letošním roce obhajovali naši studenti (ZDE a ZDE).

Praktická práce s přírodními zákony je podstatný rozdíl mezi mnou a Karlem Dolejším. Troufnu si říci a myslím, že s různých článků nejen o fyzice, které pro veřejnost píši, je vidět, že o přírodních zákonitostech a zvláště právě o fyzice mám o mnoho řádů větší přehled než on. Také bych si dovolil tvrdit, že mé znalosti termodynamických zákonů jsou lepší a představy o technologických možnostech v energetice mnohem racionálnější, než představy mystika Johna Michael Greera, kterého v této oblasti považuje Karel Dolejší za autoritu. To, že jsem si dovolil uvést velké množství odkazů na své texty o energetice a zvláště té jaderné, je dáno tím, že bych byl rád, kdyby mi čtenáři pomohli osvětlit, kde Karel Dolejší vidí jím zmiňované delirium.

Vladimír Wagner se zmiňuje o svém kontaktu s empirickými poznatky a podivuje se nad tím, že jeho vytrvalé nadšení pro jadernou energetiku přirovnávám k delíriu. Věc je trošku složitější: Mnou citovaný Gilles Deleuze přirovnal k delíriu všechny racionálně deduktivní systémy. Každý takový systém má totiž své iracionální předpoklady, které rozumně zdůvodnit nelze. Nikoliv nevýznamný rozdíl mezi různými lidmi pak spočívá v tom, zda jsou ochotni své nezdůvodnitelné předpoklady plně reflektovat a přiznat. Vladimír Wagner tak zatím nikdy neučinil - vypadá to, jako by byl o své pravdě svatosvatě přesvědčen. Nebo mě snad tentokrát přesvědčí o opaku?

Vzhledem k zálibě Vladimíra Wagnera v empirii kladu nejprve naprosto jednoduchou empirickou otázku: Kde se na této planetě nachází jedno jediné dlouhodobě testované konečné úložiště vyhořelého jaderného odpadu? (Ať už budeme vyhořelé palivo z reaktorů přepracovávat, nebo ne, nakonec bude nutno nepoužitelný jaderný odpad uložit a izolovat od biosféry na čtvrt milionu let.)

Aby bylo jasno: Nedovolávám se přednášky o tom, že takové úložiště ještě dlouho nebude třeba, ani tvrzení, že se na něm usilovně pracuje. Na perpetuu mobile se, pokud vím, usilovně pracuje již nejméně od renesance, a samo o sobě to o jeho možné existenci ještě nic nedokazuje.

Druhá otázka bude poněkud teoretičtější, ale vzhledem k fyzikálním znalostem pana Wagnera - který proto vůbec nepotřebuje studovat nějaké irelevantní systematické ekology - bude jistě zodpovězena velice snadno: Jakou část z celkového příkonu slunečního záření na Zemi, který se odhaduje na 1,473.10¹⁸ kWh/rok, by mohlo lidstvo ještě spotřebovat pro sebe, aniž by se v důsledku energetického stresu funkčně rozpadly některé vitální podpůrné ekosystémy (zajišťující například dýchatelnost vzduchu...), bez nichž lidstvo na této planetě nepřežije?

V současnosti totiž žijeme z akumulovaných produktů minulé fotosyntézy v podobě fosilních paliv, a navzdory masivnímu zatlačování přirozených ekosystémů jsme je ještě zatím (s výjimkou zemědělské produkce) nemuseli v masivním měřítku obírat o energii, kterou dostávají ze Slunce. To se ale v době postfosilní bude muset velice razantně změnit, jestliže by lidstvo chtělo pokračovat v dosavadní ekonomické expanzi.

Poctivá odpověď na tyto dvě otázky by mohla naznačit leccos o tom, jak je to vlastně s delíriem jaderného fyzika.

V minulých dnech jsem navštívil v Bavorsku některá místa v krajích Horní a Střední Franky a projížděl rychlíkem Horní Falcí. Mezi městy, která jsem projel na kole, mohu jmenovat Marktredwitz, Bayreuth, Norimberk, Gunzenhausen, Eichstätt, Spalt, Roth a další městečka a vesnice. Nejkurioznější název má vesnice Aha poblíž Gunzenhausenu. Místní to čtou "Och".

Zvláštnost názvu se objasní, když se dovíme, že tudy probíhala severní hranice římské říše, tzv. limes, což bylo cosi jako čínská zeď proti divokým Germánům. Ti pak upravili jméno vesnice z původního Aqua, voda, na Aha. Je to totiž na břehu řeky Altmühl v širokém údolí plném mokřadů v krajině umělých jezer, napájejících impozantní plavební kanál Rýn-Mohan-Dunaj.

Na trase z Marktredwitz do Bayreuthu jsem se, bohužel pro cyklistu, nevyhnul pohoří Smrčiny/ Fichtelgebirge. Při návratu jsem projížděl pahorkatinou mezi údolím Altmühl a zmíněným průplavem, který zde leží v největší nadmořské výšce v lesích a pod ním tečou potoky a vedou místní silnice.

Tento delší geografický úvod je nutný proto, abychom hned na začátku vyřídili jeden z argumentů českých odpůrců cyklistické dopravy. Popisovaná krajina a uvedená místa se nijak neliší od české, například západočeské a středočeské. Čili argument, že se u nás cyklistická doprava nemůže rozvinout podobně jako jinde, kde mají samé roviny, je lichý.

Je jen třeba nebýt líný ani tělesně, ani duševně...

Hned po přejezdu hranice z Chebu do Marktredwitz mě upoutalo množství jízdních kol (byla středa) parkujících u nádraží ve vyhrazeném oploceném prostoru. Na dotaz, zda je tento protor hlídán, bylo odpovědí pokrčení ramen. V Bayreuthu u prvního nástupiště jsem odhadl počet zde parkujících kol asi na 300, v Norimberku před krásně rekonstruovaným nádražím to mohlo být asi 700.

To se opakuje podle velikosti města všude, poslední byl Brod Nad Lesy/ Furth im Wald. Po přejezdu hranice v Domažlicích kolo ani jedno. Možná někde v úschovně. Schválně, zeptejte se u vás na nádraží, zdali vám tam denně budou schovávat kolo...

Summa summarum: Cyklistická doprava má v kombinaci kolo-vlak-kolo v Bavorsku plnou podporu úřadů i dráhy a je občany plně využívána. Jedu ráno do práce, dojedu na nádraží na kole, zde ho zaparkuji, pokračuji vlakem, při návratu opačně. Viděl jsem ve vlaku z Norimberka jakéhosi mladšího úředníka oblečeného podle nejnovějších předpisů českého MŽP ( jezdí pan nový ministr do práce na kole? ), který po vystoupení v Amberku se hned hrnul pro své kolo do ohrádky u nástupiště...

V místě, kde jsem bydlel, jsem měl možnost pozorovat z okna ranní dění v městě velikostí podobném asi tak Rokycanům na Plzeňsku.

Zde mi dovolte malé odbočení od cyklistiky ke svážení odpadů. U nás v Plzni sváží obsah nádob na odpad těžký vůz s osádkou tří mužů, řidiče a dvou maníků, kteří musí přitáhnout nádoby k vozidlu, zaklesnout je do podavače a vysypat do vozu. Tam, kde jsem byl, to zvládne sám řidič. Pokud vás zajímá jak, jděte do hračkářství. Plastový model vozu s tímto uspořádáním se už prodává...

Zpátky k cyklistice, potažmo k cyklistické dopravě. V Bavorsku začínají prázdniny až příští týden, takže jsem mohl vidět celá hejna, celé hordy dětí, jak si to vesele mastí do školy na kole. U škol pak podobný obrázek, jako na nádraží. Umíte si to představit u nás?

No tak představit, to by ještě šlo, ale uskutečnit, u nás, v Čechách..? To asi nepůjde, vždyť, však víte...

Začíná okurková sezóna, je teplo a tak se přece jen jezdí i tady víc na kole. Všimnou si toho novináři a začnou psát, začnou se ptát cyklistů, jak jsou spokojeni s podmínkami pro cyklisty. A zase si pletou pojmy trasa a stezka a zase píšou o cyklistice jako o zábavě a turistice. Jak by asi znělo, kdyby se někdo ptal automobilistů, jak jsou spokojeni s úrovní služeb a sítě silnic pro turistiku? Asi hloupě.

Automobilista požaduje služby a silnice pro automobilovou dopravu a může být celkem spokojen. Jestli vyjede s autem do práce, na nákup nebo na výlet, je jeho věcí. To samé platí, ovšem ne u nás, pro cyklistu. Když je vysoká úroveň cest a služeb pro cyklistickou dopravu, oni už si ti cykloturisté taky v těch dobrých podmínkách poradí. Snad by se mělo pro novináře, a nejen pro ně, udělat nějaké zvláštní školení, aby se slovo doprava nemuselo podtrhávat. Když zadáte ve vyhledávači pojem "cyklistická doprava", je tam spousta rad a pokynů. Realita v naší dopravě je ovšem daleko za úrovní, kterou popisuji výše. Snad si za to nevysloužím pokárání, že moc koukám přes hranice. Prostě, co vidím, to vidím...

Americká vláda a její experti po léta vytrvale popírali, že by ochuzený uran, toxický odpad obsažený v munici používané proti iráckým obrněným cílům v době války v Perském zálivu, mohl způsobovat otravu iráckých civilistů a amerických veteránů. Málo známý dokument ministerstva obrany z roku 1993 sepsaný tehdejším brigádním generálem Ericem Shinsekim však ukazuje, že se Pentagon ve skutečnosti zamoření ochuzeným uranem obával a původně nařídil lékařské sledování veškerého personálu, který byl účinkům zmíněné látky vystaven.

Shinsekiho zpráva předložená Kongresu požadovala, aby personál přicházející do kontaktu s ochuzeným uranem a jím kontaminovaným zařízením byl náležitě proškolen; dále předpokládala komplexní lékařské vyšetření veškerého personálu, který během kuvajtské války přišel do kontaktu s uranem; a konečně měl být zpracován plán zacházení s vybavením kontaminovaným ochuzeným uranem pro příští operace.

Požadované medicínské testy však nakonec nebyly nikdy provedeny, což možná stovky tisíc veteránů připravilo o úhradu lékařské péče při léčbě rakoviny a dalších nemocí, kterými v důsledku vystavení účinkům uranu trpí. Z 697 000 mužů a žen, kteří sloužili v Perském zálivu během operací Pouštní bouře a Pouštní štít v letech 1990 a 1991, asi 250 000 trpí symptomy kolektivně známými jako "nemoc veteránů války v Perském zálivu". Mezi příznaky patří mimo jiné únava, slabost, gastrointestinální problémy, kognitivní dysfunkce, poruchy spánku, trvalé bolesti hlavy, kožní vyrážky, dýchací potíže a náhlé změny nálady. Mnoho postižených zemřelo bez pomoci nebo spáchalo sebevraždu.

