píše Fabiano Golgo v pravidelném přehledu denních zpráv z České republiky, který připravuje v angličtině pro Focus on the Czech Republic.

A nesmírně důležité je, aby se na tomto úsilí podíleli i další spoluobčané, především ti, kteři na věci nejsou osobně zainteresováni. Pokud lidé nebudou společně usilovat o nic, nikdy se nic nezlepší. Poraženecké bědování ve smyslu: "Představte si, co by se stalo, kdyby Romové usilovali o spravedlnost!" je zoufale k ničemu. Naopak, tam, kde vládne nespravedlnost, musejí utlačované Romy podpořit i neromští občané, ve vlastním zájmu civilizovanosti své společnosti. Brečení, že "nic nejde", je nepřesvědčivé a nepravdivé. Není prostě pravda, že "nic nejde" a "nemá cenu se o nic snažit".

Ještě horší je hrubá neinformovanost, kdy píše do novin každý, kdo nemá páru o problematice, kterou si bere do pera. Psát, že je "Je pochopitelné, že majitel podniku si může beztrestně vybírat svou klientelu, tak jako si vybíráme lidi, které si zveme domů na návštěvu," je neuvěřitelná neinformovanost a právní idiocie.

Autorka by se měla čtenářům, i Romům, které tímto diletantstvím údajně hájí, hluboce omluvit; namísto toho má tu drzost, že útočí na pisatele, který na její právní idiocii právem poukázal.

Mám zato, že čeští občané nemusejí tolerovat amatérismus a neinformovanost, ani právní bezvládí. Vzchopte se ke společné akci a nedejte se.

Nemohu nereagovat na pana Čulíka, který vytrhl jednu větu z kontextu a postavil na ní slovní útok vůči mému článku. Už proto, že od šéfredaktora Britských listů bych toto nečekala. Samozřejmě, že nevpustit kohokoliv z jakéhokoliv důvodu (ať už rasového, náboženského či jiného) je v České republice nezákonné a protiprávní, ale BOHUŽEL pochopitelné. Protože zkuste být v České republice Romem a domáhat se spravedlnosti.

Má věta, vytržená z kontextu, s nádechem ironie hodnotí stávající situaci v naší zemi, kde nechuť, neochota a totální laxnost vládnou mezi zákonodárnými i justičními orgány. Během své praxe jsem zažila nespočet případů, kdy byl někdo z důvodu své rasové příslušnosti diskriminován, ať už v zábavním podniku či v obyčejném obchodě a jen zlomek (jeden případ) se po třech letech tvrdého apelování a pomoci neziskového sektoru dostal k soudu.

Pane Čulíku, já znám zákony České republiky a znám práva občanů, ale zamyslete se. Opravdu se zrovna v naší zemi tyto zákony a práva dodržují? Opravdu si myslíte, že je tak jednoduché se domoci spravedlnosti? Buď jste naivní, nebo si děláte legraci. Nechci vysvětlovat postavení Romů v České republice či „rychlost“ českého soudnictví a „ochotu“ státních orgánů, protože předpokládám, že každý čtenář těchto stránek o tom ví své.

Víte, slovo „pochopitelné“ nemusí mít nutně kladný význam - a bohužel musím konstatovat, že je vlastně i pochopitelné, když člověk vašeho vzdělání hloupě nařkne druhého z rasismu a nevědomosti. Bohužel stále v naší společnosti převládají rychlé soudy a agresivní útoky na druhé, bez jakékoliv objektivity či ochoty nejdříve názor toho druhého pečlivě přečíst či vyslechnout a potom konstruktivně a slušně argumentovat. Bohužel už jsem to musela pochopit, což neznamená, že s tím souhlasím a že mi z toho není smutno.

"Je pochopitelné, že majitel podniku si může beztrestně vybírat svou klientelu, tak jako si vybíráme lidi, které si zveme domů na návštěvu," píše neuvěřitelně ve svém článku o tom, jak v Praze nepustili mladé vzdělané Romy do zábavních podniků Kateřina Švidrnochová. Znovu to poukazuje buď na neuvěřitelnou nevědomost lidí, kteří se v ČR zabývají otázkami týkajícími se Romů, anebo na vyložený rasismus.

An English version of this article is in

Mám drobnou, možná překvapující zprávu pro paní Švidrnochovou. Ne, majitel zábavního podniku nemůže nevpustit lidi s jinou barvou pleti!

Samozřejmě že je protizákonné nevpustit do zábavního podniku osobu s jinou barvou pleti. Diskriminovaní Romové by měli podat trestní oznámení, zejména pokud si pořídí videozáznam, že stejně oblečení běloši do zábavního podniku vpuštěni byli.

Poznámka ŠOK: Zábavní / stravovací podnik není soukromý prostor / domácnost a jeho majitel je povinen nabízet službu, na kterou dostal od státu koncesi - živnostenský list, za předem známých podmínek všem, kteří podmínky splní. NEMŮŽE si vybírat svou klientelu.

K článku pana Čulíka "Ne, není to nepochopitelné, je to protizákonné" bych přidal ještě jednu poznámku – dle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je v § 6 zakotven široce pojatý zákaz diskriminace spotřebitele , včetně diskriminace při poskytování služeb, píše Jan Potměšil.

Dle doktríny poskytovatel služby nesmí mj. odmítnout poskytnutí služby, které je v jeho provozních možnostech .

Pokud tedy přijde Rom či Romka do zábavního podniku, který není přeplněn k prasknutí, že již nelze vpustit ani jednu další osobu navíc, a odmítne vstup dle všeho jen z důvodu barvy pletí příchozí osoby, resp. jedná za stejných okolností jinak s Romem/Romkou a jinak s jinou („bílou“) osobou, jedná proti cit. zákonu.

Diskriminačním jednáním se poskytovatel služby dopouští správního deliktu dle § 24 odst. 7 písm. b) cit. zákona, za který lze uložit pokutu až do výše 3.000.000,- Kč (§ 24 odst. 9 písm. b) cit. zákona), na místě jej lze sankcionovat i příkazem, kde sankce může dosahovat max. 5.000,- Kč. Kontrola, dozor a sankcionování porušení cit. zákona je v kompetenci České obchodní inspekce.

Nelze dále vyloučit ani postih konkrétní fyzické osoby, která Roma/Romku jen z důvodu vzhledu (rasy), předsudků apod. do zábavního podniku nevpustila, a to podle § 49 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích (způsobení újmy pro příslušnost k národnostní menšině, rase, pro etnický původ…), byť se tato možnost v praxi příliš nevyužívá. Sankce je od 1.1.2010 až 20.000 Kč (viz § 49 odst. 2 cit. zákona). Příslušná k projednání přestupku je obec (městská část, městský obvod) dle místa spáchání přestupku.

Vyloučeno není ani řešení věci cestou soukromoprávní žaloby na ochranu osobnosti (viz § 11 a násl. občanského zákoníku), kde se lze domáhat zejména omluvy, příp. i finanční satisfakce.

Za nejefektivnější považuji podání oznámení o spáchání správního deliktu (nejlépe se všemi dostupnými důkazy, s označením svědků a osob, které se na porušení zákona podílely atd.) na ČOI, příp. ještě (ve vztahu ke konkrétní osobě vyhazovače či jiné osoby, která vstupu do podniku zamezila) podání oznámení o přestupku (viz výše) na obecní úřad; v případě dobrých nervů a trpělivosti lze přímo na místo spáchání deliktu volat ČOI a/nebo Policii ČR, která věc může a má na místě alespoň prošetřit.

Británie vyvíjí nátlak na afghánskou vládu, aby zintenzivnila mírové rozhovory s Talibanem. Obává se totiž, že válka v Aghánistánu bude zbytečně trvat dlouho a britští vojáci budou nadále umírat v důsledku nekompetence a nedostatku politické vůle v Kábulu.

Britský ministr zahraničí David Miliband hodlá vyjádřit ve svém středečním projevu znepokojení, že prezident Hamid Karzai neplánuje vážně žádné konkrétní vyjednávací návrhy.

Britští činitelé jsou přesvědčeni, že významní představitelé Talibanu jsou připraveni zahájit rozhovory o politickém narovnání, v jehož rámci by přerušili styky s al Kajdou, složili zbraně a vrátili se do politiky. Avšak překážkou rozhovorů je prý neschopnost a zkorumpovanost kábulské vlády.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Je to zvláštní na město, které zažilo tolik politického útlaku (Němci, Rusy, pak útlak od českých komunistů), že je v něm lehká, romantická atmosféra. Nevěsty v hebkých a éterických závojích chodí po ulicích a nechávají se fotografovat před státními památkami. Z oken se line zvuk houslí. V kostelích po celém městě se konají koncerty a varhanní recitály, smetanovské večery. A pak jsou tady ty zvony: vyzvánějí všude, pořád, píše v konzervativním britském deníku Daily Telegraph Lisa Grainger v rubrice Luxusní cestování. :)

Jediným důvodem, proč se mi jen jakž takž chtělo odjet, bylo to, že jsem cestovala domů vlakem - expresem Benátky, Simplon, Orient. Tenhle vlak jezdí z Prahy jen třikrát do roka (Jízdenka Praha-Londýn stojí 1485 liber, tedy, 44 500 Kč, pozn. red.). Cestující dostávají šampaňské a vynikající jídlo; pak jsou uloženi do elegantních kajut, zatímco atraktivní český venkov, a pak Frankfurt a Paříž, míjejí za okny. Nikdy jsem se ještě nevracela z města, které je tak uvolněné a tak syté, kultura a dorty. Znamená to, že v Praze vládnou opravdu velmi dobré časy.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Život s sebou přináší různé věci - a i když jste se nikdy nesoudili, obdržíte jednoho dne soudní sdělení, že se chce někdo soudit s vámi. Vyděsí vás to, neboť se s vámi nikdo předem nesnažil domluvit, otevřete to a zjistíte, že jde o dnes celkem banální věc. Navíc je žaloba nekonkrétní, důkazy chybějí. To vás zčásti uklidní, nicméně začnete trochu panikařit a shánět advokáty jako balíček první pomoci, píše Petr Klán z Ústavu počítačové vědy České akademie věd.

Obvoláváte přátele, známé, ti obvolávají své přátele a známé a kupodivu zjišťujete, že jste v tomto oboru neznalý začátečník, neboť se soudil snad již skoro každý, a to i vícekrát. Předtím, než vám někoho doporučí, vyslechnete dlouhé a smutné osobní příběhy o nespravedlivém a podjatém soudu doplněné závěry o přeplacených a všeho schopných advokátech končících doporučením „toho neber, jenom bere.“ Ubezpečíte je, že váš případ je banální a žaloba nekonkrétní - a zjišťujete, že to byl také přesně jejich případ. Uzavřou, že to bude nadlouho. Trochu znejistíte, potom však převládne optimismus, proč by měl banální případ trvat dlouho.

Nalézáte, že přes známé žádného normálního advokáta neseženete. Začnete tedy prohlížet internet a hledáte spíše srdcem. Kdo se z elektronické prezentace jeví vašemu srdci nejbližší s tím, že doufáte, že se s ním nějak rozumně dohodnete. Advokát přehlédne vaši žalobu a s přesvědčivým výkřikem, že to je přece banální a bude brzy hotové, vás nadchne do té míry, že mu dáte důvěru a souhlasíte i s hodinovým honorářem, který desetinásobně převyšuje vaši hodinovou mzdu.

Po půl roce klidu, kdy příprava procesu snad bere dobrý směr a jste o tom také náležitě ujišťováni, zjišťujete, že přátelé a známí měli pravdu. Když na to zdvořile a velmi jemně upozorníte advokáta, obratem zjistíte, že to není již tak milá osoba přesvědčená o banalitě vašeho případu, jak se jí původně jevilo. Raději zacouváte a pípnete něco ve smyslu, že jedeme dál. A s elánem přebijete ten kousek nedůvěry, který ve vás zůstal. Chvilku to jde dál a vy zjistíte, že přátelé a známí měli pravdu dvojnásob. Znovu velmi jemně upozorníte, to se však z milé osoby stane bodavý vládce všehomíra, který ztrestá vaši opovážlivost výpovědí. Jste bez advokáta a proces právě začíná.

Sejdou se mimořádné pracovní okolnosti a vy nemáte čas hledat nového advokáta. Navíc velíte, že výběr musí být příště lepší. Zíráte do těch několika málo stránek připravených advokátem majících váhu dvoutýdenního luxusního pobytu u moře a vzplane ve vás hrdinství, že k soudu půjdete bez advokáta, než nějakého nového najdete. A tak vykročíte správnou nohou, poberete všechny talismany a jdete.

Stání začíná. Jste připraveni, že vystoupí žalující a uslyšíte nebo uvidíte alespoň nějaké důkazy, proti kterým se budete moci bránit. To je, zdá se, pro soud zcela podružné. Naopak, přikáže vám, abyste do několika málo dnů předložili rozhodné skutečnosti a důkazy, že není pravdivé hlavní tvrzení žaloby znějící ve smyslu, že „jablko je málo červené.“ Na vaši zdvořilou námitku, že to není možné a to si netroufáte dělat chytrého, že tento výrok je vždycky pravdivý a tudíž se nedá vyvrátit, dostanete od soudu radu k nezaplacení, ať si opatříte advokáta.

Doma přemýšlíte, jak z toho. I když je internet přeplněný advokáty, zdá se vám, že přátelé mají vždycky pravdu. Sednete, vezmete „zážitky od moře“ původního advokáta a napíšete odpověď. Navrhnete důkazy, doložíte, že v případu nešlo o jablko nýbrž o hrušku, namítnete, že by snad důkazy měla navrhovat žalující strana, a že vyvracet vždy pravdivý výrok opravdu nejde a pošlete. A jdete tam podruhé.

Na kratičkou dobu na počátku soud věnuje pozornost žalující straně, neboť se nějak vzchopila a předkládá tři důkazy. Výslech žalující strany není opět na pořadu. Dají Vám do ndůkazů pouze na okamžik nahlédnout, zřejmě jsou tajné. I tak zjistíte, že s jablkem souvisí asi tak, jako když z vás účast na 1. máji měla dělat dobrého pracovníka. S tímto se k nim tedy vyjádříte/nevyjádříte. Potom již soud plně soustředí pozornost na vás. Zmiňuje vaše důkazy a zvýšeným hlasem a poněkud divadelně chrlí "zamítá se". Předkládáte další návrhy a jste ve smyčce.

"Zamítá se, zamítá se, zamítá se." Intuitivně vám dochází, že tady ztrácíte základní právo se bránit a prokázat, že šlo o hrušky, že jste je netrhali, neviděli… Že je smyslem vašeho života je chovat se slušně a ohleduplně. V mžiku se rozhodnete. Jestliže vám neumožní se bránit, pak tam nemáte co dělat. A opustíte soudní síň.

Přijdete domů a říkáte, to je banalita. Mimořádně, příště to bude lepší. A potom se jasní vzpomínky, co táta vyprávěl o desetiletích po válce. Co jste zažili v sedmdesátých a osmdesátých letech. Obhajoba byla formální. Důkazy se vyráběly ze všeho. A vy žijete v době, o které se rodičům i vám zdálo. Házíte za hlavu banality s tím, že to zítra bude lepší. Čím dál tím víc. A soud je těžká banalita.

Přijde to spontánně. Prostě stop s házením za hlavu. Proto od pátku 5. 3. držím hladovku s přijímáním pouze vody. Očekávám, že nezklamou, jak bylo v minulosti obvyklé. Napíší, že bylo vše v pořádku a udělají ze mě blázna. Vím však bezpečně, že tomu tak není. Kdybych to neudělal, nevnímal bych se jako občan se všemi právy. Byl bych bez těch nejcennějších práv.

Nehodlám být tak domýšlivý, abych tvrdil, že to byly hlavně moje články v Britských listech, které dopomohly rozpohybovat současné politické aktivity kolem šikany českých občanů v německém a rakouském příhraničí. Důležité je, že po nevydařeném jednání ministra zahraničí Jana Kohouta, který se dal příliš snadno uspokojit výroky svého německého protějšku Quida Westerwelleho („V žádném případě nepomýšlíme na diskriminaci občanů a občanek tak nádherné země jako je ČR“, anebo šalamounským „Nedochází k narušení litery Schengenské dohody, ale v některých případech může dojít k narušení jejího ducha“), přicházejí další tuzemští politici, aby začali konat svou povinnost. Jsou ve svých postech přece také proto, aby ochraňovali své spoluobčany nejen proti vnitřnímu, ale i vnějšímu bezpráví.

S německým spolkovým ministrem vnitra se konečně chystá promluvit český ministr Martin Pecina, který ještě před týdnem prohlašoval, že ze strany Němců o šikanu nejde a ani expremiér Mirek Topolánek ve svých již započatých snahách v tomto směru neumdlévá: sešel se kvůli tomu s bavorským expremiérem Güntherem Becksteinem. Ten sice dal hned první větou Topolánkovi na vědomí, že kontroly úplně odstranit nepůjde, slíbil ale, že se pokusí o jejich zmírnění. Pro jistotu na tomto místě znovu českým „vyjednavačům“ připomínám: Nejde jenom o české řidiče automobilů, jedná se o všechny české občany, ať už překračují hranice jakýmikoli dopravními prostředky! A nejde také jenom o jakési „běžné kontroly“, ale o to, jakým způsobem jsou prováděny a kým. Totiž nedostatečně se prokazujícími civilisty, s mnohdy podivným chováním a vzezřením!

Poté, co jsem v jednom z předešlých článků v BL na toto téma vylíčil svou osobní zkušenost s těmito kontrolami, zažitou ještě coby europoslanec při cestě rychlíkem Praha – Norimberk, ozval se teď také Ivo Strejček, poslanec EP za ODS v deníku Mf Dnes. Taktéž Strejčkovi byla jeho europoslanecká legitimace k ničemu. Krátce po přejezdu hranic svým vozem byl dvěma civilisty po zjištění totožnosti přinucen následovat jejich neoznačené auto mimo dálnici až kamsi do blízké vesnice, kde byl na rozbláceném plácku za stodolou kompletně prohledán a posléze ponechán vlastnímu osudu. Obdobnou šikanu Strejček zažil podle svých slov už celkem pětkrát! Stejně jako já tehdy po cestě vlakem, i tento poslanec se v Evropském parlamentu ohradil (interpeloval Evropskou komisi), dostalo se mu však jen vyhýbavé odpovědi, že „situace je monitorována“. Dodnes ovšem nebylo podniknuto nic. Ani třeba to, že by europoslancům bylo odkudsi vysvětleno, k čemu jim EP tyto nikde a nikým akceptované legitimace vůbec vydává.

Němci i Rakušané si k tomu, co proti našim občanům v příhraničí podnikají, vyhledávají neustále nová opodstatnění. Tím nejnovějším je obava z převážení marihuany, nebo pervitinu. Česká policie prý na svém území nezvládá potírat mezitím již doslova velkovýrobu těchto drog, kterými je zásobována celá okolní Evropa. V jedněch německých novinách jsem se pak také dočetl, že se do ČR jezdí ozbrojovat německá extremistická mládež. Údajně si mohou v Praze volně nakoupit bojové nože, teleskopické obušky, boxery a podobné předměty, zneužitelné k násilné kriminální činnosti.

Nedůvěru k ČR, této z pohledu EU malé, ale údajně zkorumpovaností a zločinem prolezlé zemičce, zvyšují pak také časté zprávy o prolínání se české politiky s podsvětím. Pokud by to všechno mělo souhlasit, měl by EP urychleně nasadit své – k takovýmto případům připravené – hybné páky a ne pouze dál nečinně přihlížet. A existují-li náznaky, že české kriminální živly pronikají už i do europoslaneckých delegací, nemělo by být problémem tyto podezřelé osoby důkladně prověřit. Stejně tak je tomu se „Schengenem“, z jehož systému by bylo možno ČR třeba i jenom dočasně vyloučit. Rozhodně by šlo o akt férovější, než je současný „neoficiální“ teror na hranicích. I samotní čeští občané by potom snad brali svou zbědovanou pověst vážněji.

Trapas. Nemám to slovo rád. Je v něm hodně napětí, a používá se dosti manipulativně. V pubertě tím děvčata většinou s oblibou častují chlapce: „Seš trapnej…“ nebo pokud ještě není: „Nebuď trapnej…“ . Není od věci tu připomenout, že ho používají pro hodnocení převážně ženy, a mnohdy způsobem značně pubertálním. Patří to k tomuto nevyrovnanému období. Za užíváním tohoto slova je zveřejněná nedostatečnost a s ní spojená tréma, tedy stav silného emociálního znejistění.

Cena / Český lev 2009. Být na místě producenta Petra Vachlera, který stojí za galavečerem Český lev, chodil bych asi kanály. Jeho večer byl prostě trapný. Alespoň pokud bychom chtěli věřit té záplavě odmítavých odsudků, která se na něj po víkendu v českém tisku vyvalila.

Můžeme proto číst, zejména v Mladé frontě Dnes a Právu, že se jednalo o „kramářské slavnosti“ (Mirka Spáčilová), který dokonce provázela „neúcta k laureátům“ (Věra Míšková). Kdybych na onom večeru nebyl, patrně bych se nad tím vážně zamýšlel. Ale moderátorská dvojice byla výborná, a pracovala právě s „trapasem“ na vysoké komediální úrovni.

Loňského roku byl hlavním aktérem Českého lva Bolek Polívka, letos v roli novice to byl především Pavel Liška. To, že jeho herectví, které staví na trapnost jako na výrazně českém fenoménu, snad není nutné opakovat. Je dostatečně známé. Polívka v roli klauna velkého, a Liška v roli toho malého, předvedli uvnitř svých dialogů ale mnohem závažnější sdělení o stavu naší společnosti, než možná sami chtěli. Parodie na herecké dvojice byly vynikající, patří obecně k základům našeho filmového vnímání. Není to jen vztah učitele a žáka, ale často také pána a raba ( - a naopak). Co z toho oba herci dokázali vytřískat, je obdivuhodné. Vidět to můžete i ze záznamu v České televizi, a učiňte si ostatně názor sami.

Večer měl pochopitelně své vrcholy, ale i slabší místa (a nejvíc mne mrzelo, že nebyly stand-upy u Jany Brejchové a Ladislava Chudíka), zvítězil film dlouhodobě favorizovaný (a již oceněný nominací na Oscara a také na nominačním večeru), tedy film Protektor (Marka Najbrta) proti 3 sezónám v pekle (Tomáše Mašína) v zádech s Kawasakiho růží (Jana Hřebejka). Bylo to hlavně vítězství čtyřicátníků. Ale je nutné dodat, že tyto tři filmy zvedly laťku českého filmu opravdu vysoko. Očekával bych přesto, že se kromě nové kategorie Müllerovy hlášky, objeví třeba příště ještě další kategorie, něco jako „mladý ženský/mužský talent“, podobně jako v pop-music (mají ho i jiné srovnatelné filmové ceny). Byla to ale především oslava českého filmu, který za loňský rok dosáhl úctyhodného počtu realizací: 34 hraných filmů a 12 dokumentárních. To ostatně pochopil i oceněný herec Chudík, který velmi dojemně poznamenal, že se do Prahy přijel „pritúliť“. Ti, kdo mají kontakt se slovenskou realitou, tomu možná rozuměli o kapánek více. Ostatně to, že slovenští herci mají v Česku velké příležitosti (například výborný Martin Huba nebo Emília Vašáryová), mluví za vše. Takový je náš česko-slovenský kontext.

Ale v Praze je v módě na všechno nadávat, a při rautu (i když byl jako obvykle manifestačně vegetariánský) pochrochtávat, a druhý den do rádia zahlásit, že to byl prostě trapas, co nemá na americké Oscary. To je opravdu trapas! Copak se dají obě ceny srovnávat? Je přece nepochopitelné, že uprostřed deklarované finanční krize, kdy nás média lynčují rozpočtovým deficitem, stoupající nezaměstnaností a vítězstvím ČSSD, si někdo dovolí uspořádat takovou filmovou párty jako producent Vachler. Je to prostě frajeř, a ne že ne! A napsal bych to, i kdybych tam nebyl… to mi věřte. Psal jsem o něm ostatně na tomto místě i dříve.

Výstava / Život TGM na Hradě. Zašel jsem si o víkendu podívat se na Tomáše G. Masaryka. Jde o výstavu s názvem Život TGM na Hradě – všední i sváteční a nachází se na Pražském hradě v Rožmberském paláci, hned za stráží od vchodu z Jiřské ulice (hned za dolní branou), a to pouze do konce tohoto týdne, tedy 14. března. A její mimořádnost je skutečně velká, neboť ji připravila v onom paláci Kancelář prezidenta republiky – a otevření si nenechal ujít ani prezident nynější Václav Klaus, který by se mu možná rád podobal. Ale třeba taky ne, rozhodně ji ale osobně zahájil a označil za „malý příspěvek“ k Masarykovým 160. narozeninám.

Výstava byla otevřena v paláci, který byl kdysi také Ústavem šlechtičen, ale ty už u nás nežijí, jak známo, neboť byli právě Masarykem spolu se šlechtici zrušeni. Ta disproporce mezi demokratickým tatíčkem a bývalým aristokratickým kontextem, vynikne například hned na obraze, na němž je Masaryk s nejbližší rodinou vymalován v Habsburském salonku. Jinak oprava paláce byla největší investicí od roku 1989 na Pražském hradě (stála bratru 400 milionů).

Předpokládám, že to Masaryk, který si dával vždy záležet na tom, že pochází ze Slovácka (tedy z Hodonína, kde se narodil a potom také Hustopeče, kde chodil na reálku a žili jeho rodiče), si nechal ten obraz v Habsburském salonku udělat schválně. To ale není jen jediná z trochu přepjatých schválností (nechci hned napsat trapasů), další je hned v genealogickém stromu, který si prý kdysi nechala vytvořit kancelář, aby zjistila, zda si na příbuznost s Masarykem nedělají národ nějaké „cizí rodiny“. Další je vysvětlování role dcery Alice, která po smrti Masarykovy manželky převzala roli „první dámy“, jak upozorňují panely. I ten nemalý příbytek (celé křídlo Nového paláce na Hradě), v němž demokratický tatíček bydlel, je velký eufemismus, a posmrtná maska i odlitek levé ruky (Masaryk byl navíc proti své vůli balzamován, jak dokládá dopis Karla Čapka) je už vyloženě závažné sdělení o kultu jednoho člověka, který měl cukřenku tak velkou, že by ji neuzvedla žádná slabší ručka.

Narváno ale bylo velmi, sice ne tolik jako na Českých lvech, kde se nedalo v davu dobrou půlhodinu ani pohnout, ale o významu Masaryka nepochybuje česká veřejnost ani 160 let od jeho narozenin, které právě v neděli 7. března uplynuly. Možná to bylo také tím, že vstup byl zdarma. Masarykova nevšednost vynikne rozhodně v rozsahu, jakým byl už za života zbožněn, o čemž svědčí i dopisy malých dětí, které mu psaly opravdu jako „tatíčkovi““. TGM byl prostě patriarcha velký, jeho způsoby sice nebyly až tak okázalé jako habsburské, ale k demokratičnosti měly asi blízko jenom ty říkanky. Ale možná se mýlím, a jsem trochu zaujatý…

Vtipná vsuvka: v obchodu s upomínkovými fotografiemi v paláci se dávalo i razítko, a vedlejší Lobkowiczký palác, kde mají opravdu nekřesťanské vstupné 275,- Kč, nabízel dokonce po dobu víkendu slevy. Prý kvůli tomu, že Maxmilián Lobkowicz byl s Masarykem velký kamarád. To byla teda určitě dvojka! Kam se hrabe Polívka s Liškou…

Archiv / Sophie Clapham Kukralová. Britský tisk zveřejnil nové odtajněné informace ze složek rozvědky MI5 v Národním archivu, kde se k naší velké radosti našla také jedna česká špiónka. Jmenovala se Sophie Kukralová a nikdo o ní dosud vůbec nic neslyšel. Souhrnný článek o ní přináší například The Daily Telegraph. České noviny, které informaci přebírají, navíc uvádějí, že se narodila v Litoměřicích.

Také ona si jistě užila barvitého života někde mezi tragedií a komedií, neboť složky o ní tvrdí, že byla „nevyrovnané povahy, romantička a trpěla stihomamem" a trpěla „morbidním zájmem o špionáž“. Ovládala údajně několik „středoevropských jazyků“ a okouzlila hned několik Britů na Blízkém východě. A to se neodpouští! Hlavní její snahou ale bylo zničit bolševismus, k čemuž se rozhodla ve službách nacistů. „Vzhledem k její kosmopolitní povaze, nedostatku skrupulí, zájmu o špionáž, nezvyklým znalostem zbraní a vojenských záležitostí by Sophie v případě propuštění znamenala potenciální hrozbu, ať by byla kdekoli," píše se v jejím spise.

Archivy nám jistě otevřou ještě mnohokrát své složky (a nemusí to být jen ty o špionech všeho druhu), bude ale jen záležet na nás, čemu budeme chtít věřit, a co budeme považovat jen za účelovou manipulaci, nebo třeba – abychom zůstali věrni myšlence těchto poznámek – za neškodný trapas.

Považuji za nutné se ohradit proti článku Terezy Nosálkové v dnešním vydání Lidových novin s názvem „Poslanci se hádají s Vlčkem o Tibet“. Takováto hesla o údajných konfliktech mezi mou osobou a kýmkoli ve Sněmovně ohledně vyvěšování vlajek jsou smyšlená, včetně věty, že jsem chtěl na zelené poslance v roce 2008 „poslat těžkou techniku“.

Nepřeji si být médii staven do role odpůrce Tibetu či práva na svobodu projevu. Na podobné aktivity navíc nemám ani jako předseda Poslanecké sněmovny žádné mechanismy. Mou snahou je však zachovat vážnost Poslanecké sněmovny jako instituce a její jednotné a konsekventní vystupování navenek.

Vyvěšení jakékoliv jiné vlajky než České republiky, Evropské unie nebo státu, jehož představitel je na jednání v objektu Poslanecké sněmovny, by totiž mohlo vyjadřovat vůli Poslanecké sněmovny jako celku, neboť jde o součást sídla Poslanecké sněmovny. Ze sídla Poslanecké sněmovny přitom nelze vydělovat ani místnosti poslaneckých klubů.

Danou problematikou se v minulosti zabývaly na svých jednáních dva orgány Poslanecké sněmovny – Stálá komise pro práci Kanceláře Poslanecké sněmovny a politické grémium.

Stálá komise pro práci Kanceláře Poslanecké sněmovny vzala na vědomí stanovisko k vyvěšování vlajek na budovách PS, a to na své 11. schůzi, která se konala dne 10. dubna 2008. Vedoucí Kanceláře PS informoval členy politického grémia o výsledku jednání o této problematice Stálé komise pro práci Kanceláře PS, a to na jednání dne 22. dubna 2008. Politické grémium v dané věci souhlasilo s tímto stanoviskem:

„Sídlo Poslanecké sněmovny je podle zákona o sídle Parlamentu ČR národní kulturní památkou a v souladu se zákonem o státní památkové péči ji lze užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu. Vlajku České republiky, Evropské unie a státní vlajky vyvěšované v rámci oficiálních zahraničních návštěv, by měly být vyvěšeny na stožárech k tomu určených. Ostatní státní vlajky (jiné vlajky a transparenty) by měly být vyvěšeny na místech k tomu určených se souhlasem politického grémia“.