Nyní má alespoň dojít k vyšetřování okolností loňského ukončení výzkumného projektu dotovaného 75 miliony dolary, který realizovalo University of Texas Medical Center.

(Ochuzený uran vzniká ve velkém množství jako dále nepoužitelný odpad z výroby jaderného paliva. Jedná se o látku, která již obsahuje jen stopové množství radioaktivního izotopu uranu 235, a její hlavní nebezpečí proto spočívá v toxicitě. Hromadící se odpad jaderného průmyslu byl nejprve použit k výrobě palubních zátěží pro dopravní letouny Boeing - včetně těch, které narazily do budovy WTC - a později z něj začala být vyráběna průbojná munice pro palubní kanóny amerických bitevních letounů A-10 a tanků M-1; v současnosti se z ní navíc vyrábí i pancéřování některých verzí tanku M-1 - poznámka KD.)

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Respektovaný americký obchodník s měnami a průkopník hedgeových fondů Jim Rogers včera varoval, že globální ekonomice scházejí pouze dva roky do další recese. Ekonomika ale údajně již není připravena vypořádat se s následky.

Podle Rogerse "svět vystřílel všechen prach", a protože recese se podle něj opakují s periodicitou čtyř a šesti let, pravděpodobně k té další dojde někdy kolem roku 2012.

Mimořádná opatření přijatá již centrálními bankami a vládami po celém světě údajně vyčerpala veškerý arsenál dostupných nástrojů, a proto při příští recesi bude nutně něco chybět. Rogers například vyjádřil pochybnosti o tom, zda americký Fed může tisknout ještě víc dolarů, než kolik jich tiskne již dnes.

Robert Shiller, spoluzakladatel cenového indexu Standard & Poor's/Case-Shiller, dokonce varoval, že by příští recese mohla nastat ještě dříve. Podle něj je pravděpodobnost, že svět upadne do druhého kola současné recese, větší než 50%.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

K článku Důchodová reforma jsem dostal řadu dopisů. Vesměs souhlasných, dá se říct. Vítám ale i ty, které mě, byť dodatečně poučí.

Čtenářka, která pracuje (a zřejmě velmi dobře) v oblasti sociálních služeb, mi poslala poměrně obsáhlé vysvětlení možností, které důchodce v nouzi má. Pokusím se jí přesvědčit, aby svoji odpověď poslala separátně do BL. Autorů, kteří jsou ochotni psát o zkušenostech z terénu, není mnoho. Ona čtenářka by se mohla stát další Věrou Říhovou.

Zmíněný dopis budu glosovat jen nepřímo. Vyplývá z něj, že v ČR zatím ještě existuje řada možností, jak ulehčit život některých důchodců. Stojí to peníze, ale ty se zatím vcelku dařilo najít. Úsporná opatření rozpočet snižovala, aby týž byl nakonec podstatně překročen. To souhlasí s mým závěrem, že pokud nemají důchodci chcípat na ulici, bude nutné peníze sehnat. Tím se dostáváme k otázce, kde brát, když to u chudých dost dobře nejde.

Dopis rovněž naznačuje dosažitelné úspory v případě, že se obnoví vícegenerační soužití a tím sníží až eliminují náklady na pobyt péči v léčebnách dlouhodobě nemocných a jiných pečovatelských zařízeních. Tahle myšlenka, z mravního hlediska samozřejmě chvályhodná, se vynořuje a pak zapadá v intervalech, jejichž rozpětí závisí na rychlosti s níž "odpovědná místa" chápou, jaký je rozsah problémů, které přesunem rodičů do péče dětí vznikají. To, že mnohé děti pečují o rodiče, není tak ojedinělé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsem přesvědčen, většina čtenářů (nejen BL) má v rodině nebo v okruhu známých takovou zkušenost.

Posloužit či dosloužit starým rodičům je téma, které občas rozčeří Jan Paul, ale jen málokdy se mluví o tom, co to skutečně obnáší a jaké jsou realistické hranice v případě, že rodič přestává být soběstačný.

Druhý dopis začíná konstatováním, že vycházím z mylné představy o tom, jak důchody fungují – totiž, že se důchody nehradí z toho, co občan v produktivním věku ušetřil, ale z příspěvků důchodcových dětí. Tato výtka by byla v pořádku, kdyby článek byl o mechanismu pohybu peněz. Ten však nebyl z pohledu mého článku důležitý.

Zajímavý ale byl přiložený odkaz na demografickou práci. V jejím závěru je citován výsledek průzkumu financovaného pensijními fondy v USA (MTI/ČTK 25.6.2005). Cituji:

To je dost silná káva, není-liž pravda? Dostala se kdy taková informace k těm, kdo se snaží odchod do důchodu posouvat? Pokud ne, jsou neschopní, pokud ano, jsou to handlíři s životem druhých. Do tohoto obrazu zapadá i poznání, že chudoba (měřená přístupem k přiměřeně zdravé výživě, lékařské péči a ducha i tělo povzbuzujícím aktivitám) je nejvýraznější příčinu umírání před statisticky odhadnutou délkou života. Takže proč chudobu maličko neprohloubit, aby zbylo víc na přeživší.

K uvedenému citátu je možné dodat že magické číslo 55 se objevuje v reklamě programu Freedom 55, jehož podstatou je výzva "šetřete u nás (finančních institucí) a dopřejte si důchod v pětapadesáti". To je lákavé, ale většina lidí takové prostředky nemá.

V Kanadě existuje jiné magické číslo: Je-li součet věku a odpracovaných let 85, může člověk odejít do pense (podnikové či vládní) bez penalizace.

Oba zmíněné dopisy svým způsobem potvrzují, že složité problémy nemají jednoduchá řešení. Ta existují jen v představě jednoduchých politiků.

Vládní koalice oznámila, že výpadek příjmů státního rozpočtu na letošní rok bude proti původnímu návrhu činit až 28 miliard korun. Proto se bude škrtat, škrtat, škrtat. Nejvíce se má šetřit na ministerstvu školství, přičemž každého bystrého pozorovatele napadne rozpor s tím, jak nový ministr školství sliboval zvýšení platů učitelů a náborový příspěvek až 180 000 Kč pro nové učitele. Ministr financí Miroslav Kalousek neopomněl podotknout, že letošní úspory jsou pouze rozcvičkou vzhledem k úsporám v příštím roce. Premiér Petr Nečas varoval ministry za Věci veřejné, že si nemají proč stěžovat - a pokud by ministři manažersky nezvládli zajistit plánované úspory, minuli se povoláním. Nečas však doufá, že rozpočtová zodpovědnost zvítězí.

Inu, nemají prachy. V letošním roce má být výpadek 14 mld. Kč ve výběru daní a 14 mld. Kč na pojištění. Jaké jsou plány pro příští rok? Snížení mzdových objemů ve veřejném sektoru o 10% (s výjimkou učitelů), snížení sociálních výdajů o 11 mld. Kč (omezení porodného, snížení příspěvku na péči pro část invalidů, zrušení sociálního příplatku), snížení státního příspěvku u stavebního spoření o 50%, uvažuje se o zrušení daňového zvýhodnění hypoték a zaměstnaneckých benefitů jako jsou stravenky.

Je tedy zřejmé, že opatření se dotknou převážně jen nižších a středních vrstev obyvatelstva. Těch středních vrstev možná úplně nejvíce. Nezapomeňme na chystané zavedení školného. Má pravdu sociolog Jan Keller se svým názorem, že je zde snaha přenést zátěž na střední vrstvy, aby měly pocit, že všechno platí ony a tím je poštvat proti nízkopříjmovým skupinám obyvatel. Viz článek Dva druhy pravicových voličů. Bystrý občan viděl jasně již před volbami, že jsou zde stavěni pracující proti nezaměstnaným, střední třída proti chudým a mladí proti důchodcům.

V Otázkách Václava Moravce ze začátku července řekl Miroslav Kalousek krásně, že je třeba přestat podporovat nechození do práce a budou peníze i na kulturu. Jen zapomněl dodat, že je třeba lidem tu práci dát.

Před pár dny jsem potkal svého kamaráda, vysokoškolsky vzdělaného mladého muže s praxí v oblasti obchodu, který mi sdělil, že byl půl roku nezaměstnaný, nyní práci čerstvě má. A stěžoval si, jak ho nechtěli nikde zaměstnat, že byl často pro zaměstnavatele příliš kvalifikovaný. Jelikož má ženu na mateřské a dvě malé děti, rozhodl se požádat o sociální dávky, byť se prý za to styděl a připadal si jako „socka“. A přiklepli mu příspěvek 120 korun, který však musel později vrátit (nevím z jakého důvodu). Jedná se o region, kde na jedno pracovní místo připadá 30-40 uchazečů. A když vyjel shánět práci za hranice regionu, zaměstnavatelům se nelíbilo, že by měl dojíždět. Podobné zkušenosti mám též za sebou. Nyní má kamarád zaměstnání asi 20 km od místa bydliště, říkal, že ho to baví a je rád, že konečně něco sehnal. Neopomněl však říci, že vyjíždí v 6 ráno a vrací se domů v 7 večer a že i teď o celozávodní dovolené má pracovní stres, protože musí něco vyřizovat. Dnes je požadována flexibilita, když ji člověk nemá, práci nedostane, na tom jsme se shodli.

Někdy se dívám na staré televizní noviny ještě z doby komunismu, které jsou vysílány na ČT24. A je to velmi zajímavé. Například v den, kdy vyšla v médiích zpráva, že tento rok se očekává rekordní množství nezaměstnaných absolventů škol, vysílala ČT24 zprávy z roku 1985, jak Československo navštívil „pokrokový“ spisovatel z Velké Británie (jméno jsem zapomněl), sešel se s místními politickými představiteli a vyjádřil se k tehdy aktuálnímu tématu násilí na anglických fotbalových stadionech. Podle něj britská vláda neřeší vysokou nezaměstnanost mladých lidí, ti se pak přidávají k různým gangům páchajícím násilí. Takže nezaměstnanost mladých lidí není nic nového. Jsme doma! I toto je kapitalismus, který si občané v roce 1989 vycinkali na náměstích. Obávám se, že vysílání starých „komunistických“ zpráv na ČT24 někdo brzy zruší, aby náhodou nescvakly občanům „nebezpečné“ souvislosti.

Výsledky průzkumu BL srovnávající situaci před rokem 1989 a po něm mě vůbec nepřekvapily. I já jsem se ho zúčastnil, byť na některé otázky jsem z důvodu svého mládí neodpověděl a na některé jsem odpověděl ne podle vlastních zkušeností, ale podle toho, co vím z vyprávění lidí, kterým věřím. Zajímavé na průzkumu mimo jiné bylo, že „levicoví“ respondenti BL hodnotili méně kriticky „Klausovská“ 90. léta než pozdější období vlád sociální demokracie, nejkritičtěji pak bylo hodnoceno období vlády Topolánkovy a Fischerovy. Objevují se interpretace, že dochází k zpětné idealizaci 90. let. Tak jako lidé nostalgicky vzpomínají na období před rokem 1989, nostalgie se objevuje i v souvislosti s „klausovskou érou“.

Já si to nemyslím. Je třeba si uvědomit, že v 90. letech tu ještě nebyl kapitalismus, ale spíše jakýsi „polosocialismus“. Vždyť jsme měli jen 3% nezaměstnanost, banky byly státní a držely nad vodou neefektivní velké podniky s mnoha zaměstnanci, bylo ještě co privatizovat a naplňovat tak rozpočet a vláda se snažila o sociální smír, aby byl klid na transformaci. Kapitalismus tu zavedla paradoxně až vláda ČSSD. Není asi náhodou, že v roce 2002 dosáhla KSČM téměř 19% hlasů v parlamentních volbách a získala 41 mandátů. Od té doby už takový výsledek nezaznamenala. Volby 2010 skončily překvapivým úspěchem pravice. I mě to hodně překvapilo. Ale když se člověk nad tím zamyslí, občané potřebují určitý čas, aby pochopili určité souvislosti.

Vzpomínám si na kritický monolog, který jsem vyslechl těsně před volbami na chodbě úřadu práce. Asi 50 letý muž tam začal hodnotit současnou situaci v zemi. Začal u exekutorů. Zmínil případ své sestry, drobné podnikatelky, které kvůli malému opomenutí vtrhl do domu exekutor a začal označovat majetek. Žijeme prý v kriminálním státě, kde se člověk těžko dovolá spravedlnosti. Pak začal vzpomínat na komunistický režim. Říkal, že tehdy práci měl a že to byla dobrá práce, ze které neměl mozoly. A že lidé tenkrát taky žili. A kdyby věděli, co je čeká, tak by nešli cinkat klíčema, ale vrátili by se zpátky do fabrik. Pak se pustil do ODS a ČSSD. Jak je možné, že je teď po dvaceti letech napadlo, že je potřeba bojovat proti korupci? To si dělají z lidí srandu? Dvacet let brali úplatky a teď proti tomu chtějí bojovat. Dále říkal, že v minulých volbách volil ODS, ale že už je volit nebude, protože nějak zvlčeli. (Nevím tedy, co přesně myslel pod tím „zvlčeli“). Pak zopakoval, že žijeme v kriminálním státě a že bude asi volit toho Cibulku (tipnul bych si, že nakonec volil VV). Tím svůj monolog ukončil. Ostatní lidé na chodbě mlčeli, občas přikyvovali.

Co mi z toho vychází? Především to, že lidé jsou politicky zmatení. A volili nové strany TOP 09 a VV jako jakousi poslední šanci. Z „ulice“ pak zaznívají ještě kritičtější hlasy. Lidé říkají, že dřív nechápali, proč vlastně komunisté tenkrát v 50. letech ty podnikatele zavírali, proč je posílali do dolů. Teď prý už tomu rozumí. Holt společnost se radikalizuje, jak napsala správně paní Říhová ve svém článku Komunismus dokáže zrealizovat pouze kapitalista. Napsala, že lidé touží po krvi. No je pravda, že lidé jsou frustrovaní, ale nemyslím si, že dojde k nějakým masovým demonstracím. U nás to nemá moc tradici. Češi jsou mírumilovní. Proto čekám spíše apatii. A ten vzkaz vlády, že budou více postihovat levicový extremismus, má jen zastrašit těch pár stovek odvážných, kteří by se snad o něco chtěli pokusit.

Situace je vážná. Lidé příliš podlehli konzumnímu způsobu života a nový mobil je pro ně otázkou kvality života. Mnoho lidí je zadluženo a když jim vyschnou zdroje příjmů, dostanou se do dluhové pasti. Novinky.cz 19.7. napsaly, že dluhová past hrozí 26% českých domácností. Zarážející je i to, co se děje na různých sociálních sítích. Na tzv. chatech , kde si lidé povídají přes internet na různá témata, se objevují čím dál více inzeráty lidí hledajících jakoukoliv práci či brigádu. Tyto inzeráty se objevují i na erotických chatech, kde především mladé dívky (ale i muži) nabízejí své intimní fotky, svá intimní domácí videa či přímo sexuální styk za peníze. Kdyby to tak tušili jejich rodiče.

Relativně dobře je na tom část důchodců, ti co nemusí platit nájem (mají vlastní domek na vesnici) a žijí ve dvou. Právě oni jsou proto terčem různých podvodníků. V současné době se začala objevovat parta (asi Maďarů), která vyměňuje důchodcům bez jejich svolení okapy za nové a pak po nich požaduje nekřesťanské peníze. Byli i za mojí babičkou, původně požadovali 60 000 Kč, ona jim řekla, že má jen 15 000 Kč, tak se spokojili s tím a bez jakéhokoliv dokladu zmizeli. Zajímalo by mě, jak se vyvíjely statistiky kriminality v posledních letech a statistiky o počtu sebevražd.

Jaderná energetika na některé lidi působí jako červený hadr na býka. Je to jediné vysvětlení, které mě napadá po přečtení dvou odpovědí na článek Vladimíra Wagnera, které se na Britských listech objevily v posledních dvou dnech. Autoři obou velmi dobře zvládli úkol dát najevo své spravedlivé rozhořčení a ukázat svoji intelektuální nadřazenost, zato argumentů a logiky v nich mnoho nenajdete.

Wagner psal kriticky o článcích J. M. Greera, které propagují návrat k předindustriální společnosti, majíce svou pozici postavenou na předpokladu, že po vyčerpání ropných zásob (k čemuž má dojít brzy) ani jiná verze společnosti možná nebude. Wagner namítá, že jednak zásoby fosilních paliv ještě nějakou dobu vydrží, a i poté, co dojdou, jsou zde alternativní zdroje energie. V další části článku pak kritizuje idealizované líčení soběstačných komunit využívajících primitivní technologie. Zpětně lze říct, že Wagner učinil jednu chybu: aniž by to bylo nezbytně nutné, zmínil ve svém článku jádro, čímž vydráždil podmíněné reflexy hned dvou oponentů.

Nejprve zareagoval (velmi rychle, jak je nakonec jeho zvykem) Karel Dolejší*, díky kterému můžeme překlady výše zmíněného Greera pravidelně číst na BL. Vcelku úspěšně ignoruje obsah Wagnerova článku, v několika odstavcích stačil své skutečné i domnělé protivníky asociovat se sněním, alchymií, zázraky, mantrami, fantasmaty a obřady, ba i na delirium došlo, a aby toho nebylo málo, v nadpisu se objevily obsese a rituály. Nechybí ani odkaz na jaderné zbrojení, zřejmě pro jistotu, aby se čtenář nemohl splést ve volbě svých sympatií.

Možná to není náhoda, že se Dolejšího pamflet podobá citovým výlevům fanatiků, spíš než věcné a racionální diskusi. I ve fázích skutečný argument nejvíce připomínajících se totiž autor dostává do nezáviděníhodné pozice člověka s velkou kostkou másla na své vlastní hlavě. Je možné předhazovat zastáncům jádra, že to se navzdory očekáváním podílí na světové produkci energie pouhými patnácti procenty, ale divně taková kritika zní od někoho, kdo byl dlouhodobě aktivní v rámci ekologických hnutí, jež se na brzdění rozvoje jaderné energetiky nemalou měrou podílela.

Je možné člověka označit za zaslepeného či nepoučitelného, když stále předpokládá úspěch fúzní výroby elektřiny, navzdory tomu, že staré předpovědi o jejím brzkém praktickém využití se nevyplnily. Takové označení ale vůbec nepůsobí věrohodně od toho, kdo sám viditelně věří v blízké zhroucení průmyslové civilizace – blud, kterému se oddávají lidé po dlouhá staletí, přičemž Dolejšího oblíbená verze o vyčerpání ropných zásob neúspěšně prorokuje Armagedon již od poloviny let sedmdesátých*.

No a pak tu je chaotický text jistého Václava Babuky, který nás sice neopomněl informovat o tom, čeho všeho je absolventem, ale zřejmě si zapomněl přečíst článek, na který reaguje. O obnovitelných zdrojích Wagner říká dvě věci: jednak to, že jejich využívání s sebou nenese možnost ústupu od komplexní průmyslové civilizace, a potom to, že pravděpodobně nebudeme v nejbližších letech nasytit svou spotřebu pouze z těchto zdrojů. Pan Babuka nezpochybňuje ani jedno z toho, zato ale ví, že Wagner "vůbec nechápe co se děje, nechápe co je výzkum atd. a odkud a kam směřujeme" a jeho "[r]ozhledy [...] o tom, co jsou zdroje alternativních energií jsou velmi omezené"; odkud to zjistil, těžko soudit. Nakonec se Babuka přizná, že článku nerozumí: "[a]ni člověk pořádně neví, co se kritizuje - jestli alternativní energie jako takové nebo jejich pomalý vývoj a nasazení, nebo se jen obhajují stávající konvenční zdroje atd. atd.", kupodivu to však považuje za Wagnerovu chybu. Celý Babukův text, krom své zmatenosti sahající k hranici nečitelnosti, se vyznačuje bojem proti imaginárnímu nepříteli ohrožujícímu perspektivy alternativních energií, a s obsahem Wagnerova článku se dokonale míjí. Kdyby se nad tím pan Babuka obtěžoval zamyslet, mohl si ušetřit zbytečnou námahu.

Je s podivem, jak emociálně vypjaté reakce dokázal Wagnerův esej vzbudit, především s ohledem na jeho nadstandardně smířlivý a neideologicky věcný styl. Pravda, Karel Dolejší již v minulosti ukázal, že se mu nepříčí produkovat impulsivní, útočné a bezobsažné pamflety, přesto není pochyb, že umí psát lépe. Nemyslím, že je ku prospěchu Britských listů, stanou-li se hlásnou troubou jisté idiosynkratické verze ideologie ropného zlomu, a jeden kritický článek za půl roku určitě nezvrátí rovnováhu do druhého extrému. Dolejšího podrážděná reakce tak naprosto není na místě.