Autor je předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

1. Pro jaké úbytě zanikla „Masarykova republika“?

Považuji za nezbytné okamžitě a zcela kategoricky tvrdit, že ať už před rokem 1914, anebo v poválečném dvacetiletí, neselhaly přímo nějaké „Masarykovy ideje“, nýbrž pokaždé světová ekonomika a politika.

Znovu tu zopakujme také to, že před první světovou válkou existovaly pouze tři středoevropské státy, dva „domácí“, ten třetí „silově se přifařivší“: Německo, Rakousko-Uhersko, a Rusko; Polsko bylo rozdělené ještě před napoleonskými válkami mezi uvedené tři velmoci. Přitom Rakousko-Uhersko navíc na jihovýchodě hraničilo po staletí (ještě v prvním desetiletí 20. století) s Osmanskou říší. Německo svou ekonomikou již na počátku 20. století předčilo Velkou Británii. Boj o hegemonii nad „starým kontinentem“ byl na spadnutí. Je tu třeba zdůraznit, že během války Masaryk myslel evropsky a demokraticky, nikoli partikulárně nebo nacionalisticky.

2. Byl Masaryk úzkoprsý „nacionalista“?

Již v Ideálech humanitních (z roku 1901!) Masaryk formuloval (zde již výše citovanou) myšlenku, že zárukou žádoucího příštího vývoje ve světě by byla „mezinárodní nenucená organizace svéprávných kulturních národů“. I ve své Nové Evropě (z ledna 1918) neztrácel ze zřetele tento kýžený cíl; i když si byl vědom toho, že taková cesta může trval nemálo desetiletí. — Na zcela nesrovnatelné úrovni s dobou před sto desíti nebo devadesáti lety také dnešní svět zatím nedokáže najít účinné prostředky k zajištění nejen globálního míru, ale ani k udržitelnému životu na této planetě. Jako kdyby se lidstvo nedokázalo zbavit přízraku setrvalého boje o hegemonii (spolu s intenzivní potřebou kontrolovat zdroje energie a surovin, a zítra možná ještě naléhavěji také vody!). Stačí podívat se na údaje o výdajích na „národní obranu“, anebo nepřehlédnout, jak výhodný stále je obchod se zbraněmi...

3. Některé výchozí obavy prezidenta mladého státu

V poválečné rekapitulaci celého čs. odboje Masaryk v díle nazvaném Světová revoluce (jedině toto jeho dílo vyšlo v ČSR masovým nákladem) kromě zcela evidentní snahy poukázat na nutnost celého toho národně-osvobozovacího procesu podníceného světovou válkou také zcela nedvojsmyslně psal o potřebě „Homo Europaeus“ (tedy, aby vznikl „člověk evropský“); spolu s nutností celosvětově se věnovat hmotné a duchovní obnově. O Masarykově prozíravém nadhledu nad situací těsně po válce svědčí také dopis zaslaný dr. Benešovi. Jako se o poválečných jednáních kriticky zmiňoval např. člen britské mírové delegace v Paříži John Maynard Keynes (později světově proslulý ekonom, který raději na protest proti výši reparací stanovených poraženým státům rezignoval na svou funkci), s obdobnými obavami psal i Masaryk: „Entente si vede nedobře. Prohrá mír!...“ (26. 3. 1919.) Zrovna tak se pozastavoval nad zatím okázale projevovanou nemožností vzájemného přátelství Německa s Francií. Také považoval za neprozíravé nevšímat si situace v Rusku, když možná bylo nutno místo izolace hledat cesty, jak pomáhat ke konsolidaci Ruska.

V té atmosféře pomalého a váhavého hledání nové základny k poválečné stabilizaci poměrů byla také tři roky po válce svolána Washingtonská odzbrojovací konference (na 12. 11. 1921). Masaryk při té příležitosti vyjádřil své politování nad tím, že USA vystoupily ze Společnosti národů, jejíž založení samy iniciovaly. V jeho „memorandu“ (o 10 bodech) bylo možné číst mj.: „Evropa může a musí být jednou velikou dohodou velkých a malých národů.“ Nebo v 8. bodu napsal: „Smlouvy, vykoupené krví milionů lidských životů, nejsou cárem papíru.“

4. Pár námětů k zamyšlení z období blížícího se životního soumraku TGM

V těch stále ještě těžkých letech hospodářské krize a recese (v březnu 1932) si opět (a ne poprvé!) povzdechl nad tím, že stále není realitou bližší spolupráce tehdy velkých a významných evropských mocností, jakými byly Francie, Německo, Velká Británie a Itálie. Byl si jistý tím, že kdyby mezi těmito velmocemi začala větší vzájemná kooperace, bylo by pak později přece možné dospět k „Panevropě“! (Lze se o tom dočíst ve IV. svazku Masarykovy Cesty demokracie). Tehdy také dobře pochopil, že hnutí stojící za Hitlerem, lze charakterizovat jako seskupení lidí roztrpčených nad tím, že zůstali svým okolím nepochopeni (a kompenzujících si siláckým vystupováním své „mindráky“, jak bychom možná řekli dnes).

O rok později (v březnu 1933) opět se Masaryk vrátil ke svým myšlenkám z počátku století (z roku 1901): „Kdyby mně bylo třicet pět let, udělal bych seč mé síly, abych pomohl k proniknutí myšlence utvoření spojených států evropských. ...Ale k takové věci nedojde již za mého života.“ (Tento text lze opět najít v Cestě demokracie, IV. sv., str. 344-5.) Také se znovu vyjádřil k hitlerismu, jehož hnutí se před necelými třemi měsíci dostalo v Německu k moci; recenzoval Mein Kampf. V srpnu 1933 znovu vyhodnocuje poválečnou mírovou smlouvu: „Versailleská smlouva není možná dokonalá... nesmí se však o ní diskutovat při vytaseném meči.“ Stále ještě není překonána hospodářská krize. Přitom kromě komunismu a fašismu dostal se nedávno v bezprostřední blízkosti ČSR k moci nacismus...

Cítím jako povinnost upozornit teď na knížku, jež jako autorku uvádí jméno Jindřišky Smetanové, jejíž strýc, JUDr. Antonín Schenk, působil mezi lety 1928-1937 jako osobní tajemník TGM a zanechal po sobě nemálo detailních vzpomínek, které nakonec jeho neteř ve zkrácené podobě – jak sama píše – „editovala“. Ta kniha nese název TGM: „Proč se neřekne pravda?“. Ve čtvrté části této citované knihy jsou závažné informace týkající se posledního Masarykova období v prezidentském úřadě. Vzhledem k tomu, že pravdivé informace o zdraví 84-letého prezidenta (v roce 1934) byly považovány za nemálo delikátní okamžitě, když mohly být zdrojem jistých obav nejen přímo v Masarykově rodině, ale nejinak i mezi politiky, není div, že se o nich veřejnost nic adekvátního tehdy nedověděla. Takže dodnes není prakticky v širší naší veřejnosti vůbec nic známo, co všechno a jak musel osobně vytrpět Masaryk poslední dva roky v úřadě.

Hned po Novém roce 1934 nebyl prezident v dostatečné pohodě. V dubnu proběhla další, jinak znepokojující epizoda. Jako kdyby měl prezident náhlou ztrátu pomístní a zrakové orientace. Nějak to přešlo. Byl tu 1. květen; s ním také řada prezidentských aktivit. Jenže následujícího dne zůstal Masaryk ležet na lůžku. Stěžoval si na levé oko. Jako kdyby šlo jen o křeč jedné cévy na sítnici. 9. května byla vydána úřední zpráva, jako kdyby byl prezident jen nachlazen. A to byla přede dveřmi prezidentská volba, která musela podle Ústavy proběhnout do 27. května 1934. (Přitom 13. května byl navíc úmrtní den Masarykovy ženy Charlotty.) Od 19. května se zdálo, že snad už je prezident skoro ze všech potíží venku. Jen si měl šetřit oči. Kupodivu hned v prvních dnech toho posledního onemocnění byl sám překvapen tím, že jaksi neovládá svou pravici, takže se nemůže ani dobře podepsat. A to se měl o pár dní později, 24. května, kromě jiného – po prezidentské přísaze – podepsat na Ústavní listině! Poprvé bylo Národní shromáždění svoláno do Vladislavského sálu, přímo na Hradě, aby se minimalizovala rizika pro uskutečnění celého slavnostního aktu. (Je asi zbytečné tu nějak připomínat, že během té volební schůze se chovali komunističtí představitelé nedůstojně a při oznámení výsledku volby demonstrativně opustili sál.) Masaryk se předem učil textu prezidentské přísahy, aby se pak náhodou při vlastní proceduře nějak nezadrhl. Když potom následně měl oslovit diplomatický sbor, nepomohlo, že měl text napsaný. Nedopadlo to nejlíp (bez nápovědy to nešlo). Byl květen 1934! (Japonsko bojovalo v Číně, Itálie chystala agresi v Habeši, Hitler podněcoval k odporu vůči ČSR německé „soukmenovce“ v „Sudetech“.)

Jen stručně k dalšímu vývoji událostí: 19. 5. 1935 se konaly parlamentní volby. (Byla o nich zmínka také v předchozí, šesté části.) Sudetoněmecká strana v nich dosáhla výrazného triumfu. Masarykův zdravotní stav se nikterak nelepšil. Jenže kdyby abdikoval, nebylo vůbec jasné, kdo by se mohl stát jeho nástupcem. I když sám Masaryk si přál, aby to byl dr. Beneš, tehdejší politická scéna nebyla připravena na to, aby s touto kandidaturou spontánně souhlasila. Také proto musel TGM stále nominálně zůstávat ve svém úřadě, i když to pro něho bylo nemalým osobním utrpením. I psychicky! (Abdikoval 14. prosince 1935. 18. 12. 1935 byl zvolen za prezidenta ČSR dr. Edvard Beneš.) Republika se zdála být stále nebezpečněji ohrožena především zvenčí, z Hitlerova Německa. Beneš hledá řešení mj. budováním pevností v příhraničí a diplomatickou cestou – a Hitler po dvou pokusech ČSR naznačit mobilizací vůli k obraně státu připraví „Mnichov“. Shodou okolností jeho signatáři jsou představitelé těch mocností, s nimiž toužil počítat Masaryk v projektu mírové Evropy. Stalo se tak pouhý rok po smrti TGM. Můžeme se oprávněně ptát, zda následně vůbec něco ještě zbylo z „odkazu“ TGM, když „jeho“ republika hned půl roku po svém výchozím územním a mravním zmrzačení z října 1938 přestala existovat mezi 14. až 15. březnem 1939?

5. Hlasatel prorocké vize, i toho, aby se nekradlo!

Snad se hodí stručně pár námětů zrekapitulovat.

Masaryk si byl osobně jistý tím, že dějiny mají svůj jaksi integrovaný (a vyšší!) smysl. Jako kdyby také směrem vpřed směřovaly k větší „demokracii“, ne-li k „liberálnímu modelu“ společnosti (viz Francis Fukuyama). Dějiny ale nemají žádný svůj niterný (ne-li setrvale dominující) „smysl“; dokonce takový, že by byl algoritmicky řešitelný. Lze ovšem diskutovat o „potřebě mýtu“. U TGM bylo jeho osobní konání silně podepřeno vírou v determinismus, v Boha, v „nesmrtnou duši“ (jak se sám vyjadřoval).

Stěží lze obejít fakt, že roku 1914 neexistovala žádná „slovenská“ politika. A ta česká zůstávala na počátku války zcela nepřipravená na jakýkoliv program, co dělat v té nastalé a obtížně analyzovatelné kritické situaci. Nelze tu nepřipomenout, že velmi brzy po vypuknutí války se začali aktivovat „českoslovenští“ krajané v zahraničí k brannému odboji. Z politiků „doma“ jediný Masaryk (po řadě předběžných sond) odhodlaně se vydal do možného exilu. S tím, že bude připraven na příležitost k uvažované emancipaci Čechů od stávající monarchie. Pokud se v českých zemích začaly šířit nějaké představy o poválečné situaci, převládaly nejdřív iluze o možném obnovení české monarchie s některým ruským velkoknížetem.

Asi bychom nemuseli přehlížet nebo jen mlčky obcházet Masarykův názor, že politiku je třeba uskutečňovat kvalifikovaně, a zároveň s respektem k mravním ideálům lidstva. (Je ovšem samozřejmé, že pochybná snaha nechvalně se přiživit na povrchním – ne-li patologickém – dštění síry na osobnost a dílo TGM; vzbudí mimořádnou pozornost. Zřejmě nesmí přitom vadit, že je taková „kritika“ málo poučená. Je zahanbující, pokud se jen krátkozrace konstatuje, že „Masarykovo Československo“ vzalo za své hned krátce po smrti svého „zakladatele“. Jako kdyby se nevědělo, za jakých okolností vůbec mohlo dojít k rozbití ČSR, když převažovala koncem třicátých let politika tzv. appeasementu“!)

Pravděpodobně při té jisté okoralosti současné české politiky a zrovna tak patrném nemalém cynismu nejednoho z jejích aktérů může být nyní vnímáno jako překonané mnohé, co by mělo možná být součástí dějinného odkazu pro dnešek. Masaryk vnímal problémy své současnosti jako „otázky“, na něž odpovědi dával až po důkladném studiu knižně. Už v České otázce měl za to, že je „otázkou po osudech člověčenstva“! Přitom zdůrazňoval, že by se měl život společnosti realizovat nikoli násilím, ale činorodou prací. Z toho hlediska nepůsobí dobře, pokud máme kolem sebe nejednou jen formální doklady upomínající na Masarykovu památku. Názvy institucí, vyznamenání, věnce... Zdaleka už není tolik vidět snahu aspoň něčím z nesporně pozitivního odkazu TGM také žít. Nestačilo by třeba tolik dnes postrádané: Nebát se a nekrást? A poctivě přitom pracovat? (Už se zapomnělo, že Masaryk vícekrát riskoval jak kariéru, tak nasazoval nejednou i vlastní život, když si byl jist, že zjevně došlo k postihu „nespravedlivě stíhaných“? [Jeden příklad za mnohé: Při tzv. „záhřebském“ velezrádném procesu z roku 1909, účelově inscenovaném shůry, hrozila oprátka. Vládní kruhy hledaly provokacemi záminku k represi tamních Srbů a Chorvatů a uplatňovaly jako důkazy také různé podvrhy. Masaryk se s nemalým rizikem obžalovaných zastal, dokonce přímo v parlamentě. I když nedosáhl okamžitě spravedlnosti, vzhledem k aktivizaci veřejného mínění ve světě se tak po jistých průtazích přece jen stalo.])

Na závěr raději už jen dva citáty. V Evropě, jaká je John Gunther napsal: „Masaryk – jakou velikost to jméno znamená! Syn robotníka, …který dorostl k „nejlepšímu intelektu století“, pacifista, který zorganizoval armádu, jež provedla čin, nemající obdoby ve vojenských dějinách, …který v debaklu moderního světa stále věří ve vládu snášenlivosti. …Nebude snad už dlouho živ. Není však člověka naší doby, který zanechá ostatním lepší vzpomínku.“ A proslulý intelektuál 20. století sir Karl Popper roku 1945 ve svém slavném díle Otevřená společnost a její nepřátelé napsal: „Masarykovo Československo bylo zřejmě jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly.“ Karl Popper prý ve svém životě obdivoval dva muže; tím druhým – po Masarykovi – byl W. Churchill. (U Kautského „tím druhým“ byl – jak bylo zmíněno shora – F. D. Roosevelt.)