*) Pozn.: Dolejší přímo na Wagnera neodkázal, ačkoli je jasné, že reaguje na něj, jak podle obsahu, tak i načasování. Stejně tak jsem nikdy od Dolejšího nečetl článek, kde by se zcela otevřeně přihlásil ke Greerovým názorům, přesto nepovažuji za příliš pravděpodobné, že by nesdílel přesvědčení o dalekosáhlých změnách v naší civilizaci vynucených ropným zlomem.

Hynek Bíla se domnívá, že překládám "apokalyptické" texty Johna Michaela Greera "idealizující předprůmyslovou společnost", protože se s názory autora ztotožňuji. Bíla v tomto bodě má i nemá pravdu: S některými názory Johna Michaela Greera se skutečně ztotožňuji, s některými ne. Důvodů, proč jsem tohoto autora začal pro Britské listy překládat, je hned několik. Mezi ty hlavní řadím ochotu přemýšlet o nepohodlných tématech, které lidé jako Hynek Bíla úspěšně vytěsňují dokonce ještě i tehdy, když si Greerovy texty přečtou, a přemýšlet o nich naprosto bez iluzí, jmenovitě a zejména s výslovným odstupem od myšlenky apokalypsy, bez pokusu mobilizovat jakékoliv masové hnutí - a bez idealizace předprůmyslové společnosti.

Pokud se Bíla nedokáže ani po přečtení nějakých šedesáti rozsáhlých esejů, v nichž se Greer na nespočetně mnoha místech distancoval od apokalyptického pohledu na ropnou krizi, dobrat tohoto základního zjištění, pak to vypovídá něco dost důležitého buď o jeho obecné schopnosti porozumět psanému textu, o míře osobní předpojatosti vůči tématu či autorovi, případně o všem dohromady.

"Je to stejné jako v teologii: jakmile přijmeme hřích, neposkvrněné početí a vtělení, je tu vše naprosto racionální," napsal Gilles Deleuze v rozhovoru O kapitalismu a touze, který jsem citoval v úvodu k ironické reakci na jaderně lobbyistický hanopis Vladimíra Wagnera. To je bezesporu pravda: Jakmile uvěříme, že jsme prakticky dosáhli nekonečnosti, všechna geologická či jakákoliv jiná fakta dokazující nám konečnost se automaticky čtou jako něco zcela nereálného. Nebo se vlastně vůbec nečtou?

Každopádně platí, že do hluchého ucha nemá cenu ani šeptat, ani křičet.

K poznámce Ivana Sommera doplňuji velice stručně několik bodů:

• V ČEZku především vládne ČEZ; součástí jeho vlády je všemožná podpora jaderné energetiky, ať to stojí, co to stojí, která trvá již celá desetiletí a má velmi mnoho podob - "za odměnu" ČEZ z našich peněz dofinancovává příjmové schodky prodejných poslanců a sponzoruje okázalé reprezentativní akce jako např. MFF
• Ministr Bursík se pokusil prakticky monopolní postavení ČEZu na českém trhu zlomit využitím globální vlny spekulativních investic do solární energie přelévající se od západu na východ
• Zmíněné úsilí mělo jen velmi málo společného s dlouhodobými koncepčními rozhodnutími ohledně energetické bezpečnosti ČEZka, primárně šlo o mocenský boj o podíl na trhu

Existuje krásná romanticko-liberální představa o tom, že "volný trh má pravdu", takže ti schopní a efektivní se na něm vždycky prosadí proti dinosaurům a hýřilům. Jenomže tato představa není pravdivá: Amitai Etzioni dokonce kdesi přesně spočítal, o kolik výnosnější (asi dvacetkrát...) je investovat do lobbyingu než do obchodních opatření. Parametry soutěže, v níž se má tržní "pravda" následně ukázat, nastavuje legislativa. A tu má v ČR dlouhodobě obšlápnutou právě ČEZ. Po řadu let dělal všechno pro to, aby - počínaje nesmyslnými horami papíru nutnými např. i ke zřízení malé vodní elektrárny v objektu, kde už v minulosti běžela - maximálně ztížil vstup dalších subjektů na trh.

Když se Bursík pokusil nalákat do ČR silné investory a rozbít ČEZu jeho energetické impérium, udělal to tak humpolácky, že se mu podařilo v rekordně krátkém čase zdiskreditovat alternativní energetiku jako takovou.

Pokud se ovšem z toho všeho v rámci typicky českého odezdikezdismu vyvozuje závěr, že je tedy v pořádku vrátit se tam, kde jsme byli před Bursíkem, a bránit archaické podnikatelské impérium státního (!) podniku ČEZ xenofobní argumentací; pokud řekneme, že "jádro je řešení", i když je zcela zřejmé, že ve skutečnosti je z dlouhodobého hlediska ještě závažnějším problémem než například uhlí a ohrožuje genofond českého etnika tisíckrát víc než sebevětší vlna zahraničních přistěhovalců (kteří do Střední Evropy přicházeli odjakživa a vždycky sem přicházet budou); pak se prostě pohybujeme v oblasti defenzivně nacionalistických paranoidních halucinací, podle nichž je český zloděj a lump vždycky nekonečně lepší než zloděj a lump zahraniční, a kromě toho "Po nás potopa"; pak se ovšem pohybujeme od začátku do konce v logice zlodějů a lumpů a ani náhodou nehledáme cesty, jak zajistit energetickou bezpečnost a dlouhodobě udržitelnou budoucnost České republiky.

Jan Čulík má vynikající schopnost posuzování světa podle příkladů "best practice". Aneb podle sebe (a svého okolí) soudím tebe. Svá měřítka vnucuji všem okolo... Takže když v Británii dělají kraviny, v Česku je podle něj musejí opakovat. Prostě pokrok cestou koukání přes hranice. To je podle něj ta správná inteligence...

Sluneční kolektory resp. větrné zdroje jsou dobré řešení energetické výroby pouze ve chvíli, kdy a) svítí slunce co největší počet dní (což zrovna typický případ Británie není) či fouká vítr co největší počet dní, b) existují dostatečně velké rezervy rychle regulovatelných zdrojů, které vyrovnávají nerovnováhu příkonů do sítě podle svitu slunce (to platí i pro větrnou energii a dobu bezvětří), c) tam, kde to investor musí učinit (v odlehlých lokalitách, kam nevede energetická síť) nebo d) kde si naprosto neekonomické náklady na koupi fotovoltaických panelů či stavbu větrníků někdo zaplatí jako "eko"příplatek ke svému společenskému postavení nebo "eko"snobství.

Výhřevnost dřevní štěpky z rychlerostoucích měkkých dřevin, sena či dalších druhů "bio"masy je daleko menší, než výhřevnost uhlí či koksu. To ví každé malé dítě. I když topit se dá i uschlými kravskými hovny... To ví pro změnu každý cestovatel, který byl v Indii či Africe.

Ideálním místem pro fotovoltaiku či solární ohřev je Sahara, případně sever Afriky. Jako doplňkový zdroj může být efektivní při pobřeží Středozemního moře od Egypta po Řecko. Poněkud zcestné je její použití tam, kde slunce svítí jen polovinu roku... Dále platí, že efektivní může být v místech, kde jiný ohřev vody,vytápění či zdroj energie nelze při dostečné míře spolehlivosti či autonomie dosáhnout (hory, pustiny tajgy a stepí).

V Česku pod politickým tlakem Bursíka se (politicky) rozhodlo, že "ekonomická výhodnost" fotovoltaiky, biomasy a větrníků bude dosahována rozdílem výkupních cen a dotacemi. A tak se stalo, že zatímco "normální" proud je vykupován za ceny ekonomické (tržní), "zelená energie" dostala příplatek, uhrazený ovšem námi všemi z ceny spotřební. Naposledy za aktivní účasti poslední vlády ČSSD v roce 2005 došlo k největšímu nárůstu výkupní ceny právě u fotovoltaiky - na více než dvojnásobek oproti minulé době. Boom státem hrazeného "zeleného podnikání" na sebe nenechal dlouho čekat. Zemědělci tváří v tvář nesmiřitelnému trhu bez přívlastků v oblasti výroby potravin oseli půdu řepkou olejkou, obce tváří v tvář nesmiřitelnému rozporu mezi obecními potřebami a obecními daněmi uvolnili pozemky zeleným zlatokopům. K tomu se přidalo Evropskou unií zcela protismyslně nařízené oddělení přenosové soustavy od výroby energie a "energetická burza". Výsledky? Zdražení elektřiny a tepla na hranici ekonomické únosnosti pro domácnosti a průmysl, limitování ekonomického rozvoje cenami vstupů, zajištěná ziskovost zeleným spekulantům. V číslech ukazuje přehledně přiložená tabulka, jak nesmyslně stát zachází s penězi daňových poplatníků.

Pro srovnání: Výkupní cena "neekologické" energie (velké uhelné, plynové, naftové a vodní zdroje) se pohybuje okolo 1000 Kč/MWh. Ekologický příplatek v řádu dvoj- až trojnásobku pro malé zdroje je dostatečným pobídkovým činitelem. Ale dvanáctinásobek pro fotovoltaiku? Nezbláznil se někdo? To se to "ekologicky" podniká, že, když nám někdo daruje takové peníze? A když to nepůjde, tak zadlužíme společnost a ručíme pouze do výše základního jmění (200000 Kč). The end. "Podnikání" bez rizika.

Zdroj: Cenové rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. listopadu 2009, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů

Výhřevnost paliv

zdroj: publikace Energetického Institutu SEI pro ČR

Jaksi je to opravdu zvláštní, že po celé Evropě se praktikuje aktivní ekologická energetická politika, jen ti dokonalí Češi vědí, že je to všechno špatně. Možná existují důležité faktory, proč je záhodno dotovat ekologické zdroje energie. Možná, že v evropských zemích mimo ČR se tak výrazně podporují ekologické zdroje energie, protože se počítá s budoucností: započítávají do ceny vyráběné energie i další náklady, například na devastaci životního prostředí.

Argument, že "ekoteroristé" dostávají "z našich kapes" obrovské dotace, asi moc neobstojí, vzhledem k tomu, že bez těch dotací možná budeme žít v české kotlině, kde bude teplota dosahovat 55 stupňů Celsia.

Nehájím možná zbrklou politiku dotující výstavbu solárních baterií na zemědělské půdě, ale faktem zůstává, že v západoevropských zemích, u sousedů ČR především v Německu a v Rakousku, mají solární panely občané na střeše skoro každého domu. Proč to v ČR nejde?

Proč nejsou v Praze vůbec žádné cyklotrasy, ale stavějí se nesmyslné tunely, kdežto v mnoha evropských městech ve "starých" demokraciích jsou cyklostezky v městských ulicích běžnou normou?

Je to jistě záhada, že Češi mají úplně jinou energetickou politiku než celá Evropa, která v severských částech staví větrné elektrárny a v slunečnějších solární panely; připravuje se dokonce obří projekt solárních panelů na Sahaře, který má nakonec energeticky zásobovat celou Evropu.

Ano, všude ve světě dělají "kraviny", jak píše Štěpán Kotrba, a jen Češi to odhalili!

Ale mě jen, jako vždycky, fascinuje ten rozdíl. Jako už třicet let poukazuju na to, kde vidím, jak se věci jinde dělají výrazně jinak než v Česku - přeberte si to sami. Jistě to bude proto, že jsou mozky po celé západní Evropě pitomé a bystří jsou naproti tomu Češi.

Štěpán Kotrba do svých článků o "cizáckých metodách" vždycky přimíchá jemnou dávku xenofobie, takže přesvědčivost "české cesty" je o to jistě silnější.

Včera jsem byl ve Stockholmu na obědě s ekonomy Martinem Myantem a Janem Drahokoupilem. Drahokoupil působí na univerzitě v Německu. Ptal jsem se ho, jak přežívá v Německu etapu vládních rozpočtových škrtů sféra vzdělávání. "Ale německá vláda školství ze škrtů předem vyloučila, považuje ho za příliš důležité," řekl Drahokoupil. Uvažování, které je v českém kontextu taky zvláštní, že?

Martin Myant se zmínil o podstatné míře sociálního zabezpečení a sociálních programů v Německu; otec, jemuž se narodí dítě, má například nárok na roční placenou otcovskou dovolenou. Podle Myanta mají takové sociální benefity v dnešním globalizovaném světě obrovský ekonomický význam. Mladí nadaní pracovníci totiž přirozeně půjdou pracovat do těch zemí, které jim poskytnou nejlepší pracovní, právní a sociální podmínky. Kvalitní sociální infrastruktura podle Myanta vede k přílivu mozků, a výrazně podporuje prosperitu dané země. Naopak v zemích, kde se sociální infrastruktura likviduje, jsme svědky odlivu mozků, což povede k prohloubení sociálních problémů. Taky uvažování, s jakým se v ČR většinou nesetkáte. Vždyť my Češi jsme tak bystří!

Štěpán Kotrba předložil čtenářům Britských listů tabulky vypočítávající náklady na výrobu elektřiny z různých zdrojů. Jedna z mnoha věcí, které zcela vypadly z výpočtů, jejichž výsledky Kotrba opsal, jsou však náklady vyvolané uzavíráním cyklů oběhu hmoty v přírodě. Ekonomie tyto věci nedokáže popsat jinak než jako takzvané negativní externality. O co jde?

Populárně řečeno: Tepelná elektrárna vyrábí elektřinu spalováním prachového hnědého uhlí z Mostu s výhřevností 11,72 MJ/kg (dřevo má 14,62 MJ/kg). Spalování uhlí ovšem produkuje emise, které nemizí někam do "Pryč" - nejen sirné emise, které dnes oproti dobám před listopadem 1989 z větší části zachycují povinné filtry, ale také prach, saze, oxidy uhlíku a dusíku a určité množství radioaktivních látek - které dejme tomu poškozují blízký či poněkud vzdálenější les (abychom nepsali o Mikronésii, která, jak dobře víme, je Štěpánu Kotrbovi úplně ukradená). Jenomže náklady elektrárny tvoří pouze náklady na nákup uhlí, odsíření, pořízení a údržbu vlastního zařízení, mzdy a povinné odvody. Její provoz nicméně vyvolává další náklady, mj. u majitelů lesa, který tímto provozem trpí a výrazně tak klesají zisky jeho majitelů. Kdyby elektrárna spalovala v kvalitních kotlích dřevní štěpku, na níž Kotrbovi vadí, že má údajně menší výhřevnost než uhlí (hmm... jak které...), tyto dodatečné nezaplacené náklady, neboli negativní externality, by majitelům lesa nevznikly. Zde vidíme, jak jsou náklady, které Kotrba uvedl, ve skutečnosti deformované a jak velmi nedokonale standardní kalkulace nákladů odrážejí skutečnost. Negativní externality nakonec vždycky někdo zaplatit musí. Buď soukromý subjekt, nebo veřejné rozpočty.

Jiný příklad: Někdo dojíždí každý den autem do práce. Platí benzín, povinné ručení, ale údržbu a výstavbu silnic (nejdražších v Evropě) platí nikoliv uživatel, ale všichni daňoví poplatníci - včetně těch, kdo silnice využívají zcela minimálně nebo vůbec, protože se dopravují např. pouze vlakem a na kole. Cena silniční dopravy ve srovnání s dopravou železniční (z níž se docela nedávno ještě platila silniční daň...) je o tyto náklady deformována a téměř všude tak jsou alternativy k silniční dopravě cenově nevýhodné.

A ještě jiný příklad: Jaderná elektrárna je poháněna uranovým palivem, které se dejme tomu těží v Podještědí z nekvalitní rudy loužením kyselinou sírovou; kyselina ovšem nemizí do "Pryč", ale část jí zůstává v mateční hornině, odkud spolu s rozpuštěným toxickým a radioaktivním uranem prosakuje do spodních vod - čímž stejně jako v minulosti ve stejné lokalitě vznikají obrovská environmentální rizika, jejichž neutralizace - nikoliv ještě skutečná sanace - si žádá desítky miliard korun. Surovina pak po předzpracování putuje do ruského závodu na výrobu jaderného paliva, vrací se do ČR, kde je ve formě palivových tyčí zavezena do reaktoru. Společnost, která reaktor a celou elektrárnu provozuje, ještě ani jeden takový reaktor (obsahující nebezpečně radioaktivní materiál) po skončení životnosti nelikvidovala, ale přesto tvrdí, že dokáže zcela přesně vyčíslit náklady na tuto činnost. V této zemi ani nikde ve známém okolí také neexistuje žádné fungující trvalé úložiště vyhořelého jaderného paliva (v sousedním Německu jedno právě čelí naprosté katastrofě), kde bude muset být tento materiál dokonale izolován po dobu čtvrt milionu let, takže nikdo na světě nedokáže vyčíslit skutečné náklady na takové (hypotetické, protože neexistující) zařízení. Přesto společnost provozující reaktor bezostyšně tvrdí, že uvádí zcela kompletní náklady na výrobu elektrické energie z jádra. Atd.

V ekonomice, kde právní vztahy nenutí provozovatele hradit veškeré náklady indukované jejich činností, a navíc ještě v ekonomice s tak "nedokonalou konkurencí", jaká dnes panuje v ČR, nemá o mnoho větší smysl debatovat o číslech udávajících výrobní náklady, než tomu bylo v tzv. socialistické plánovací ekonomice. Bez diskuse o metodologii výpočtu nákladů jsou tabulky obsahující lobbyisty poptávaná hausnumera víceméně k ničemu.

"Jakmile má žena silný názor, je hysterka," konstatuje rozhořčená politička ČSSD Borůvková ve facebookové polemice nad výroky stínového ministra Jandáka, jak je zveřejnil server Parlamentní listy. Podle tohoto zdroje Jandák misogynsky tvrdí, že se členkami soc. dem. do postele nikdy nešel . "Já tomu nerozumím, vždycky jsem lezl do postele pro potěšení, a nikdy se členkami sociální demokracie," vyslovil svůj názor na stranické přítelkyně (oficiální označení) Jandák. "Ale vždycky je něco za něco, za peníze, za úsměv, za sex...," řekl Parlamentním listům stínový ministr kultury a poslanec ČSSD. Jako čtenář, volič a občan tomu rozumím tak, že pro Jandáka je vždy něco za něco... Třeba za prachy. Nebo za sex. Dobrá záminka k zájmu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, případně mravnostního oddělení policie... Na začátku přitom byla "čistá snaha" "čisté duše" Petry Paroubkové uchopit tvořivě téma genderové rovnosti... a bránit se "hnusnému" karikaturistovi Marešovi z Reflexu.

Jen ti hnusní chlapi to pokaždé pochopili jinak... Do diskuze se přidal i bývalý šéf PR a marketingu ČSSD Petr Dimun. "Kdybych byl ještě šéfem PR a marketingu ČSSD, musel bych koncipovat asi tuto TZ: ČSSD je demokratická politická strana, která umožňuje pestrou vnitrostranickou diskusi. Míra její otevřenosti na tak závažné téma, jako je úloha žen v politice, která je nyní předmětem novinových článků v důsledku výměny názorů mezi bývalou mluvčí Kočovou a poslancem Jandákem, toto jen potvrzuje," konstatoval jízlivě bývalý šéf PR a marketingu sociální demokracie.

Paroubkové, ze které si všichni dělají srandu, se bojovně zastala Alena Borůvková, a bulváry si toho všimly. „Funkce za postel, běžná praxe," zaznělo od ní na Facebooku. A jelikož je vedro, sezóna okurek, tak se pikantně bezprostřední poznámky Aleny Borůvkové ocitly jako "zpráva" "Parlamentních" listů i Blesku. Přidal se i Aha. A celé se to opět ocitlo ozrcadleno na facebooku, kde uvedené výroky vznikly. Mezitím zpanikařená Borůvková všechny předchozí výroky ze svého profilu vymazala, jako kdyby netušila, že si stejně všichni všechno ukládají na harddisk. Nicméně divadýlko pokračovalo.

"Tedy jestli je pravda, že pan Jandák sklidil za svůj rasistický výrok vůči ženám potlesk od mužských kolegů v ČSSD, tak je mi hodně smutno. Ale mnohé to vysvětluje. Koncept ženy, coby podřadného tvora, jehož základním kvalifikačním předpokladem by měl být zejména, cituji: "pořádný grunt", nemůže normální občany absolutně oslovit. Pánové škodí víc, než si myslí.", komentovala Alena Borůvková článek Parlamentních listů "Jandák je podle komentáře misogyn. Čili nesnáší ženy".

A nekompromisně pokračovala parafrází známého citátu Miloše Kopeckého alias doktora Strossmayera z Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města:

"Vyloučit 50 procent občanů ze společnosti, připravit se o potenciálních 50 procent voliček, je absolutní tupost. V souladu s klasikem: "Kdyby hloupost nadnášela, tak tu pan Jandák a jeho příznivci v ČSSD létají jako holubičky".... V demokratickém a sociálně vyspělém státě by to bylo na opuštění politiky a složení mandátu poslance... My jsme však v české kotlině, tak takovému fašizujícímu výroku ještě zatleskáme. Kdo ještě nepatří do politiky, pane Jandáku? Židé, Romové, sociálně slabí? Ti všichni a další přece do politiky přináší něco specifického... Pusťe si Landu a přestaňte hloupě tlachat."