Citát nemusí nic automaticky dokazovat. Ani věhlas jeho autora. Když ale doma neumíme po rozmanitých zkouškách času najít přijatelně vyvážený pohled na zakladatele novodobého československého státu, alespoň ty soudy „zvenčí“ by měly silácké kritiky – zajisté mýtického (ale mezi legionáři dojemně zrozeného!) – „tatíčkovství“ přimět k zamyšlení, zda se přece jen neotírají příliš neomaleně o čestnou památku velikána, aby se na ní také – byť problematicky – přihřáli. Už jsme se navylévali žíravin rozleptávajících ty lepší naše tradice sdostatek! Máme takových osobností, jakou byl TGM, opravdu nazbyt?!

Poznámka: Předchozích šest statí na dané téma zájemce snadno najde, pokud si klikne na „Články autora“ (a tam počínaje 1. únorem).

Když František Palacký na pražském Žofínském ostrově v roce 1866 prohlásil, že „zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunismus i jen jediné generaci panovati měl …“, bylo to předvídavé tušení. Palacký nemohl vědět, jak mu čas dá za pravdu.

Naše generace dostaly příležitost ve společenském systému, který se nazval komunismem, své životy prožít a ochutnat jeho ovoce. Stali jsme se součástí zlořádu, který v různé míře poznamenal všechny.

Jako chlapec jsem si začal uvědomovat, že to nejdůležitější, čeho člověk může dosáhnout, je pochopení věcí kolem sebe – co a proč se děje, proč tak lidé jednají. Pohlíží-li člověk na svět z takového zorného úhlu, pomalu se začnou vynořovat kontury souvislostí. Schopnost kritické mysli časem vytvoří obranné schopnosti nadhledu. Celý život jsem byl pozorovatelem, nikomu a nikam jsem nepatřil – to je mé poznamenání komunismem.

V dětství a mládí jsem prožil rozklad vesnického společenství – na osudu svých rodičů i diskvalifikaci nás dětí. Počáteční komunismus byl drsný, blbý ale vcelku přímočarý. Kdo nebyl přímo natvrdlý, mohl zřetelně vidět, o co jde.

Jak čas běžel, erodovalo nadšení a víra „zakladatelské generace“ společenského zlořádu, zůstávalo jim vědomí výhod postavení, do kterých je ten zločinný systém vynesl. Ovládané obyvatelstvo si zvykalo, pomalu se stávalo plebsem, masou jedinců bez vlastní iniciativy a vůle rozhodovat o svém osudu.

Krize roku 1968 byla „krizí morálky“ vládnoucích, ještě existovala paměť, že svět může vypadat i jinak – může se řídit jinými hodnotami. Dvacet roků je doba jedné generace, je to doba, po kterou si společenství uchovává paměť.

Vojenský zásah v srpnu 1968 ukončil období vlády ideologie a víry. Sovětský komunismus dal zřetelně na vědomí všem, že smyslem je moc, udržení postavení a výhod. Ta doba byla historickým předělem, ve kterém v celém sovětském komunistickém bloku převzaly moc a vládu struktury tajné policie. Byl to výsledek přirozeného vývoje systému, tak jak byl vymyšlen a funkčně ustaven.

To, co vítězové této prvé přestavby – transformace komunismu nazvali „normalizací“, bylo ve skutečnosti odklonem společenské existence a jejích hodnot od tradičních zvyklostí a norem jak je společnost ještě chápala a trochu i respektovala.

Smyslem čistek uvnitř partaje i v zaměstnání byla informace: nemějte iluse, přizpůsobte se, nebo se stanete též plebsem. Plebsu byl vyslán signál, uděláš-li dostatečně velikou prasárnu, je to vstupenka mezi vyvolené.

Gustáv Husák, realizátor a garant „normalizace“, může být směle nazván geniálním padouchem. Sofistikovaně zlomil svým způsobem „normalizace“ páteř celé jedné generaci. Jeho technologie „normalizace“ vyškolila kádry pro perestrojku „pravdy a lásky“ devadesátých let.

Husák měl se sovětskou technologií lámání a úpravy lidské psychiky hlubokou osobní zkušenost: rodní soudruzi jej brzo po svém vítězství zavřeli a strčili jej do společné cely s Šaňo Machem, bývalým vůdcem Hlinkových gard, pro kterého Husák po válce nemilosrdně žádal trest smrti.

Na jaře 1969, když Gustáv Husák nastupoval k moci, zeptal se můj kamarád lékař Šaňa Macha, který ležel na jeho oddělení jako pacient, na Husáka. Mach zděšeně zvedl ruce a řekl: „Nič nepočujem, nič neviem, nič nebudem hovoriť, Husák je starý stalinist“.

Měl jsem příležitost vidět lidský morální i profesní rozklad, který v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let Husákova technologie „normalizace“ navodila. Principem byla důsledně vyžadovaná a vymáhaná podlost. Udržet si postavení, nebo se ke kariéře dostat, bylo možné pouze za cenu podlosti – nejlépe pomáhalo rovnou někoho shodit. Prostě zachovat se nemorálně, udělat věci, které bylo možno označit za zločinné, něco, z čeho se nedalo vycouvat. Odvážím se tvrdit, že celá generace, která v té době nastoupila ke kariérám a do postavení, přijala toto zločinné a podvodné jednání za normální, stalo se jim to normou.

Zažil jsem to na vlastní kůži i duši a nepřijal to. V té době jsem si uvědomil, o co jde a rozloučil se s odbornou kariérou. Pamatoval jsem si slova naší mámy z padesátých let, slova, kterými reagovala na komentář mladičkého Jiřího Dienstbiera v rádiu, „proč to děláš, proč lžeš, což nemáš ruce, aby ses živil jinak?“.

„Normalizace“ se vepsala do mentality, do duší celé té generace, která ten způsob přijala a nevzepřela se. Ta část, která nastoupila do kariér a postavení, vnitřně přijala, že pravda není. Jsou jen určité pojmy, které označovaly pojem pravdy – ale kdysi v dávnověku. „Rozumný“ člověk je dnes nebere vážně. Tak se v té době téměř skokem změnilo chápání existenciálně důležitých pojmů a tedy i vnímání světa.

Proces kulturního vykořenění postihl téměř všechny, a proto za vzdor či odpor proti režimu bylo považováno i dožadování se lidských práv na režimu, který zřetelně a ze své podstaty byl zločinný. Byl to logický nesmysl, který se ve skutečnosti rovnal uznání zločinného způsobu vlády. Do budoucna tím režim a systém dostával platformu, na které mohl prodlužovat svou existenci. Ačkoli komunismus měl na svých rukách více krve a více milionů mrtvých než nacismus, nebyl jasně a nekompromisně odsouzen.

Kormidelníci tajných služeb a straničtí „intelektuálové“ si uvědomili chybu svých nacistických bratrů, kteří nedokázali včas změnit taktiku a prohráli ve válce. Pochopili využitelnost lidskoprávní a demokratické terminologie a formálně ji přijali za svou. Lidské společenské médium měli na půl století svého působení na politické, společenské i hospodářské scéně na takovou změnu připravené.

Nikdy nezapomenu na první schůzi „svobodně zvolené“ České národní rady, na její absurdní atmosféru. Všichni jsme se „měli rádi“, komunisté byli parlamentní stranou. „My jsme nebyli jako oni“. Prastará moudrost, že po zločinu má následovat trest, přestala platit. Ona tedy nepřestala platit, ale všichni se tvářili, jako by neplatila. Měl jsem intenzivní pocit, že se svět zbláznil – to čeho se účastním, nemůže být pravda.

V klíčové době, kdy šlo o převzetí a stabilizaci „nové moci“, byla po několik měsíců projednávána „Listina základních práv a svobod“. V klíčovém období byl projednáván formální papír, jehož vznosná prohlášení jsou jen obtížně vymahatelná a za jejichž nedodržování nehrozí sankce a trest. Zákony často neměly sankce. Byly také zrušeny některé zákony důležité pro odpovědné a právní fungování státu a roky je nenahradila žádná jiná norma. S odstupem času si dovolím jen drsně konstatovat: za vlastní blbost a zločinné jednání těch, kdo prošli bez trestu, neseme dlouhodobé následky.

Od prvopočátků jsem viděl a mohl sledovat „reformu“ jednoho celého odvětví – lesního hospodářství. „Reformu“, která bez bázně a hany popřela všechny staleté zkušenosti, odpovědného hospodaření s lesem. „Reformu“ zaměřenou na cílené vykradení zdrojů lesa do kapes zlodějů, kteří nemají za dlouhodobou existenci lesa žádnou odpovědnost. Jsem svědkem toho, jak cíleně až do dnešní doby bylo na úrovni státu a zákonodárných sborů blokováno vytvoření legislativních norem, které by daly zákonný rámec odpovědnému hospodaření s lesem.

Na příkladu této reformy jsem pochopil obludnost „tržní reformy“ komunistického hospodářství, realizovanou kádry vyškolenými na univerzitě husákovské normalizace. Pochopil jsem hluboké opovržení, které chovají „komunističtí“ podnikatelé k většinovému plebsu. Jsou přesvědčeni, že mohou tvrdit jakoukoli hovadinu a většina to ani nezaregistruje, zaplatí si kohokoli a do parlamentu, do vlády nastrčí své gorily.

1. února 2010 jsem byl přítomen jednání Vrchního soudu v Olomouci, kde se projednávala žaloba Vladimíra Hučína na Tomáše Hradílka. Hradílek, poté co soudy včetně Ústavního zrušily všechna obvinění proti Hučínovi, napsal v článcích zveřejněných v Lidových novinách, že Hučín je gauner, terorista a obvinil jej z provedení výbuchů v Přerově. Žádné nové důkazy nepředložil.

Byl jsem přítomen většině soudních řízení, ve kterých se dnešní státní moc od roku 2001 pokoušela dostat Vladimíra Hučína za katr. „Demokratičtí“ postkomunisté se tak, jak to dělali jejich vychovatelé před rokem 1989, pokusili kriminalizovat člověka, který vzal vážně to, co z titulu svého pracovního úvazku u Bezpečnostní informační služby měl dělat. Hučín nepřijal „dialektické“ zadání, že jako slouží demokratické tajné službě, ale dělá zcela opačně pro postkomunistickou nadstátní mafii. Smyslem jeho kriminalizace bylo exemplárně potrestat „anomálně“ se chovajícího jedince.

Všechna obvinění proti Hučínovi byla na vodě, trapně hloupě sestrojená. Kdyby v této zemi existovala svobodná média, měl by stát i soudní moc z ostudy kabát. Protože ještě nejde všechny zastrašit – veřejnost na soudy chodila – musela „demokratická“ moc z případu vycouvat.

Soudní líčení u olomouckého Vrchního soudu bylo pro historii jedinečnou ukázkou – co je a jak funguje postkomunistické „demokratické“ soudnictví. Výsledek soudu – rozsudek byl veřejnou fackou jedinci, který nepřijal „pravidla“ podvodné hry na demokracii. „Asociální“ jedinec Vladimír Hučín si dokonce tak dovolil, že přestože byl zbaven všech obvinění, dále trval na tom, aby soudy konaly tak jak mají konat – hledat spravedlnost a být garantem práva.

Tomáše Hradílka zastupoval u soudu advokát Tomáš Sokol, z jehož výroku, který jistě vstoupí do historie českého soudnictví, cituji: „Tomáš Hradílek má lidské právo na svůj svobodný názor“. Senát ve složení předseda JUDr. Vojtěch Brhel, JUDr. Radmila Baďurová a JUDr. Jaroslav Hikl dal Sokolovi za pravdu a Hučína odsoudil k náhradě soudních výdajů.

Přeložím-li usnesení soudu do lidové mluvy, senát olomouckého Vrchního soudu řekl: bez ohledu na poslání soudní instance i dohodnutá pravidla budeme rozhodovat tak, jak se nám bude hodit.

Tomáš Sokol se nám všem tím „lidským právem“ Tomáše Hradílka vysmál a nepřímo nás tak vyzval ke vzpouře. Řekl: ubozí plebejci, máte jediné právo a šanci, vzít klacek a vyhnat nás, ale na to jste poserové.

„Poetickým“ vyvrcholením soudního stání bylo, že Tomáš Hradílek v rámci své obhajoby přečetl osobní dopis, který mu 24. července 2007 poslal prezident republiky Václav Klaus. V tomto dopise mimo jiné stojí:

To, co se odehrálo u olomouckého vrchního soudu, je logickým pokračováním vývoje „pravdy a lásky“, zločinný systém se vrací ke svým kořenům.

Oba „vítězové“ olomouckého soudního stání byli „hrdiny“ prvních scén absurdního dramatu „sametové revoluce“. Tomáš Hradílek byl prvním „svobodně instalovaným“ ministrem vnitra České republiky po volbách 1990. Vloudila se chybička, při výchově statečného disidenta vychovatelé ze Státní bezpečnosti jaksi nepostřehli, že chovatel akvarijních rybiček je slaboch. To, že „vnitro“ neřídil a ani nemohl řídit, jim jistě nevadilo. Horší bylo, že ministr silového ministerstva v revoluční době nedokázal na veřejnosti udržet tvář. Nebyl ani schopen přečíst bez třesoucího se hlasu text, který mu řídící orgány připravili. V tichosti jej ze scény stáhli a slibnou kariéru ukončili.

Chybičku napravil pražský prokurátor Tomáš Sokol, který na scénu vstoupil již na jaře 1990 silným prohlášením o zákazu komunistů. Zvláště dobrosrdečný výraz jeho tváře mohl na nezasvěcené působit dojmem, že by to mohl myslet vážně. Zasvěcení však dobře věděli, že tentokráte je to ten pravý muž. Sokol plnil úkoly „revolučního období“ na jedničku, příslušníci Státní bezpečnosti, kteří museli odejít z Federálního ministerstva vnitra, našli útočiště na ministerstvu českém. Hřímavým hlasem se ve sněmovně vykecal ze všeho a neudělal nic. Po odchodu z politiky se jeho talent i nadání teprve rozvinuly a uplatnil se v roli obhájce. Stačí se podívat na případy, které obhajoval a obhajuje. S klasikem je možno říct: „nic lidského mu není cizí“.

Dvacet let je dostatečná doba, aby šlo s odstupem říct, co se stalo. Co bylo ústředním motivem, jaké jsou následky kritérií nastavených řízenými nebo jen prostě hloupými „revolucionáři“ sametového období. Bylo to smutné divadlo, které se v naší zemi hrálo, a dramatický kus ještě neskončil. O tom, jak kormidelníci modernizovali svou mocenskou technologii, svědčí, že do role prvního milovníka-revolucionáře vybrali autora absurdních dramat. Vinu za to, co se za ta dvě desetiletí stalo s morálkou celé společnosti, za to, že jsme se ocitli vnitřními hodnotami mimo realitu světa, nenesou jen „kormidelníci“ a šášulín, který se realizoval ve svém největším absurdním dramatu. Vinu neseme v různé míře všichni – nevzbouřili jsme se a komedianty nevyhnali.

Když končil legální komunismus, neměli jsme sice ještě na papíře lidská práva, dalo se však ještě rozlišit, která barva je černá – i bílá byla někdy vidět. Dalo se poznat, kdo je hajzl. Všichni jsme byli všelijak přikrčení, ale nesmrděli jsme tolik. Po dvaceti letech „pravdy a lásky“ už nevíme, co jaký pojem, co jaké slovo znamená – a ještě každý to nevíme jinak. Celá naše země zasmrádla, smrdíme každý den víc. Kdo to bude uklízet? Půjde to vůbec?