Kdyby to nepůsobilo tak hystericky, chtělo by se odvážné političce zatleskat za silná slova. O několik odstavců dál si neodpustila zobecnění: "Z hlediska technologie moci je to vražda na ČSSD... Kdyby byl řadovým členem, budiž, ale je to stínový ministr kultury, prosím pěkně! Nesnáší bigbít, nesnáší ženy, nesnáší mladé, koho vlastně ta osoba snáší? Jak má oslovit široké vrstvy? ....co se tu budu rozčilovat. Žádná sebereflexe stejně v ČSSD nenastane, maximálně mě vyrazí....ale to už je tradice, vyrazili mě i z SSM."

Vyplašenou Borůvkovou odnikud nejspíš nevyrazí, protože Jandákovi vrátila pouze to, oč si koledoval, a není sám. Problém s ženami v politice má v sociální demokracii řada dalších funkcionářů. Dokonce i mnozí poslanci. Sociální demokracie oficiálně respektuje potřebu genderové vyváženosti, ctí agendu evropské sociální demokracie a snaží se alespoň papírově se vyrovnat s tématem feminismu. Nicméně Jandák už několikrát dokázal, že jako politický turista, který dlí v současné době (jako pohrobek herecky, zpěvácky a sportovně celebritálního Paroubkova období) v ČSSD, nezná ani programové dokumenty strany, za kterou do Parlamentu kandidoval. Natožpak aby je ctil. Natožpak aby se podle nich choval.

Jeho sedlácky nevymáchaná huba mu sice občas přináší populisticky potlesk méně vzdělaných, neboť hovoří jejich řečí a myslí stejně přímočaře jako oni, respekt mu však nikdy nepřinesla. Úctu také ne. Nicméně právě kvůli jadrnosti jaho výroků (jadrnost je odvozena od termínu, používaného pro krmivo dobytku) si jej bývalý předseda vybral. Každá strana totiž potřebuje svého klauna - šaška s dostatečně hlučnými rolničkami, že to až někdy připomíná volské zvonce. ODS má svého senátora Kuberu, který vždy dokáže svými výroky rozesmát, ČSSD má svého Jandáka. Inteligentní politici se snaží zaujmout voliče a voličky jinak. Nepotřebují ze sebe dělat vola, i když se nechají volit.

Je až neuvěřitelné, že tolik svéprávných a dospělých politiků různých stran skáče na lep průhledným provokacím PR redakce, nazvané "Parlamentní" listy a kolik z nich se domnívá, že jejich výroky mezi "přáteli" na facebooku vidí jen opravdoví přátelé. Mezi přáteli se pod svým pravým jménem objevují i novináři Blesku. Ti nechápajíce, co tím kdo skrytě sleduje, sednou na lep jako koroptev a napíší, co slyší (či vidí). Ti , kteří se ve složitě strukturovaném mediálním světě bez pravidel vyznají, vědí a) proč mají bulvární či další novináře mezi přáteli, b) proč říkají zrovna to, co říkají a c) komu to říkají. A pak se dobře baví... Ti ostatní (většina, včetně většiny politiků na facebooku jsoucích) netuší, že čím upřímněji hájí nějaký názor, čím víc mluví vášnivě a s nadsázkou, tím víc se jejich výroky budou deformovaně zrcadlit a posouvat ve významech mediálního prostoru.

Citace je vždy vytržení z kontextu. Vytržení z kontextu vždy posouvá význam. O posunu nerozhoduje nikdy vytržený, ale vždy vytrhávající...

A pak se pov litik či politička nesmí divit, že dlouhodobě nezaměstnaná novinářka, vyhozená i z Haló novin pro lásku k alkoholu a celkovou stylistickou neschopnost, sedne zoufalství nad prázdnou ledničkou před víkendem k počítači a napíše, co někdo jiný řekne. Nebo co napíše na facebooku. Ne, že by to nenapsala gramaticky správně. Ne že by to nenapsala doslova tak, jak to bylo řečeno. Ale to, co už neřekne, je kontext facebookového špičkování, neřekne ani kontext vnitřních motivů jednotlivých řečníků, protože většinu z nich vůbec nezná a neví, proč zrovna tady a teď si pouštějí "hubu na špacír" a jako "voliči" a "občané" z přítmí facebookové pseudoanonymity sledují reakce. Lze jí neco vytknout? Co? Nedostek mravnosti? K smíchu ve věku pornocelebrit i mezi političkami. Lze ji žalovat? Nelze.

Lze pouze všem řečníkům na facebooku připomenout, že "vše co řeknou, bude použito proti nim" a doporučit, aby byli prozíravě zdrženliví, pokud jsou veřejnými osobami, které se ucházejí o přízeň voličů. Aby se nenechali vyprovokovat. Protože na facebooku i v médiích si co chtějí mohou dovolit říkat pouze lidé svobodní. Ti, kteří mluví pouze za sebe a nebo mají mandát říkat co chtějí. Ti, které nezaměstnává stát nebo veřejná korporace. Ti, kteří se nemusí nikomu zodpovídat z toho co řeknou a komu to řeknou. Ti, kteří nemluví za partaj ani za jinou instituci. Jen ti jsou svobodní. A nebo ti, kteří vždy mluví, jako když medu ukrajuje a nedovolí si říct nikomu pravdu do očí. Svobodnou není vysoká úřednice ministerstva zahraničí, svobodnou není bývalá milenka premiéra a nyní manželka poslance ani bývalá tisková mluvčí či stínový ministr politické strany. Úřednici se kolegové na ranním brífingu budou smát za mediální neobratnost a stínového ministra? Toho nejspíš budou volit jen u něj na vesnici v hospodě. Protože to je místo na silácky misogynské kecy o blondýnách, které on v posteli přece má, kdy si vzpomene. Nebo ne? A žena s ambicemi první dámy státu? Musí si zvyknout, že za chvíli už nikoho nebude zajímat. Ani bulvár.

"Už toho mám tak nějak plné kecky. Do odeznění tohoto přízračného spektáklu o intimních stycích tu nebudu. Dejte vědět mailem, až bude po všem," oznámila uživatelům sociální sítě facebook Alena Borůvková v sedm hodin večer.

27.7.2010, Tomáš Urban, Olga Böhmová: Líčil Jandák na Paroubkovou? Ne, je moc vychrtlá ZDE

27. 7. 2010 rvs, Blesk: Souboj o Petru: Sexy mozek Paroubek vs. sexy tělo Jandák ZDE

Pro veřejnost je novinkou, že Kateřina Neumannová je zaměstnaná na ministerstvu obrany. Člověk by očekával, že vynikající běžkyně na lyžích bude po ukončení kariéry pečovat ve vrcholovém středisku o dorost a předávat mu zkušenosti. Není tomu tak. Aniž by kdy oblékla uniformu a aniž by na ministerstvo pravidelně docházela, je tam vedena na výplatních listech a pobírá peníze za funkci Poradce pro armádní sport.

Za hluboké totality, kdy se sport provozoval pouze amatérsky, armáda obešla zákon a špičkové sportovce brala do tzv. Dukly. To byl vojenský sportovní klub, kde se sportovci tvářili jako vojáci, ale s vojnou měli málo společného. Tvrdě trénovali, jezdili po světě a závodili. V podstatě to byli profesionálové placení z armádních peněz. Nejslavnějším reprezentantem byl Emil Zátopek, ve slavnostní uniformě v hodnosti štábního kapitána.

Dnes, 20 let po revoluci a 5 let po profesionalizaci armády, bychom očekávali, že armáda přestane sportovat a začne dělat to, k čemu je určená. Chyba. Náměstek Kopřiva vytvořil novou Duklu, Duklu pro zasloužilé sportovce. Bylo by to úsměvné, kdyby to nestálo velké peníze. Od dob náměstka Kalouska létají peníze z armádních oken. Naše peníze, vážení občané České republiky. Na dluhy Kateřiny Neumannové z MS v Liberci teď přispíváme všichni. Kdy už se ta sportovní hvězda zastydí a začne radit sobě, aby dělala to, co umí?

Před nedávnem proběhla našimi médii zpráva, že britský spekulant Anthony Ward skoupil „všechno kakao v Evropě“, 240 000 tun, aby na tom posléze vydělal.

Rozsah takového obchodu je skutečně poněkud neobvyklý, ale jinak není moc důvodů k úžasu. Valná část komodit, s kterými se obchoduje, je předmětem spekulací. Někdo je „skoupí“ a pak je, pokud možno se ziskem, prodá dál. Dělají to ti, co doslova nevědí co s penězi, v korektní mluvě ti, kdo hledají nejvýhodnější investice, aby se jim ty peníze, kterých mají nazbyt, ještě rozmnožily.

Finanční krize, která propukla v roce 2008, ukazuje, jak to dopadá, když se začne spekulovat s nemovitostmi. Právě krach trhu s nemovitostmi nasměroval spoustu volného kapitálu na trh s komoditami, kde mají spekulace ještě daleko ničivější dopady. Zejména na trhu s potravinami a exportními plodinami z rozvojových zemí mají spekulace přímé dopady na existenci miliard lidí v chudých částech světa. Spekulativně zvýšené ceny potravin v průběhu krize uvrhly do chudoby další desítky milionů lidí. Ale ani producenti, kteří se snaží na rostoucí ceny reagovat přechodem na lukrativnější plodiny, nemají jistotu budoucího zisku, protože je může ohrozit nepředvídatelný pokles ceny, anebo stejně nemají šanci dostat se svou úrodou na trh přímo a nedosáhnou na lepší výkupní ceny. Nedostatek regulace obchodování s potravinami a spekulace s těmito komoditami jsou často doslova vražedné.

Zůstaneme-li u kakaa, platí tu podobně jako u kávy, čaje a dalších plodin, že se pěstuje v tropických oblastech, ale konzumuje se především v bohatých zemích. Pěstováním kakaa se živí 14 milionů lidí ve více než 30 rozvojových zemí, zejména v Západní Africe a v Latinské Americe. V Ghaně a v Pobřeží Slonoviny je kakao hlavní plodinou pro 90 % farmářů. Číslo 90% je také údaj udávající, kolik kakaa je celosvětově pěstováno na malých rodinných farmách. V západoafrických zemích je rozšířena dětská a otrocká práce, protože farmy nepřinášejí dostatečný příjem pro důstojný život farmářů. Ti samozřejmě nemají přímý přístup na mezinárodní trh a často ani netuší, jak se mění světové ceny kakaa a stávají se snadnou obětí překupníků, kteří vykupují sklizeň za co nejnižší ceny a ještě k tomu často podvádějí při vážení úrody. Dalšími, kdo na práci těch nejchudších profitují, jsou velké zpracovatelské firmy, maloobchodní řetězce a především již zmínění spekulanti, kteří obchodují na komoditních burzách. Výsledkem je, že z konečné ceny, kterou zaplatí spotřebitel, se k producentům dostane jen nepatrný zlomek.

Ale jde to i jinak. V deseti zemích, produkujících kakao, už pracuje více než 42 000 farmářů zapojených do systému spravedlivého obchodování (fair trade), v kterém se pěstitelé zaručují mj. za dodržování základních konvencí Mezinárodní organizace práce a ekologické způsoby pěstování – a za to mají zajištěn přímý přístup na bohaté trhy, poctivou cenu navýšenou o sociální prémii a dlouhodobé obchodní partnerství. Malí i velcí překupníci a spekulanti jsou z tohoto systému vyloučeni. V roce 2009 se celosvětově prodalo téměř 14 000 tun fairtradového kakaa.

Jak vypadá život kakaových farmářů, zapojených do solidárního systému fair trade, ukazuje působivě dokumentární film „Do vlastních rukou“ Terezy Reichové a Lukáše Lédla, který autoři natočili v roce 2007 v bolivijském družstvu El Ceibo, kde strávili několik měsíců.

Fair trade představuje stále silněji se prosazující alternativu ke  spekulativnímu obchodování, které nebere ohled ani na lidi ani na přírodu. Nechcete-li nakupovat kakao a čokolády, na kterých bude vydělávat Anthony Ward, máte šanci. Kakaové produkty i bio kakao vynikající kvality z Afriky i z Jižní Ameriky se vyváží přímo do desítek zemí světa a už několik let je k dostání i u nás, např.:

ZDE

KD│ Energy Bulletin před několika týdny přehodnotil některé předpovědi z roku 2000 předložené Amory Lovinsem, tehdy i dnes jedním z nejhlasitějších zastánců technických řešení krize průmyslové společnosti. Na popud energetického analytika Stevea Andrewse Lovins mimo jiné tvrdil, že do roku 2010 hybridní vozy a automobily s palivovými články budou tvořit něco mezi polovinou a dvěma třetinami vozidel na silnicích Spojených států amerických.

Jak už dnes víme, Lovins se naprosto zmýlil - hybridní automobily představují možná 5% současného vozového parku v USA, a můžete si prohlédnout každý autosalón v Severní Americe, aniž byste narazili na vůz poháněný palivovými články - a je Andrewsovou zásluhou, že na tuto skutečnost Lovinse včas upozornil. Co dělá Lovinsovu falešnou předpověď o to více fascinující je fakt, že nikdy neexistovala významná šance na její naplnění, z důvodů stejně předvídatelných jako pragmatických. Hybridní auta mohou být provozně levnější, ale jsou o mnoho dražší než běžné vozy; auta na palivové články, i když by pravděpodobně mohly být vyráběny za cenu více konkurenceschopnou, by mohla s běžnými vozy soutěžit jen tehdy, pokud by někdo investoval miliardy dolarů do infrastruktury, která by jim poskytovala vodíkové palivo. V obou případech ekonomie znemožňuje, aby každý z těchto typů aut letos představoval více než jen symbolický zlomek automobilů ve Spojených státech, a totéž způsobuje, že šance, že by tyto modely mohly být mnohem populárnější v roce 2020 nebo 2030, nebo v jakémkoliv dalším roce, nebude o mnoho větší.

Tyto konkrétní důvody lze vhodně shrnout pod obecnější závěr, který zní, že halasný optimismus ohledně technologií, které dosud neopustily rýsovací prkna, není vhodnou reakcí na krizi hrozící reálnému světu. To je závěr, který stojí za to udržet v paměti, protože halasný optimismus právě teď sílí, zejména, ačkoliv nikoliv výlučně, v hnutí ropného zlomu. Zmiňte se o tom, že průmyslová společnost se nachází v hlubokých problémech zejména v důsledku naprosté závislosti na rychle vyčerpávaných fosilních palivech, a můžete se spolehnout na příval tvrzení, že Bussardovy reaktory, bionafta z řas, čtvrtá generace štěpných jaderných elektráren, nebo jakýkoliv v současné době populární deus ex machina, se objeví právě včas, aby nás zachránil.

Jednou z věcí, k nimž je třeba se dopracovat, aby naše nesnáze dávaly smysl, je skutečnost, že k tomuhle nikdy nedojde. Některé z důvodů, proč se tak nestane, se případ od případu liší, i když všechny příklady, které jsem právě předložil, sdílejí společnou obtíž ochromujících problémů v oblasti čisté energie. Každý pokus o řešení ve velkém měřítku v tomto bodě křivky poklesu musí čelit dalšímu předvídatelnému problému, který byl prodiskutován již v roce 1973 v Mezích růstu: Jakmile průmyslová civilizace narazí na tvrdé planetární limity, jako je tomu nyní, přebytky zdrojů, které by mohly dovolit řešení ve velkém měřítku, jsou již plně vázány na uspokojování stávajících naléhavých potřeb, a nemohou být využity v nových projektech jakéhokoli rozsahu bez toho, aby způsobily ochromující dezorganizaci hospodářství a společnosti, které jsou i bez toho pod vážným tlakem.

Zelené kouzelnictví rozvíjené v těchto příspěvcích se tedy snaží vypracovat odpovědi na krizi naší doby, které neignorují předvídatelné dopady této krize. Z tohoto důvodu nebudeme zkoumat ten druh nedotaženého imaginativního softwaru, který dnes vyplňuje tolik diskusí o energetické budoucnosti. Místo toho osnovy, které mám na mysli, začínají dostatečně jasným uchopením ekologie, aby došlo k pochopení kouzelnictví, které následuje - a pak přejdeme k praktickým metodám, které se osvědčily v reálném světě a mohou být předloženy k použití bez obrovských sum peněz nebo bez složité technologie. To se může zdát staromódní a nezajímavé, ale takové je zkrátka riziko, jež je tento arcidruid ochoten na sebe vzít; abychom se vrátili ke známé metafoře, pokud vaše loď narazila na skálu a nabírá vodu, rozdávání plovacích vest a spouštění záchranných člunů je daleko méně inovativní a vzrušující, než sedět a mluvit o nějakém úžasně kreativním novém způsobu, jak zachránit lidi z potápějící se lodi - je ale také o dost pravděpodobnější, že právě takto zachráníte lidské životy.

To vše představuje vhodný prolog k hlavnímu tématu tohoto příspěvku. Minulý týden jsme mluvili o energii a prozkoumali způsob, jak termodynamické zákony určují, co můžete nebo nemůžete dělat s energií, která prochází každým fyzickým systémem. Je snadné učinit energii zajímavou, protože je zde vždy vášnivá naděje, kterou si všichni uchováváme od dětství, že by něco mohlo jednoho rána naráz samo rozpadnout na cimprcampr. I když k tomu nedojde, sledovat energii, jak si razí cestu jednotlivými úrovněmi koncentrace až k odpadnímu teplu je vzrušující, většinou z téhož důvodu, proč vzrušuje pohled na stříbrnou kuličku odrážející se od nárazníků hracího automatu.

Tento týden je tomu jinak. Tentokrát budeme mluvit o hmotě, druhém ze tří faktorů, které se pohybují všemi přírodními systémy - a hmota se dotýká jiné dětské vášně, kterou se většině z nás nějak podaří přerůst: Vášni pro bláto. Hmota je bahnitá. Neumí se chovat. Nedělá to, co jí řeknete. Jak jste zjistili někdy kolem dvou let, ke svému nevýslovnému potěšení a k nepříjemné únavě vaší matky, bahno se dostane všude, zvláště když na ně dupnete. Většina lidí to objeví v dětství a pak stráví zbytek života snahou na to zapomenout, a jeden ze způsobů, jak to zapomínají v moderních průmyslových kulturách, je předstírat, že se hmota chová jako energie.

Vezměte kousek papíru a tužku a ukážu vám, jak to funguje. V horní části papíru nakreslete obrázek Santa Clause na saních obklopeného obrovskou hromadou dárků, a nadepište ho "nekonečné materiální zdroje." Ve středu nakreslete obrázek, kde sedíte na hromadě spotřebního zboží; přidejte trochu jiskřivého prachu, také proto, že budeme předstírat (jako v moderních průmyslových společnostech), že zboží se tam nějak dostalo, aniž by proto někdo musel pracovat šestnáct hodin denně v manufaktuře Třetího světa. Dole na okraj papíru nakreslete nějakou opravdu exotickou architekturu s oznámením místní obchodní komory: "Vítejte do Pryč." Víte, Pryč - to je tajemné místo, kde nikdo nikdy nebyl, ale kam věci mizejí, když už je nechcete mít kolem sebe. Nyní nakreslete šipku od Santy k vám, a další od vás do Pryč.

Připadá vám ten obrázek povědomý? Měl by. Je to stejný vzor jako velmi jednoduchý diagram toku energie, jaký jste načrtli minule, se Santou jako zdrojem energie a Pryč na místě rozptýlené tepelné energie pozadí, kde všechno končí. Takové schéma funguje dobře v případě energie. Nefunguje však ani za mák u jakékoliv hmotné substance, nicméně právě tak se lidé v moderních průmyslových společnostech naučili o hmotě přemýšlet.

Poté, co jste nakreslili tento diagram, bych vás - coby protijed vůči zmíněnému myšlenkovému návyku - rád přiměl, abyste papír zmačkali a zahodili přes celou místnost. Bylo by to užitečné zejména v případě, že je s vámi v místnosti váš Punťa a rozhodne se, že jste mu právě hodili míč, který má chytit, a dychtivě přinese diagram zpět, když ho předtím hravě rozkousal a zredukoval ho tak na slinami nasáklou kaši. V okamžiku, kdy se setkáte s jeho důvěřivým pohledem a pokusíte se rozhodnout, zda je obtížnější zajít pro skutečný míč na hraní, nebo vzít tekoucí objekt, který byl kdysi výkresem, a otřít z ruky několik lžic psích slin, pochopíte jedno z velkých tajemství zeleného kouzelnictví: Hmota se pohybuje v cyklech, a zejména tehdy, když o to v nejmenším nestojíte.