Gustáv Husák v dvacetiletí „normalizace“ zlomil „páteř“ komunistické „elitě“ a ctižádostivcům. Václav Havel – v jejich zastoupení – dokonal dílo zkázy „pravdou a láskou“ i u plebsu. Jako citlivý intelektuál tomu dal „kulturní“ rozměr.

RNDr. Čestmír Hofhanzl (1941) byl osm let poslancem v České národní radě a později Poslanecké sněmovně Parlamentu za ODA a posléze místopředsedou neparlamentní Strany Konzrvativní smlouvy (SKS), dnes Konzervativní strany

Podle informace, která se ke mně dostala na sklonku minulého týdne, bylo na základě rozhodnutí zastupujícího ředitele odboru politiky zaměstnanosti MPSV ing. Štefana Duháně zastaveno dosud vcelku bezproblémové prodlužování platných pracovních povolení pro cizince ze třetích zemí. Důvodem je míra nezaměstnanosti, která se v celorepublikovém měřítku pohybuje kolem deseti procent. Rozhodnutí by mohlo mít teoreticky dopad až na 65 tisíc cizinců žijících v České republice.

An English version of this article is in

V okrese Pardubice by se opatření mohlo dotknout až tří tisíc cizinců uvedené kategorie. Ředitel pardubického úřadu práce ing. Petr Klimpl však na dotaz autora upřesnil, že více než polovinu z tohoto počtu tvoří Ukrajinci pracující v družstvech, jichž se opatření nedotkne. Ke zbývající části – cca čtrnácti stům osobám – bude úřad podle svého ředitele přistupovat ve správním řízení individuálně. „Jinak se budeme dívat na cizince, kteří u nás žijí s rodinou a jsou tu delší dobu, než na ty, kteří jsou bez závazků a pracují v místních firmách krátce.“ Od ředitele Klimpla je takový přístup hezký, tragédiím však nezabrání.

Kromě cizinců ze „třetích“ zemí, tedy cizinců „druhé kategorie“, v zemi pracují desítky tisíc cizinců „první kategorie“, tedy z EU – především Slováků, Poláků, ale i Bulharů, Romunů a dalších. Ty opatření rovněž nepostihne.

V případě cizinců druhé kategorie je však nepochybné, že se praktické uplatnění rozhodnutí MPSV dotkne velkého počtu lidských osudů. Postiženi jím budou zejména pracovníci montoven se zahraničními vlastníky, jejichž angažmá v ČR bylo motivováno jak polohou země v Evropě, tak možností získat levnou pracovní sílu.

Pokud budou tyto firmy nuceny vyrovnat se se situací, kdy přijdou o flexibilní, nenáročnou a zaučenou pracovní sílu s vysokou produktivitou, lze důvodně předpokládat, že přemístí své provozy mimo republiku. Opatření, jež má napomoci snížení nezaměstnanosti českých občanů, tak dosáhne pravého opaku.

Současně lze očekávat, že část takto postižených cizinců využije možnosti změnit účel pobytu ze zaměstnání na podnikání. Pro ilustraci: počet nových „podnikatelů“ v roce 2009 vzrostl v důsledku krize v Pardubickém kraji meziročně o 55 a na Pardubicku dokonce o 79 procent. Tito lidé jsou ve velké míře bez práce, v ČR přežívají v pololegalitě, jsou předmětem kontrol nejrůznějších státních orgánů, a také vděčným rezervoárem pracovní síly pro nelegální výrobny, a to nejen marihuany.

Není to jen důsledek krize. Je to i důsledek hospodářské politiky státu z devadesátých let, podpory zahraničních montoven na úkor domácího průmyslu a ve svém důsledku i rozkradení majetkového potenciálu státu.

Stát nyní cizincům vzkazuje, že jsou přebyteční a zabírají pracovní místa tuzemcům. Cizince posílá domů – loni za úplatu, letos už bez skrupulí.

Situaci země obsazené zahraničním kapitálem to však nezlepší ani za mák. Úřady práce pošlou do montoven většinou lidi s nízkou pracovní morálkou, dále lidi v předdůchodovém věku či matky s malými dětmi. Jejich produktivita práce bude mnohem nižší než u migrantů, kteří si k nám přijeli vydělat peníze, aby mohli doma podpořit své rodiny. A reakce majitelů se dá předpokládat.

To, co považuje čtenář Petr Nachtmann za odpuzující na Britských listech, je, jak píše "žebrání o finanční příspěvky".

Jasně. V českém kontextu je nezvyklé, obracet se na veřejnost, aby si financovala vlastní nezávislý časopis. Je to vlastně trapas, požadovat od lidí, aby financovali, co čtou.

Avšak co nám zbývá. Časopis bohužel - už skoro patnáct let - vydáváme, většinou bez rozpočtu. Základní náklady však z něčeho uhradit musíme.

V současnosti nás čekají tyto jednorázové výdaje: účetnictví za rok 2009: 35 000 Kč. Nový redakční laptop: 20 000 Kč, nezbytné programovací úpravy: 20 000 Kč. Celkem: 75 000 Kč.

Naštěstí to není tak horentní částka jako na podzim, kdy bylo nutno obnovit naše servery, které nevyhovovaly intenzivnímu provozu, a čtenáři nám - překvapivě a zavazujícím způsobem - rychle potřebně finanční prostředky poskytli.

Nicméně jsme nyní nuceni se znovu obrátit na čtenáře s - krátkodobým -. apelem, aby mírně zvýšili finanční příspěvky na Britské listy, máme-li být schopni časopis provozovat i nadále - což znamená schopnost platit provozní poplatky..Potřebujeme je minimálně zvýšit aspoň o třetinu, tedy o cca 10-15 000 Kč měsíčně. Kdyby věnovalo pravidelnou stovku měsíčně dalších cca 100 - 150 lidí, pomohlo by to vydatně. Děkujeme.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2.

Jan Čulík, šéfredaktor

Už celé dekády si každý marxolog vymýšlí vlastního Marxe. Victor Wallis ZDE a ZDE se (i když vůbec ne jako první) rozhodl ukázat, že skutečný Karl Marx byl prý vlastně už před nějakými stopadesáti lety ekologem. Tuto milosrdnou lež je mu však namístě odpustit a všímat si míst, kde analyzuje spíše reálnou situaci nežli vytoužený sen - a kde je tedy skutečně originální.

Co tedy Wallis na průsečíku marxismu, ekologie a etnologie vlastně objevil? Velmi stručně řečeno a mimo jiné:

• Přehodnocení významu hegelovské kategorie míry - Existuje silný sklon tradičních marxistů explikovat dějinný proces (před tím, než vyvrcholí nastolením komunismu) coby abstraktně zacílenou řadu po sobě následujících průchozích stavů. V této perspektivě je překračování míry motorem pokroku, hranicí, za níž kvantitativní změny přecházejí ve změny kvalitativní, atd. Wallis, zjevně ovlivněn vědeckou ekologií s její teorií klimaxu, a abstrahující od aprioristické filosofie dějin, chápe kategorii míry daleko spíše ve smyslu "řeckém", tj. coby normu, jejíž zachovávání má klíčový význam. Není z těch, kdo hodlá vystupňovat všechny potenciály kapitalismu na maximum, aby tak dosáhl jeho překonání. Daleko spíše bychom mohli hledat analogie s aristotelismem, tj. koneckonců s teorií odvozenou středomořským duchem z organických procesů, nikoliv duchem germánským na okraji abstraktní teologické spekulace o trojičním dogmatu. Wallisův svět je světem optima, nikoliv maxima - míry, nikoliv bezmeznosti.
• Důležitou podmnožinou zmíněného je snaha o snížení energetické náročnosti - Žijeme v kulturním prostředí, kde se (nejen) marxistické myšlení téměř identifikovalo s logikou industrialismu. Můžeme si toho všimnout, kdykoliv se nalevo od středu narazí na téma stabilizace či dokonce snižování jakékoliv spotřeby. Jakákoliv zmínka o omezování čehokoliv je okamžitě cejchována coby maskovaná reakční snaha připravit pracující o jejich údajně posvátná práva. Walllis, který zná kategorii optima, ovšem věci vidí jinak. Je si vědom skutečnosti, že automatický nárok na nepřetržitý růst spotřeby je myšlenkovým návykem z dob, kdy se dělnictvo průmyslových zemí vezlo na posledním vagóně organizované moderny, jež bezstarostně drancovala přírodní zdroje a ostatní části světa. Požadavek na snížení energetické náročnosti ekonomiky má u Wallise především sebezáchovný význam.
• Debakl programu postaveného na hegemonii - Součástí dědictví po eurokomunismu je rituální šermování pojmem kulturní hegemonie (Gramsci atd.), který je pojat coby výzva k boji; tam, kde dominují hodnoty pozdně buržoazní společnosti, má být sveden zápas o to, aby jedna hegemonie byla nahrazena druhou, "tou správnou". Avšak není možno říci otevřeněji nežli Wallis analyzující stav dělnického hnutí v USA, že uvažovat o hegemonii v souvislosti s tímto prostředím, jež čelí naprostému debaklu tendencí založených nejméně před sto lety, znamená jednoduše halucinovat. Západní dělnické hnutí, které se změnilo v epifenomén industriální společnosti a zcela podlehlo její logice, v sobě samo neskrývá žádné kulturní potenciály; volá se po jeho oplodnění impulsy zvnějšku, a právem.
• Od marxovského proletariátu k toynbeeovskému - Když Wallis doufá, že by dělnické hnutí průmyslových zemí mohlo být resuscitováno kulturními vlivy zvnějšku, ocitá se na samotné hranici toho, jak chápal proletariát nikoliv Karl Marx, ale Arnold Toynbee. (Stručný výklad toynbeeovského pojetí je obsažen například ZDE.) To ovšem může mít významnější důsledky, než si Wallis doufající, že se domorodé komunity stanou vzorem amerických odborářů, v tuto chvíli připouští. Je koneckonců sdostatek známo, že nahrazování marxovek mayovkami byl nápad, s nímž přišlo před půlstoletím někdejší postupimské filmové studio DEFA. Ani rudý gentleman už ale nedokázal zajistit, aby bývalá DDR nadále zůstala rudá. Na pokraji ropného zlomu, kdy novodobé Marie Antoinetty opakují "Ať jezdí na líh", bledá tvář západních námezdních zaměstnanců setrvává v zoufalé nehybnosti a podle všeho opravdu věří slibům, že když už není chleba, pak se již brzy dočká "alespoň" koláčů.

Victor Wallis je doporučení hodné čtení pro všechny, kdo vyšli z marxistické tradice, ale nehodlají rezignovat na promýšlení současných problémů ve prospěch apologie "pravé" víry v historickou misi proletariátu a jeho nevyhnutelné konečné vítězství. Wallisovo myšlení stojí na samotné hraně proměny; je něčím na způsob Dalího obrazu, na němž se odraz labutí v hladině jezera mění ve tvory vzhledově dosud podobné své předloze, ale přesto již docela jiné...

(Původní umístění obrázku ZDE)

To jsou otázky, které položil v nejnovějším vydání anglické mutace Britských listů Focus on the Czech Republic z úterý 9. března Čechům z ČR i ze zahraničí Fabiano Golgo.

Do jaké míry je v turecké společnosti přijatelné, aby moderně smýšlející vzdělaná žena nosila šátek? Je šátek považován za symbol politicko-náboženského boje proti nastavené státní ideologii kemalismu, která prosazuje laicizaci státu (tj. odstranění náboženských symbolů z veřejného a politického života)? Je žena nosící šátek apriori zpátečnická a nesvobodná, jak tvrdí odpůrci používání šátků? A jak se s tímto nastaveným modelem vzdělané moderní ženy nosící šátek vypořádávají?

An English version of this article is in

Turecká republika je dávána za vzor jako země s majoritní muslimskou populací, která se pokusila přiblížit evropskému modelu oddělování náboženských věcí od věcí státních či veřejných. Co s sebou však přinesla systematická snaha o eliminaci islámu ze společenského života a striktní státní ideologie kemalismu v boji proti „zpátečnickému muslimskému“ způsobu života (jak jej spatřoval zakladatel současné Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk a jeho sympatizanti) zůstává otázkou. Spletitá cesta k budování jedinečné turecké identity oproštěné od muslimského způsobu života nepřinesla pouze očekávaný pokrok a osvícenství evropského střihu, ale rovněž další problémy a otázky pídící se po tom, co zahrnout do oné turecké identity, která chtě nechtě stojí na kořenech islámsko-osmanského dědictví. Užívání náboženských symbolů na veřejnosti a ve státní správě (parlament, knihovny, univerzity, státní budovy) se proto zdá být jako vhodná ukázka roztříštěnosti různých myšlenkových proudů a hodnotových systémů v Turecku.

Různé postoje k náboženským symbolům ve veřejném prostoru

V jednotlivých obdobích státní politiky vůči islámu byly šátky na veřejnosti přijímány různorodě. V souvislosti s armádní správou země v letech 1980-1983 existoval striktnější postoj vůči šátkům ve veřejné správě, počátkem 90. let se tento postoj částečně uvolnil. Debata o zákazu či povolení nošení šátků ve státních zřízeních se znova rozproudila v souvislosti s volebním programem Strany prosperity (RP), kdy její předseda Necmettin Erbakan začal hovořit o aktivní podpoře nošení šátků, což bylo součástí proislámsky vnímané rétoriky, která nakonec vedla k vojenské intervenci v únoru 1997.

Od roku 1998 platí striktní zákaz nošení šátku na univerzitách a ve státních institucích a vyvolává debaty žen, kterých se to týká, do jaké míry tento zákaz narušuje jejich osobní práva a svobody náboženského vyznání, které jim garantuje čl. 24 ústavy z roku 1982. Je nutné zmínit, že od roku 1997 do roku 2005 opustilo na základě zákazu nošení šátků na univerzitě a ve státní správě více než sto tisíc studentek a více než tisíc žen ve státní správě své studentské/pracovní pozice [1]. V současné době platí nadále zákaz nošení šátků ve státních budovách a na univerzitách, které mají kompetence rozhodnout samostatně o tom, zda povolí vstup zahalených studentkám na pozemky univerzity. Ambice politických stran podpořit žádost o zrušení zákazu šátků měla např. Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), avšak z důvodu obvinění z narušení laického charakteru republiky (za což hrozí zrušení strany a trest odnětí svobody na několik let) tuto záležitost strana dále neurguje k projednání v tureckém parlamentu.

Co vyjadřuje šátek

Nošení šátků je chápáno nejen jako individuální projev náboženského vyznání, ale také jako manifest sympatií s politickým islámem. V Turecku termín politický islám umožňuje poněkud širokou výkladovou linii a často s sebou nese kontroverzi. Za stoupence politického islámu bývají označovány jak lidskoprávní aktivistky nosící šátek, které volají po svobodě náboženského vyjádření, jak jej zmiňuje turecká ústava, tak i takové politické strany, které ve svém programu pracují s náboženskou rétorikou a v některých vyhrocených případech požadovaly návrat k právu, které by vycházelo z Koránu a muslimské tradice (tzv. šarí’a). Někdy ke stoupencům politického islámu bývají řazeni rovněž členové současné nejvlivnější politické strany v Turecku - Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), jejíž čelní představitelé, ač jsou praktikující muslimové, striktně odmítají jakékoli požadavky na implementaci šarí’i do společnosti.