Toto tajemství je velmi důležité mít na paměti. V době, kdy jsem chodil do školy, se firemní publikace snažily odvrátit příliv lidové nespokojenosti s tím, co se děje na americkém životním prostředí, úhledným malým sloganem: "Řešením znečištění je rozptýlení." To bylo naprosto špatně, a protože se tento slogan až příliš často dostal do praxe, někteří lidé, a mnohem větší počet jiných živých bytostí, skončili jednoduše mrtví. Zřeďte environmentální toxin jak chcete, a je sázkou na jistotu, že potravinový řetězec ho pro vás někde zpátky zkoncentruje a naservíruje na talíř k snídani. Je těžké vymyslet něco více zředěného než prach obsahující stroncium 90, který byl vyvržen do horních vrstev atmosféry během jaderného testování a roztroušen po celém světě vysokoatmosférickým prouděním; ani to nezabránilo tomu, aby se v nebezpečných koncentracích objevil v kravském mléce, a krátce potom i v kostech dětí.

Podobné potíže doprovázejí klam, že můžeme něco umístit zcela mimo biosféru a dosáhnout toho, aby to tam zůstalo. Zastánci jaderné energie, kteří se problému radioaktivního odpadu jednoduše zcela nevyhýbají, s ním zacházejí jako s vedlejším problémem. Není to vedlejší problém; je to nejdůležitější z půl tuctu katastrofálních chyb v ošuntělé fantazii 50. let o neomezené jaderné energii, kterou menšina z nás stále ještě bere vážně. Štěpný jaderný reaktor, každý štěpný jaderný reaktor, produkuje odpad tak smrtící, že musí být izolován od zbytku toho, co existuje, po dobu čtvrt milionu let - to je padesátkrát tak dlouho než doba, o níž máme historické záznamy. Teoreticky je izolace vysoce radioaktivního jaderného odpadu možná; stejně tak je teoreticky možné těžit ropu v hlubokých vodách bez výbuchu vrtné plošiny, bez toho, aby jedenáct mužů vyletělo do povětří, a bez zaplavení Mexického zálivu desítkami milionů galonů surové ropy.

Naproti tomu v reálném světě je jisté, že pokud se něco může pokazit, dříve nebo později se to pokazí. I přes nejlepší úmysly a ta nejoptimističtější gesta za sto let, nebo za tisíc, nebo za deset tisíc, v důsledku nehody nebo zlomyslnosti nebo naprosté paličatosti přírody, dojde k tomu, že toxický odpad unikne do biosféry, a jakmile se tak stane, kdokoliv a cokoliv, co přijde do styku i s několika miligramy, bude trpět bolestivým a zdlouhavým umíráním. Čím více jaderné energie vyrábíme, tím více těchto hrůzných darů nashromáždíme pro budoucí pokolení. Pokud jeden ze základních pojmů etiky říká, že každý by měl přenechat svět těm, kdo přijdou po něm, coby místo o něco lepší než předtím, pak musí existovat nějaká zlatá medaile za sobeckou zhoubnost pojetí, podle nějž kvůli tomu, abychom poháněli naši současnou civilizaci o trochu déle, máme právo zkrátit a zbídačit život lidem, jejichž vzdálení předkové se dosud ani nenarodili.

Tento extrémní případ ilustruje základní pravidlo zeleného kouzelnictví: Neexistuje žádné takové místo jako Pryč. Můžete vyhazovat věci z předních dveří, jak chcete, ale budou se nevyhnutelně točit v kruhu, a zatímco se nedíváte, přiklusají k vám po zadním schodišti. Je v tom hodně mysticismu, když se dnes hovoří o tom, jak úžasné je, že se vesmír pohybuje v cyklech; je pravda, že hmota se pohybuje v cyklech, i když energie a informace obecně ne, ale není to vždy zrovna nádherné. Pokud znáte chování hmoty a práci s ní, můžete s ní dokázat některé působivé věci, zatímco sleduje své cykly; ale pokud na ni nedáváte dobrý pozor, může vás stejně snadno překvapit zezadu a nandat vám to.

Trik, jak dosáhnout toho, aby hmota cirkulovala způsobem, jenž je pro vás užitečný, má dvě části. První polovina je v tom, zjistit všechny možné způsoby, jak by hmota mohla obíhat; druhá spočívá v tom ujistit se, že zatímco prochází těmito trajektoriemi, prodělává transformace dostatečně významné na to, aby se stala neškodnou. Doufám, že neurazím něčí jemnocit, když zde použiji jako příklad lidské výkaly. Způsob, jakým se ve většině amerických komunit vypořádáváme s výkaly, je upřímně řečeno vysloveně bizarní; vyprazdňujeme se do čerstvé pitné vody, proboha, a pak splachujeme potrubím, aniž bychom alespoň pomysleli na to, kde to končí. Většinou odpad odchází do řeky, jezera nebo oceánu, a i po čištění odpadních vod si můžete být jisti, že většina toho, co je ve vaší stolici, se chystá přistát v biosféře, tak jak je, protože rozmíchání výkalů ve vodě a poté přidání trochy chlóru výsledný nepořádek podstatně nezmění.

Vezměte alternativu v podobě kompostovacího WC a zahrady za domem. Místo toho, abyste potápěli výkaly do pitné vody, krmíte jimi hladové termofilní bakterie. Když jsou bakterie s prací hotovy, můžete přidat výsledek do hlavního kompostu, kde živí různorodější ekosystém mikrobů, červů, hmyzu, hub a podobně. Když jsme hotovi i s tímhle, zakopete kompletně transformovaný kompost do vaší zahrady a půdní organismy a kořeny rostlin ve vaší zahradě se na něm pomějí. Když sklidíte kukuřičný klas, část živin se do něj dostala z vašeho záchodu, ale nemusíte se proto obávat. Patogenní bakterie, které činí výkaly pro člověka nebezpečnými a které vyrostly v chráněném prostředí vašich střev, v darwinovském prostředí kompostovacího záchoda dlouho nepřežijí, a s posledními opozdilci se vypořádá ještě nemilosrdnější ekosystém kompostu.

Stejně tak nepoživatelné části zeleniny lze přidávat do kompostu nebo, ještě lépe, krmit jimi slepice či králíky, jejichž výkaly mohou být pak přidány do kompostu, takže rostlinní škůdci a choroby mají méně příležitostí vrátit se v cyklu zpět k rostlinám v zahradě. Můžete zapojit další části vašeho komunálního odpadu do stejného cyklu; nebo alternativně, pokud potřebujete některé části izolovat - například, když je někdo v domě nemocný a vy nechcete vracet jeho odpad do zahradní zeminy, nebo chcete-li shromáždit a soustředit moč coby bohatý zdroj hnojiva - můžete vytvořit cyklus, který samostatně pokračuje v jiném směru, a podřídit ho odlišným transformacím, takže to, co se cyklem vrací zpátky k vám, je zdrojem spíše než problémem.

Tato logika může být použita na každou část práce zeleného čaroděje. Ne vše lze však tímto způsobem transformovat; jednou ze základních hranic přiměřené technologie je ve skutečnosti hranice mezi záležitostmi, jež můžete změnit pomocí nástrojů, které máte po ruce, a těmi, které takto změnit nemůžete - a pokud něco nelze změnit v něco bezpečného, je především špatný nápad to vůbec produkovat. Je to opravdu jednoduché. Takže, mí čarodějovi učni, máte tři mystické maximy ke kontemplaci:

• Hmota se pohybuje v cyklech, zejména, pokud o to nestojíte;
• Neexistuje žádné takové místo jako "Pryč";
• Pokud se vám něco nedaří transformovat, neprodukujte to.

Kromě toho - jako domácí úkol pro tento týden - bych rád požádal ty z mých čtenářů, kteří sledují projekt zeleného kouzelnictví, aby nahradili dužinatou hmotu, kterou Punťa posledních patnáct minut žvýkal, něčím méně mokrým a určitějším. Vezměte jednu hmotnou položku nebo látku, které se v současné době zbavujete, a zjistěte, tak přesně, jak je to jen možné, kam se vlastně poděje poté, co přestane být vaším majetkem. Nepodvádějte sami sebe vyběrem něčeho, co už znáte, a nespokojujte se s abstrakcemi; s internetem na dosah ruky vyžaduje jen skromné množství práce, abychom zjistili, která skládka se musí vyrovnat s vašimi odpadky, které řeka se musí vyrovnat s vaší odpadní vodou, a tak dále. Vaším konečným cílem je sledovat zvolenou položku nebo látku celou cestu zpět k vašim vlastním dveřím - například sledováním vašich plastových lahví na konkrétní skládku, polymerizátorů v lahvích do podzemních vod v určitém údolí, podzemní vody do konkrétní řeky a řeky do konkrétních pobřežních vod, kde místní rybářská flotila loví čerstvé tresky, které budete mít k večeři.

Může to být znepokojující zážitek. Omlouvám se za to, ale nedá se nic dělat. Jednou z mála účinných protilátek proti halasnému optimismu kritizovanému v úvodu tohoto příspěvku, a ještě jiným způsobem o něco později, je strávit nějaký čas zápasením s blátivými, hmatatelnými podrobnostmi našich kolektivních nesnází. Pokud má vaše kouzelnictví spočívat v něčem více než v zaklínadlech, díky nimž se lidé lépe cítí, zatímco jejich společnost dál spotřebovává svou vlastní budoucnost, je třeba proniknout k jádru problému - nejprve v mysli, pak i rukama. Další kousek základní teorie budeme sledovat příští týden - předtím, než přistoupíme k prvním aplikovaným projektům.

Článek v angličtině: ZDE

V květnu a v červnu 2010 přispělo finančně na Britské listy 1011 osob celkovou částkou 554 202.78 Kč. Příjem z reklamy byl 5000 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30.6. 2010 částku 399 728.06 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1990 euro. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že na nedávno zveřejněnou prosbu o finanční podporu reagovali během několika týdnů darováním celkové částky více než půl milionu korun. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za květen a červen 2010

Zůstatek k 30.4. 2010 ..................................15 861.28 Kč

Příjmy:

Od sponzorů celkem ................................................554 150.62 Kč
reklama ...........................................................................5000.00 Kč



Bankovní úrok ..............................................................52.16 Kč

bankovní poplatky............................................................................-3484.00 Kč



Výdaje:

cestovní výlohy .........................................................................-10000.00 Kč
připojení k internetu: T-mobile...........................................................-8852 Kč
honorář (KD) ....................................................................................- 50 000.00 Kč
projekty BL .........................................................................-30 000.00 Kč
programování (JP)......................................................................-23 000.00 Kč
honorář (FG; duben-červenec 2010) ............................... -50 000 Kč


Konečný zůstatek na účtu k 30.6. 2010:...........................399 728.06 Kč