Za dodržování práv garantovaných ústavou

Jelikož ženy nosící šátky bývají stereotypně vnímané jako zpátečnické, utlačované či nevzdělané, vznikly jako opozice vůči těmto stereotypům některé lidskoprávní organizace zaměřující se na podporu zahalených žen - např. organizace AK-DER (Ženskoprávní organizace proti diskriminaci žen). Tato organizace byla založena v roce 1995 převážně vysokoškolsky vzdělanými ženami, které se jakožto ženy používající šátek cítily být diskriminovány na pracovišti a na univerzitách. Na základě společně sdílených zájmů (porušování osobní svobody) založily tuto apolitickou organizaci, která má sloužit jako sdružení upozorňující na zmiňované stereotypní vnímání zahalených žen a případnou diskriminaci vůči nim. V rozhovoru s lidskoprávní aktivistkou z organizace AK-DER Neslihan Akbulut se můžete dozvědět, jaké cíle má tato organizace či čeho zatím dosáhla.

Poznámky:

1) http://www.osce.org/documents/odihr/2006/10/20984_en.pdf, s. 7.

ŠOK│ V rámci předmětu Konflikty v mediální komunikaci na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha uslyšíte profesora sociologie a publicistu, komentátora deníku Právo, spolupracovníka Britských listů, autora knih Soumrak sociálního státu, Politika s ručením omezeným, Až na dno blahobytu a Abeceda prosperity.

Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.
Arogance financí
aneb Sociální stát ve službách zisku

v úterý 16. 3. 2010 11:30-13:05

Nevím, co sleduje veřejnoprávní televize reprízováním citované věty z prvního novoročního projevu exprezidenta Havla. Bohužel, je to jedna z mála objektivních pravd, které je dnes možné z obrazovky slyšet. Naše země opravdu nevzkvétá. Naopak. Ovšem, abych „nebyl jako oni“,  uznávám, že ulice  a náměstí našich měst se proměnila proti těm před dvaceti lety  k nepoznání. Na druhou stranu ovšem z center měst zmizeli jejich obyvatelé i to, co bývalo typické dokonce i v dobách minulých – obchody, ve kterých bylo možno nakupovat základní životní potřeby.

Honosné výkladní skříně  lákají k zakoupení pro normální život docela zbytečného a přiměřeně předraženého značkového zboží. To v lepším případě. Mnohem více je těch, které lákají do heren, realitních a jiných kanceláří. Městská centra jsou sice na pohled elegantní, ve skutečnosti sterilně vypreparovaná od obyčejného lidského života. O venkovu raději nemluvit. Vesnice, ve kterých hospodařila prosperující JZD, se staly skanzeny nezaměstnaných zemědělců. V lepším případě tu přece jen usilovně bojuje o přežití několik pracovitých sedláků, jejichž produkty nikdo nechce – jsou příliš drahé ve srovnání s těmi, které (ač kvality poněkud nevalné) lacino dovezou kamiony z daleké i ještě vzdálenější ciziny. 

Občané jsou ovšem svobodni. Mají možnost cestovat, kam se jim zlíbí. Myšleno tím ty, kteří na to mají. Těch bezmála 10% nezaměstnaných, kteří zoufale hledají nějakou práci, má starosti poněkud všednější, než cestování za hranice všedních dnů. Také mají svobodu slova. Tedy pokud to slovo je v souladu se státní ideologií. Nakonec zkuste přednést nekonformní  názor na palestinsko-izraelský  konflikt, na mise v Iráku nebo Afganistánu (nedávno na vybudování radaru v Brdech), nebo na domácí romskou otázku. Vsadím se, že  svobodná masmédia pro váš úlet nebudou mít přílišné pochopení. Máte možnost studovat co chcete, léčit se kde chcete, bavit se jak chcete, dělat si co chcete, pokud ovšem nemáte v úmyslu dělat něco, co odporuje naší ústavě.  Nebo co prostě nějak není v souladu. Své by k tomu mohli říci účastníci nepovolených koncertů ve volné přírodě, nebo za zavřenými dveřmi venkovských hospod. Nebo nevhodní demonstranti. Můžete samozřejmě vyjádřit svůj nesouhlas s čímkoliv, co vám vadí. Ale zkuste stávkovat (za vyšší mzdy, za benefity, za  cenu svojí práce) – asi na vás nevyrukují  těžkooděnci v neprůstřelných vestách, ale i tak si užijete dokonalé ideologické masáže, cílené na vás jednotnou frontou svobodných médií a demokratických politiků.

To všechno jsou ovšem  jen drobné potíže, se kterými se musíme vyrovnat na cestě k restauraci  kapitalizmu. Proč tedy tvrdím, že naše země opravdu nevzkvétá? Možná pro těch 10% nezaměstnaných spoluobčanů, nucených bojovat o holé přežití, ponížených, zbavených základních lidských práv a svobod. Nepochybně jsou mezi nimi takoví, kterým se nechce živit normální prací. Ti bývali kdysi „odměňováni“ podle zásluh, protože vyhýbání se práci bylo považováno za porušení normy. Nepochybně by si podobné ocenění zasloužili i dnes. Ale tady jde o ty, kteří  pracovat chtějí, žít bez práce neumí a přece ji nenacházejí, protože jsme se dávno zbavili fungujících podniků, jejichž výrobky bývaly synonymem zlatých českých rukou. Propadli jsme víře ve volný trh, jehož neviditelná ruka… Není nezajímavé, kam  ta všemocná ruka přivedla celý svět.  Kdoví, jak budou fungovat všechny skvělé ekonomické teorie v době, kdy ubývají zdroje, konkurence mnohem výkonnějších a levnějších ekonomik válcují ty naše „vyspělé“, kdy nesmyslná nadprodukce všeho nemá rozumný odbyt, kdy už ani nemůžeme počítat s úspěšným „rozšiřováním demokracie“ do zemí, kde vyznávají zcela jiné ideály, než za jaké se skrýváme my.

Naše země nevzkvétá ani pro dobrých 70% těch, kteří sice mají jakous takous práci, ale jejich příjmy dosahují sotva poloviny deklarované české průměrné mzdy. Nic na tom nemění ani to, že ceny potravin stagnují. Náklady na energie, bydlení, na základní školní potřeby jejich dětí ale i dopravu či telekomunikace tu skutečnou inflaci spolehlivě dohoní.

Naše země nevzkvétá i proto, že skutečná práce, která v celé historii lidské společnosti vytvářela hodnoty a přinášela pokrok, se stala předmětem pohrdání a úšklebků. Profese, které přinášely užitek, jsou k smíchu. Nahradili je  manažeři všeho druhu, nejrůznější  radilové, neproduktivní tlachalové.  Chybějí  schopní  dělníci, slušní lidé ochotní vlastníma rukama udělat, co je potřeba. Ale i kantoři, protože se vytratila přirozená úcta k jejich práci, zdravotní sestry, protože jejich dřinu jim nikdo nezaplatí a je mnohem snazší sedět za bankovní přepážkou, než sloužit nemocným. Především chybí slušní lidé, protože vzorem úspěšných a ještě úspěšnějších jsou „ti nejlepší z nás“, kteří obratně zorganizují svobodné volby a nechají se znovu a znovu vynést do výnosných funkcí, ze kterých je sice možné v nejhorším případě odejít, ale jen na místa dokonale ošetřená velmi slušnými prebendami.

Naše země nevzkvétá především proto, že se ocitla v hluboké morální krizi. Ti, kdo se prohlásili vůdci  národa, sice umně zbořili minulost a usilovně se ji  snaží co nejvíce zhanobit, ale nové hodnoty nenabídli. Jediným Bohem se stalo Zlaté tele. Kdo by chtěl zvednout prapor s heslem „nelhat a nekrást“ by byl k smíchu a hoden opovržení pro neschopnost. Obdivovaná je naopak nestoudnost a všehoschopnost. Dost smutný obraz české společnosti  na prahu druhého desetiletí třetího tisíciletí.

Naše země nevzkvétá! Čím dříve najdeme odvahu to nahlas přiznat, a především se pokusit to napravit, tím lépe pro naši budoucnost.

Vzpomínali jsme 150. výročí narození  filozofa Masaryka, který se zasloužil o vznik našeho státu a sedmnáct roků sváděl, jako jeho první prezident, tvrdý boj o jeho charakter. Úcta k jeho památce by nám měla dodat odvahu, abychom se o  obrození  jeho ideálů alespoň pokusili.

Nejprve jsem o tom nechtěl psát, ale když jsem si včera přečetl na nádraží v Krnově leták od železničních odborů, že budou stávkovat i za nás ostatní zaměstnance, změnil jsem názor. Proč mi někdo vnucuje svůj postoj k benefitům, a tím spíše železničáři? Co je jim do mne a mi do nich?

Se železničáři mám bohužel zkušenost jako zákazník Českých drah. Jako dlouholetý uživatel a znatel regionálních tratí kolem Olomouce (dojíždím 15 let Krnov-Olomouc, jezdíval jsem každý všední den Olomouc-Kojetín a Olomouc-Uničov), jsem se naučil České dráhy a jejich zaměstnance téměř nenávidět. Běžná zpoždění na trase Krnov-Olomouc byla kolem deseti patnácti minut (díky čemuž jsem celé měsíce nemohl stihnout svůj autobus domů a chodil jsem - cca 5 km - pěšky nebo jezdil za 130 Kč taxíkem), úroveň WC, sedadel atd. byla hrozná a vztah personálu vůči cestujícím ještě horší: absolutní lhostejnost, žádná potřeba něco vysvětlovat.

An English version of this article is in

S omlouváním mají průvodčí problém dodnes. Cestovat vlakem bývalo blízko hororu a neurotickému zhroucení osobnosti.

Přesto jsem zjistil několik pozitivních změn: od prázdnin už často stihnu autobus a vlak jel nejednou úplně přesně, průvodčí sdělují informace a starají se.

Jednou se třeba ve Valšově u Bruntálu pokazila lokomotiva a lidé si volali, znalí přístupu Českých drah, domů pro odvoz do Olomouce - a najednou nám průvodčí řekl, že pro nás dráhy vypravily speciální autobus. Úžasné!

Dokonce ti, kdo měli v Olomouci stihnout spoje do Prahy a Brna, je také stihli.

Další novou věcí je zřízení půlvozu první třídy v "rychlících" mezi Krnovem a Olomoucí. Nejprve jsem byl skeptický, zda si to vůbec bude někdo platit. Nakonec ale překvapivě první třídou jezdí poměrně dost lidí.

Předminulý pátek se však drahám v "rychlíku" (při nejlepší vůli nedokážu tyto spoje nazývat rychlíky, i když to oficiálně rychlíky jsou) v 17:07 z Olomouce (do Krnova) situace dost nepovedla.

Seděl jsem ve voze na konci vlaku, jehož polovina byla 2. třídou a polovina 1. třídou. V celém voze byla zima a průvodčí, který jím několikrát procházel, nás ani neupozornil na příčinu, na možnost či nemožnost zlepšení situace, a už vůbec se neomlouval. Lidé seděli jako pěna a báli se zeptat. Postupně si oblékali bundy a kabáty.

Lidé z 1. třídy asi ve 3/4 trati už zimou nevydrželi a odcházeli do sousedního vagónu do druhé třídy, kde snad bylo tepleji. Pochybuji, že někdo měl odvahu byť pomyslet na to, že mu bude vrácen poplatek za 1. třídu, v níž se nedalo sedět (já jezdím ve 2. třídě a zimu jsem si odseděl až do Krnova: jako jeden ze dvou pasažérů jsem si ani neoblékl kabát a otužoval se).

Představa, že zaměstnanci tak mizerně fungujícího kolosu mají vůbec tu drzost pobírat, o stávkování za benefity nemluvě, mzdu mi přijde perfidní a nestoudná. Možná by Českým drahám více prospělo motivovat pracovníky k vyššímu výkonu a plnou mzdu i s benefity dávat jen těm, kteří vskutku kvalitně pracují.

Příčiny vzniku válek jsou zjevně fiktivní, zjevné a skryté, někdy i fiktivní skryté. Válka proti Iráku začala jako pokračování americké agresivní diplomacie jako "pokračování politiky jinými prostředky". Přípravy na válku a její zdůvodnění občanům neprobíhaly jen v Pentagonu, ve Washingtonu či Londýně, ale některých se aktivně účastnila i zpravodajská a diplomatická komunita v Praze. Povím vám nyní příběh počátku této války, do kterého byly díky jednomu iráckému studentovi ČVUT náhodou a nechtěně zapojeny i Britské listy.

Válka pražských bizonů

Zdroj Zpráva BIS o ohrožení budovy RFE/RL v Praze – "Raketový útok na Svobodnou Evropu nevyšel" ZDE

Jak se připravoval útok na Irák

Zjevně fiktivní příčinou útoku na Irák byl oslí můstek CIA mezi útokem převážně saúdskoarabských wahhábistických sebevražedných atentátníků na budovy WTO v New Yorku v den, od té doby známý jako 9/11. 11. září 2001. Druhou fiktivní příčinou byla domněnka existence zbraní hromadného ničení v Iráku, neboť vláda Saddáma Husseina nakoupila technologie dvojího užití z USA, Británie, Francie a Německa a dalších zemí. Že z nich zbraně hromadného ničení nesestavila a ani se o to nepokusila, nikdo neuvěřil, neboť řada evropských tajných služeb potvrzovala americké údaje. Oklamaní politici uvěřili, neboť si nedovedli představit, že je něco takového v "demokracii" možné. Zbytek znáte.

Nechci spekulovat o tom, kdo poradil islámským teroristům spektakulárně útok na "židovskou" centrálu amerického byznysu uprostřed Manhattanu, komplexu budov WTC, kde sídlily i výpočetní centra bank a státních institucí a kdo tak odstartoval "válku proti terorismu". Do osudného zářijového dne nikdy a nikde na světě tímto způsobem teroristé nezaútočili, ačkoliv v mnoha případech šlo též o muslimské radikály. Výpočty úspěšnosti takového útoku si vyžadují detailní znalosti konstrukce budov a materiálového inženýrství, neméně detailní znalosti řízení letového provozu, krizového plánování a vzdušné ostrahy.

Teroristům doposud vždy stačil únos letadla do některé radikální země jako například Alžírska (23. 7. 1968, Boeing 707 na lince Řím-Lod. Vyjednávání s únosci trvalo 40 dní. Oba únosci nakonec všechny cestující, z nichž bylo na palubě 21 Izraelců, propustili), vyjednávání o propuštění "bojovníků za svobodu" (27. 6. 1976, A-300 na lince Izrael Tel Aviv-Paříž. Letoun byl unesen dvěma Palestinci a dvěma Němci, kteří požadovali letět do Benghází v Libyi, následně do Entebbe v Ugandě. Izraelská vláda se rozhodla po jednání s únosci zaútočit na letadlo a osvobodit rukojmí v Operaci Kulový hrom. Obdobně skončila i záchrana rukojmích Boeingu 737 v Mogadišu o rok později, nebo 15. 3. 2001 Tu-154 na trase Istanbul – Moskva, kdy 4 únosci z Čečenska s noži unesli stroj do Mediny v Saúdské Arábii). Prvním z útoků, jejichž následek měl být ultimátní, byl záhadný výbuch letadla Boeing 747 21. 12. 1988 (mrtvých 259 cestujících nad Lockerbie), kde nejspíš ale únosce nebyl přítomen. Nemusím zdůrazňovat, že žádnému z únosců se nechtělo nikdy – až do 11. 9. 2001 – dobrovolně umírat, i když druhá vlna únosů letadel plynule pokračuje od roku 1994 doteď…

Nehodlám spekulovat nad tím, do jaké míry byla válka proti terorismu soukromou válkou rodiny Bushů proti rodině bin Ládinů či do jaké míry bylo oficiální vyšetřování modifikováno americkými a britskými tajnými službami. Smrt experta v Londýně a zmizení několika dalších osob však i bez spikleneckých teorií vyvolávají dodnes analytické otazníky.

Pravdou zůstává, že už 30. října 1998 pražská studio americké rozhlasové stanice Rádia Svobodná Evropa – Rádio Svoboda zahájilo s tichým souhlasem české vlády americkým Kongresem placené propagandistické vysílání do Iráku. Proč ne už dřív (po první válce v Zálivu) a proč ne až daleko později?

Vláda Saddáma Husseina označila vzápětí vysílání z Prahy za nepřátelský akt. Irák odvolal z České republiky svého velvyslance. Diplomatické vztahy mezi Prahou a Bagdádem se staly napjatými. Čeští politici přes kritiku amerického kroku a varování před ekonomickými dopady neudělali nic, aby vysílačku z centra Prahy vyhostili.

Zjevnou, i když velmi málo medializovanou příčinou byla i změna měny, ve které Irák obchodoval svou ropu z amerických dolarů na euro čtrnáct dní před začátkem války. Druhou zjevnou příčinou bylo očekávání "ropného šoku" americkou ekonomikou a obava z masivní energetické krize. Třetím zjevným důvodem byla realizace strategického světovládného "Projektu pro nové, americké století" znovu zvolenou vládou radikálních neokonzervativců George Walkera Bushe.

Skrytou příčinou byl neutěšená perspektiva americké ekonomiky, o jejímž pravém stavu vědělo tehdy nejspíše jen několik vrcholných bankéřských rodin, které dohromady tvoří soukromou americkou "státní" banku – FED. Po krachu LCTM fondů, pádu Enronu a subprime úvěrů v řadě dalších bank už o ní ví dnes celý svět. Další skrytou příčinou byla i nedůvěra amerických stratégů v dlouhodobém přežití Izraele "uprostřed arabského moře" a počínající nutnost změny dlouhodobě neudržitelné blízko- a středovýchodní politiky zemí NATO. Právě Izrael tvoří politický i vojenský klín, vražený mezi arabské zájmy a rozděluje je na "mírné" či "umírněné" a "radikální". Ve střednědobé perspektivě možná neexistence státu Izrael by znemožnila v dlouhodobém horizontu americký a britský vliv na tuto část světa. Možná už navždy. Dědictví Sykes-Picotovy dohody o rozdělení arabských území, na kterou Británie nikdy nezapomněla a která dala vznik hášimovskému království v Jordánsku a Iráku jako britské sféře, nesmělo být promrháno. Stejně tak dlouholetá práce rezidenta britské rozvědky v Káhiře a vůdce arabského povstání proti Turkům Thomase Edwarda Lawrence a diplomata lorda Curzona. Proč o tom mluvím? Lawrence dal Británii velký dar. Vnímání potřeb surovinového zajištění perspektivně upadajícího britského impéria a navazující politickou strategii. Boj o území bývalého osmanského Turecka byl jedním z důvodů globalizace 1. světové války a jejího rozšíření na Blízkém východě. Lawrence věděl i o Balfourově deklaraci, která slibovala "dvakrát zaslíbenou zemi" Palestinu jako "národní domovinu" pro Židy a o britské roli v tomto procesu. Lawrencova mise během 1. světové války napomohla Británii v roce 1921 k získání mandátu poručnictví od Společenství národů nad většinou bývalých kolonií německé a osmanské říše. Velkým překvapením pro mě bylo, že proti proslulému britskému špiónovi Lawrenci z Arábie stál jako protivník v špionážním zájmu Rakouska-Uherska (a díky Masarykovi později i v zájmu USA a ČSR) na turecké straně český arabista, profesor ThDr. Alois Musil, Araby přezdívaný Músa ar Rueili, zakladatel pražského Orientálního ústavu. Špionáž byla v té době nejspíš doménou vědců. Ale to jen tak na okraj…

Že je ropa strategickou surovinou, věděla už královna "babička" Viktorie, neb už v druhé polovině 19. století byl sestrojen první spalovací motor a zvýšila se těžba ropy. Elektřina, ocel, síra, ledek a ropa byly strategickými hnacími motory války i nastupujícího kapitalismu.

Nebylo tomu jinak po celé 20. století. Ropná krize byla logickým vyústěním celosvětového soupeření o moc. Zpráva Římského klubu z roku 1972 (Meadow a kol., „Meze růstu“) odhadla cenu ropy v roce 2000 na 200 USD za barel. A 120 USD hranice byla přes veškerou snahu západních mocností a přes inflaci už překonána. Sice až nyní, ale byla.

Třetí skrytou příčinou americké agrese na iráckém území byla perspektivní ekonomická i politická síla nedemokraticky, ale účinně a důsledně sekularizovaného Iráku v regionu. Saddám byl možná diktátor, s náboženstvím a na něj navazujícím fanatismem však neměl nikdy nic společného. Naopak. Zato věděl, jak účinně rozmělňovat politický vliv náboženských fanatiků v regionu a jak účinně manipulovat zájmy jednotlivých hráčů v EU. A nedopustit, aby za něj skrytě manipulovaly západní tajné služby, jako v jiných zemích. Právě ropa se stala jeho největší zbraní.

Ale hlavní ideolog neocons Huntington si přece přál střet náboženství, střet civilizací….

Jednou z dalších skrytých příčin bylo zahlazení stop po spolupráci Evropy i USA se Saddámem Husseinem na dodávkách vojenských technologií a zbraní, které mělo původně znemožnit Íránu stát se klíčovou zemí regionu. Taktika "přátelských zkurvysynů" se Spojeným státům vymstila – a nebylo to poprvé. Její stopy dodnes nalézáme v Jižní Americe, v Pákistánu či Indii, v Africe i v Asii. Nemusí být demokraté, hlavně že jsou naši, znělo diplomatickými kuloáry více než polovinu 20. století.

Fiktivní skrytou příčinou byla konstrukce konkrétních propojení mezi režimem tyrana Husseina a radikálními wahhábisty, ideově vyzbrojenými americkými spojenci – Saúdskou Arábií, Jemenem a Pákistánem generála Parvíze Muššarafa, vojensky školenými na pákistánsko afghánském pomezí, ovládaném dalším z amerických spojenců, radikálním hnutím Taliban, které se osvědčilo v porážce Ruskem podporovaného afghánského režimu Babraka Karmala. Měly dokázat, že Irák je nebezpečný západní, "demokratické" civilizaci.

"Nejenom pro novináře, ale i pro některé britské velicí důstojníky v Perském zálivu byl první vzdušný útok na Irák překvapením. Někteří z nich se s tím alespoň svěřili zdejším zpravodajům", sdělil posluchačům 20. března 1998 tehdejší zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu Vít Pohanka.

Nyní je konec února 2010 a je čas na bilancování. "Po důkladném zvážení všech možných souvislostí a dopadů" zveřejnila 30. listopadu 2009 česká kontrarozvědka BIS události, s kterými se podle ní v létech 1999 – 2003 setkávali důstojníci BIS "při zpravodajské ochraně Rádia Svobodná Evropa před možným teroristickým útokem". Napínavý spy-thriller, v němž "bizoni" hrají tu správňáckou roli jednoznačně potřebných kladných hrdinů, která je každoročně opravňuje k nezanedbatelnému čerpání státního rozpočtu.

Na špionážním příběhu hrdinných ochránců české demokracie a americké štvavé vysílačky v centru Prahy by nebylo nic divného, kdyby se v něm neobjevilo na jednom jediném místě jméno, známé mediálně z minulosti, ale z trochu jiného kontextu. To jméno je klíčem k několika pražským střetům západních tajných služeb a klíčem k mezinárodní ostudě, které byla Česká republika a její zpravodajci vystaveni v souvislosti s "pražskou stopou" teroristy Muhammada Atty.

Obětí cílené zpravodajské dezinformace a novinářské tuposti při neověřování výroků politiků a státních úředníků se stal Ahmad Khalil Ibrahim Samir al-Ani, konzul Irácké republiky v Praze.

Kronika lži

18. září 2001 unikl příběh o setkání teroristy a iráckého diplomata poprvé do médií, aniž se hovořilo o Praze. Zveřejnilo ho zpravodajství Associated Press a Reuters a jako zdroj agentury shodně uvedly "americké vládní zdroje", resp. "oficiální americká místa, hovořící pod podmínkou anonymity".

13. října 2001 uvedly na základě zjevného úniku z českého ministerstva zahraničí české deníky, že ministr zahraničí Jan Kavan byl informován ministrem zahraničí Colinem Powellem ve Washingtonu o dubnové cestě teroristy Muhamarra Atty al-Sayeda do České republiky. Stejný zdroj sdělil, že al-Ani pracoval jako agent pro iráckou tajnou službu. Kavan uvedl, že česká rozvědka konstatovala setkání Muhammada Atty v Praze s iráckým diplomatem al-Anim.

20. října 2001 napsal v New York Times John Tagliabue, že čeští úředníci popřeli, že k tomuto setkání v Praze kdy došlo.

26. října 2001 ministr vnitra České republiky Stanislav Gross na tiskové konferenci objasnil, co mu bylo známo o setkání Atty s al-Anim. Vysvětlil, že Atta byl v České republice minimálně dvakrát: dne 2. června 2000 a na začátku dubna 2001. Během své červnové návštěvy podle Grosse Atta nebyl sledován českou kontrarozvědkou. Zpráva obletěla celý svět. V Bagdádu tehdejší irácký místopředseda vlády, chaldejský katolík Tariq Azíz popřel, že setkání proběhlo.

27. října 2001 New York Times zveřejnil mimořádnou zprávu - vyvrácení příběhu z 20. října, tentokrát napsanou Patrickem E. Tylerem a Johnem Tagliabueem. Tentokrát NYT tvrdil, že na rozdíl od předchozího popření, zdroje už potvrdily, že k setkání iráckého diplomata s teroristou skutečně došlo. NYT přinesl svědectví poslance parlamentu, který byl informován českými zpravodajskými službami a řekl, že "věří, že setkání s Attou může být zachyceno pomocí bezpečnostních kamer pražského letiště."

Hynek Kmoníček, náměstek ministra zahraničí konstatoval, že nařídil už v dubnu 2001 al-Aniho vyhoštění z České republiky pro "činnost neslučitelnou s jeho diplomatickým statusem" (v diplomatickém jazyku terminus technicus pro špionáž) kvůli jeho nevhodnému kontaktu s Attou.

FBI prohlásila, že hamburský student Atta byl 4. dubna ve Virginia Beach. Do České republiky letěl 8. dubna a setkal se s iráckým zpravodajským důstojníkem, který byl identifikován jako Ahmed Khalil Ibrahim Samir al-Ani. Od 11. dubna byl Atta zpět na Floridě, kde si pronajal auto."

V listopadu 2001 přidal další kamínek do mozaiky příběhu premiér Miloš Zeman. Řekl pro CNN, že když česká kontrašpionáž identifikovala Attu jako kontakt Al-Aniho, přinesla "hypotézu", že účelem setkání by mohlo být k projednání útoku na pražské ředitelství amerického rádia RFE/RL. To bylo poprvé, kdy se tento údaj objevil v médiích. 15. března 2002 totéž David Ignatius popsal s odkazem na CNN v článku pro deník Washington Post. Zemanova "hypotéza" byla zkonstruována tajnou službou na základě informací poskytnutých iráckým defektorem, bývalým iráckým konzulem v Praze Salimem Jabirem, který zběhl v prosinci 1998. Právě předchůdce al-Aniho Jabir v rámci debrífingu pro britskou zpravodajskou službu tvrdil, že Irák plánoval atentát na Rádio Svobodná Evropa. Tato informace se nikdy od jiného zdroje nepotvrdila. Operoval s ní pouze bývalý šéf BIS Růžek, který 22. listopadu 2005 pro Wall Street Journal uvedl, že irácká tajná služba Mukhabarat Sabirovi dala 150 000 dolarů a pověřila jej zorganizováním teroristického útoku na pražské sídlo americké rozhlasové stanice Radio Svobodná Evropa. Růžek prý "osobně dohlížel na vyšetřování údajných iráckých tajných aktivit, které s plnou americkou spoluprací začalo téměř dva roky před tím, než se Bush stal prezidentem".

Znovu a prozatím naposledy s informací od Jabira vyrukovalo až "dramatické" zpracování událostí z pera BIS v listopadu 2009 …

Teplej Hurran a jeho pražské intermezzo

Nutno podotknout, že Růžkova informace z roku 2005 pro americký WSJ je mírně řečeno přitažená za vlasy. Zaprvé defekci Salima Jabira a jeho debrífink neprováděl Růžek, Američané ani tajná služba Jeho Veličenstva, ale podle všech příznaků německá rozvědka. Operaci původně připravila CIA, ale mladý ambiciózní rezident britské MI6 v Praze Christopher Hurran se jim snažil "špičkového agenta" "vyfouknout". Požádal proto českou kontrarozvědku BIS, aby Salima sledovala. A BIS ho ztratila, ačkoliv to bylo prioritním zájmem partnerské služby a nemenší zájem měli i Američané. Šéfem BIS byl tehdy Karel Vulterin. Za několik dní intenzivního pátrání MI6 a CIA byl Salim nalezen. Zjistilo se, že emigroval s šesti dětmi přes Rakousko do Německa. Hurran dospěl k názoru, že za fiasko může Vulterin a poslal protestní dopis české vládě, konkrétně Jaroslavu Baštovi, sociálně demokratickému ministrovi, odpovědnému za koordinaci zpravodajské služby. Ministři nabídli Vulterinovi možnost, aby odstoupil. Odmítl. Propustili ho. A následovala pomsta. Američanů? BIS? Nevíme s jistotou.

Nicméně víme, že zdroj demaskoval Hurrana nejen jako rezidenta MI6, ale jako otevřeného homosexuála, žijícího s venezuelským milencem a bonvivána, který jezdil na mejdany po Praze černým londýnským taxíkem. Jediným ve městě. Na základě diskrétní informace se na Hurrana pověsili reportéři televize Nova a britský James Bond a jeho černý taxík se ocitli s peprným komentářem jako hlavní hvězdy večerního zpravodajství.

7. února 1999 pak ozvěnu příběhu zveřejnil bulvární týdeník Sunday Telegraph v článku Olega Gordievského, bývalého rozvědčíka KGB, který působil jako dvojitý agent pro Británii. Článek se jmenoval "Homosexuální špióni nepatří do Prahy". Tak skončil příběh dvou špiónů v Praze. Podle některých zdrojů z lékařské fakulty UK, kde předtím působil, byl Vulterin také homosexuál. Britská vláda Hurrana sice nějaký čas nechala ve funkci, dnes už šéfuje britské agentuře pro krizové situace National Infrastructure Security Coordination Centre (NISCC), obdobě americké FEMA. Vulterin je na tom hůř. Po odchodu z BIS dělal šéfa ochranky jednoho pražského kasina. Britské listy pravé důvody dekonspirace Hurrana popsaly hned vzápětí 11. února 1999 v článku "Prozrazený špión byl obětí fiaska iráckého spiknutí". Ostatní média pouze komentovala reportáž televize Nova a do hlubší analýzy se nepouštěla. Aféra, která působila na pražskou zpravodajskou komunitu jako bomba, je od té doby známá jako "Teplej Hurran". České tajné služby se (nejen) díky této aféře staly naprosto nedůvěryhodné až směšné.

Nebylo to jediné zpravodajské fiasko britských tajných služeb. V roce 2003 britská tajná služba předala Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) zfalšované dokumenty o údajném pokusu Iráku získat v africkém státě Niger uran.

V aféře Davida Shaylera, o které Britské listy také jako téměř jediné česky píšící médium informovaly podrobněji, vyšlo zase najevo, že britská tajná služba byla součástí spiknutí jak v otázce atentátu na plukovníka Kaddáfího, tak se podílela na praní špinavých peněz a korupci v Afghánistánu.

11. 10. 2002 Štěpán Kotrba: Bývalý špion: "Britská rozvědka dala al Qaedě 100 000 liber" ZDE

V roce 2007 zjistily Britské listy při podrobném čtení zpravodajství Daily Telegraph , Daily Telegraph a Guardian, že i britská MI6 vyjednávala s Talibanem a britský "diplomat" Mervyn Patterson a irský "diplomat" Michael Semple ve službách mise OSN byli vyhoštěni z Afghánistánu, neboť "představovali hrozbu pro bezpečnost země". Američané nejsou rádi, když jim bývalá koloniální velmoc korumpuje a zavazuje si jejich budoucí obchodní partnery. Zvláště v zemi, kudy povedou klíčové ropovody. Britské listy v té době atakovaly krajně mlčenlivou BBC, která odmítala uvést spojitost mezi vyhoštěním a špionáží ve prospěch Velké Británie.

27. 12. 2007 Štěpán Kotrba: Dvě porážky tajné londýnské diplomacie za dva dny - není to trochu moc? ZDE

V listopadu 2001 při návštěvě Prahy řekl britský ministr obrany Geoff Hoon, že neexistuje žádný důkaz o iráckém zapojení do útoků na Dvojčata…

V prosinci 2001 česká média přinesla informaci od samotného prezidenta Havla, který má přístup k dokumentům všech tajných služeb a tím i ke zprávám BIS. Ten řekl, že "existovala sedmdesátiprocentní jistota", že identifikace Atty byla přesná. Havel následně vysvětlil, že "sedmdesátiprocentní" pravděpodobnost byl "jeho osobní odhad" na základě "jeho dosavadních zkušeností". O charakteru těchto zkušeností se nezmínil… My tento charakter Havlových zkušeností už dnes známe. Prozradil ho 10. září 2006 tehdejší americký viceprezident Dick Cheney. Číslovka 70% pocházela z tajné zprávy CIA pro nejvyšší americké vládní představitele. Jak se k této zprávě dostal český prezident, není známo.

17. prosince 2001 ministr vnitra Gross, v reakci na otázky novinářů znovu potvrdil jednání Atty a Al-Aniho. Pro AP prohlásil, že je tato zpráva založena informací z "renomované" BIS. V ten samý den konečně zareagovalo i české vnitro. Mluvčí ministra vnitra Gabriela Bártíková řekla, že "ministr měl informace z BIS".

18. prosince 2001 uvedl ovšem policejní ředitel Jiří Kolář Peteru Greenovi z deníku The Telegraph, že "neexistují žádné doklady prokazující, že Atta kdykoliv v roce 2001 navštívil Prahu…, i když ji navštívil dvakrát v roce 2000." Titulek Greenova článku zněl kategoricky: "Vliv Iráku na útoky 11. září a útok antraxem je vyloučen".

8. března 2002 vyšel velmi obsáhlý článek amerického novináře žijícího v Praze Ricka Jervise pro týdeník The Prague Pill, v němž autor rozebírá "pražskou spojku" a velmi podrobně se zabývá informacemi, u kterých jako zdroj udává buď "Magida Mageda" (Majida Majeda), Setara Abdul al-Duru, iráckého velvyslance v bývalém Československu, který žije v exilu v Británii, nebo Mowafaqa Fattohiho, pražského rezidenta Chalabiho Iráckého národního kongresu, který má také hlavní stan v Británii. "Každý věděl, že [al-Ani] je nejdůležitější irácký úředník v Praze," tvrdil nic netušícímu britskému novináři tento zkušený emigrant... Nejmenovaný zpravodajský důstojník pak Jervisovi řekl, že schůzka Atty a Al-Aniho se v Praze konala - v hotelu 8. dubna 2001 před jeho odletem do Newarku v New Jersey. Dokonce uvedl další detaily, i když už jako spekulativní: poskytování falešných pasů nebo peněz a předání plastové lahvičky plné antraxu… Nicméně tento článek je - na rozdíl od jiných - plný různých podrobností a je z něj zřejmé, že autor hovořil s řadou protisaddámovsky orientovaných Iráčanů z pražské komunity. To neznamená, že Jervisovi informátoři byli "in". Vždyť už 18. prosince 2001 vyloučil vliv Iráku na antraxový útok britský The Telegraph…

3.dubna 2002 v rozhovoru Jamese Pitkina pro anglicky psaný list The Prague Post tvrdí 67 letý bývalý ekonom iráckého ministerstva financí v 60. a 70. letech, pražský rezident a spoluzakladatel Iráckého národního kongresu, člen jeho Ústřední rady Mowafaq Fattohi, který žije Praze a má českou manželku, že INC po celá léta shromažďoval podrobnou dokumentaci o al-Anim, kterého označuje za mistra přestrojení a překupníka falešných dokladů. Fattohi tvrdí, že "plukovník Mukharabatu" al-Ani pracuje po svém vyhoštění z Česka na ministerstvu zahraničí v Bagdádu. Motivy k jeho vyhoštění nicméně považuje za "přehnané". 31. března 2003 se prokazuje Fattohiho vazba na místopředsedu vlády Mareše (US-DEU), který s ním projednával podle zprávy ČTK, jaké formy humanitární pomoci by byly nejvhodnější pro Irák. V tu dobu je už Marešovým poradcem křesťan Majid Majed. Mowafaq Fattohi je též křesťan, chaldejský katolík.

1. května 2002 prohlásily "pražskou stopu" jako fikci i Newsweek a hned poté Washington Post. Michael Isikoff z Newsweeku a Walter Pincus z Washington Postu uvedli, že "neexistuje žádný důkaz, že údajný vůdce únosců z 11. září, Mohamed Atta, se setkal v dubnu 2001 s iráckým zpravodajským agentem v Praze. Jako zdroj uvedly obě média "úředníka".

Bez bližšího upřesnění vysvětlil Pincus, že nepravdivé zprávy o setkání Atty a al-Aniho byly založeny nikoli na informacích BIS, ale tvrzení informátora "z Blízkého východu" po 11. září, který měl prohlásit, že "viděl únosce pět měsíců dříve na setkání s al-Anim."

Podle anonymního "vedoucího úředníka" píše Pincus, že Češi si nebyli jisti, že Atta byl ten, kdo se setkal s al-Anim". Stejný "vysoký vládní činitel" byl také citován jako zdroj informace, že FBI a CIA analytici dospěli k závěru, že "neexistují žádné důkazy pro to,že se Atta vrací do Spojených států " v době, kdy byl měl být v Praze. (Ani FBI, New York Times, ani nikdo jiný netvrdil, že existoval důkaz, že Atta používá svůj vlastní cestovní pas pro cestu do České republiky v dubnu 2001. Předpoklad byl, že pokud by byl Atta v Praze v dubnu, tak pod falešnou identitou.)

3. května 2002 s odkazem na tvrzení Washington Postu a Newsweeku, ministr vnitra Stanislav Gross uvedl: "Věřím, že kontrarozvědka ví víc než novináři. …Nevidím žádný důvod, proč bych neměl informacím BIS věřit." Dále vysvětlil, že měl 2. května konzultaci s šéfem BIS Jiřím Růžkem s cílem zjistit, zda české zpravodajské služby neměly žádné nové informace, které by zpochybnily "pražskou" schůzku.

8. srpna 2002 šéf české zpravodajské služby František Bublan veřejně couvl od tvrzení, že Atta setkal al-Anim a tvrdil, že zvěsti o takovém setkání "nebyly ověřeny nebo prokázány". Kate Swoger z The Prague Post napsala v článku "Šéf tajné služby zpochybňuje setkání Atty", že "Bublan řekl, že podpora tak-zvané 'pražské spojky' mezi Attou a al-Anim mohla být vábničkou pro americké politiky, kteří hledali zdůvodnění pro nové vojenské akce proti iráckému vůdci Saddám Husseinovi." Casus belli. Vzácná jasnozřivost.

21. října 2002 James Risen z New York Times v článku "Hrozby a odpovědi: pohled z Prahy, v Praze couvají z iráckého setkání" oznámil, že čeští úředníci později couvli od tvrzení, nejprve soukromě, a později i veřejně.

Speciální komise pod vedením Henry Kissingera, zřízená v listopadu 2002 měla prošetřit, proč vláda nedokázala zabránit útokům z 11. září. Součástí vyšetřování bylo i to, jakého charakteru bylo podezření o al-Aniho činnosti, které vedlo k jeho vyhnání z Prahy dne 22. dubna 2001. Jaké byly ony "podrobné důkazy", které vedly českou kontrarozvědku k závěru, že al-Ani se setkal s Muhammadem Attou. Jaké informace o al-Anim byly vyžádány americkým Ministerstvem zahraničí, které generál Colin Powell znal o dva měsíce dříve, nebo CIA v čele s George Tenet, který měl odpovědnost za zpravodajství o Iráku nebo britské MI-6 služby, který řídila debrífink al-Aniho předchůdce Jabira? Pokud česká rozvědka zjistila, že "zahraniční student" opustil zemi krátce po setkání, informovala zpravodajské služby NATO včetně CIA o podezřelém odchodu tak, aby mohly sledovat jeho pohyby v zahraničí? Pokud ano, kdy?

Al-Ani byl zatčen agenty CIA v roce 2003 v Bagdádu a vsazen do iráckého vězení. Při vyšetřování schůzku s Attou popřel. Posléze byl po několika letech věznění propuštěn a žil v Iráku a nyní žije v Sýrii u příbuzných.

17. června 2004 konzervativní sloupkař Andrew C. McCarthy napsal v National Review v článku Al-Káida v Iráku", že Attova cesta do Prahy dne 30. května 2000 byla už tehdy považována za podezřelou. Atta byl zřejmě zadržen, protože neměl vízum, ale nebyl na letišti zatčen.

3. září 2004 prohlásil v tu dobu už bývalý ředitel BIS Jiří Růžek pro Mladou frontu Dnes "Tato informace byla ověřena a bylo potvrzeno, že jde o muže stejného jména. To je vše, na co si vzpomínám."

29. září 2004 napsal deník Chicago Tribune, že to byl jiný Atta, který v květnu 2000 cestoval do Prahy - pákistánský obchodník jménem Mohammed Atta. Únosce Mohammed Atta - jehož cestovní doklady byly v pořádku - přišel na letiště v Praze za pár dní později během své cesty do Newarku. Do Prahy prý přijel autobusem z Kolína nad Rýnem a odletěl další den. Tato informace, plná detailních podrobností, se ale nikdy ani částečně nepotvrdila.

19. září 2004 napsal Brian Whitmore v Boston Globe, že zdrojem informace o "pražské stopě" byl "jediný informátor z arabské komunity v Praze, který viděl Attův snímek ve zprávách po 11. září, a později řekl vyšetřovatelům, že ho viděl při setkání s al-Anim."

Z jiných zdrojů víme, že tento zdroj byl znám pouze jako Hassan a působil v Praze jako podnikatel. Tento zdroj uvedl, že si Češi spletli Attu s prodejcem ojetých vozů z Norimberka Salehem, často přijížděl do Prahy, kontaktoval al-Aniho a prodal mu alespoň jedno auto. "Kdyby někdo viděl fotku Atty, mohl si ty dva snadno splést," tvrdil Hassan – ale už v prosinci 2001 pro britský Telegraph.

Komise pro vyšetřování příčin zničení budov WTC se zachovala jako každá vládní komise kdekoliv na světě. Sdělila národu, že sice Atta byl - podle důkazů elektronické špionáže - na Floridě (4. dubna byl v Virginia Brach, o čemž svědčí kamery bankovního dohledu, a v Coral Springs, na Floridě 11. dubna, kde si pronajal byt. 6., 9., 10. a 11. dubna 2001 byl Attův mobilní telefon několikrát použit z BTS buněk na Floridě k volání různých ubytovacích zařízení na Floridě...), ale "přes tato zjištění nelze zcela vyloučit možnost, že Atta byl v Praze 9. dubna 2001"… (str. 229 závěrečné zprávy Komise)

23. 11. 2005 vychází v Hospodářských novinách článek Informace o schůzce Atty v Praze byla věrohodná, píše WSJ. Podle článku šifry -vlk-, za kterou se skrývá Jitka Vlková, The New York Times v listopadu 2005 napsal, že "pražská stopa" pocházela od "nedůvěryhodného opilce" a byla součástí Bushovy informační kampaně, The Wall Street Journal přinesl 22. listopadu 2005 obsáhlý článek Edwarda Jaye Epsteina, z něhož naopak vyplývá, že informace z Prahy mohly mít pevné základy. Bohužel – autor se odvolává na na tehdejšího ředitele české kontrarozvědky Jiřího Růžka, bývalého ministra zahraničí Jana Kavana a jeho tehdejšího náměstka Hynka Kmoníčka, s nimiž se setkal v Praze. Růžek prý "osobně dohlížel na vyšetřování údajných iráckých tajných aktivit, které s plnou americkou spoluprací začalo téměř dva roky před tím, než se Bush stal prezidentem, a mělo za následek, že pět měsíců před útokem z 11. září 2001 byl irácký zpravodajský důstojník Ahmad Ani, který se údajně setkal s Attou, vypovězen z ČR". Růžkův zdroj "Adam" na irácké ambasádě informoval 9. dubna 2001 o setkání Aniho s neznámým Arabem ze zahraničí. Společně prý nasedli do auta, ale unikli sledování. BIS pojala podezření, že neznámý Arab je naverbovaným atentátníkem a navrhla Aniho vypovězení do 48 hodin. Agent BIS na iráckém velvyslanectví poznal po útocích na New York a Washington v září 2001 v muži, který s Anim nasedl do auta, teroristu Muhammada Attu. Tým vyšetřovatelů FBI, který agenta vyslýchal, označil jeho výpověď na 70 procent za věrohodnou, píše deník. Tento zdroj nebyl ani nedůvěryhodný, ani opilec, uvedl s odvoláním na Růžka autor článku. Opět, tentokráte z "renomovaného deníku", se objevuje informace o sedmdesátiprocentní pravděpodobnosti, že je to Atta. Poprvé toto číslo padlo z úst českého prezidenta Havla už v prosinci 2001… A opět s objevuje motiv útoku na rozhlasovou stanici RFE, vzniklý při debrífingu iráckého konzula Salima Jabira. Poprvé o ní mluvil premiér Miloš Zeman.

Ani ne týden poté, co BIS poskytla informace do USA, prosákly podle Růžka do amerických médií. Šéfa BIS to prý "rozlítilo". Deník The Wall Street Journal patří spolu s Hospodářskými novinami do světové skupiny eDow Jones - Handelsblatt.

29. března 2006 konstatoval americký viceprezident Dick Cheney, který byl zastáncem teorie, že Atta se setkal s al-Anim v Praze, v rozhovoru pro The Tony Snow Show: "Měli jsme na začátku jednu zprávu z jiné zpravodajské služby, která naznačovala, že únosce Mohamed Atta se setkal s pracovníkem irácké výzvědné služby v Praze, v Československu. … V této fázi už víme, že toto setkání se nikdy nekonalo." O znalostech zeměpisu Dicka Cheneyho lze s úspěchem pochybovat a stejně tak lze pochybovat o všem dalším, co kde kdy řekl. Nicméně tentokrát se už nemýlil. Ale to už bylo pozdě.

10. září 2006 Cheney odpověděl na otázky Tima Russerta o Attově přítomnosti v Praze pro Meet the Press: "CIA vyrobila zpravodajskou zprávu na základě údajů českých zpravodajských služeb, kde řekla, že vůdce únosců Mohammad Atta byl v Praze v dubnu '01 a setkal s nejvyšším iráckým zpravodajským důstojníkem v Praze. To byla první zpráva o tom, že Atta byl v Praze a setkal se s Iráčany. Později, nějaký čas po tom, CIA vytáhla další zprávu založenou na fotografii - na fotografii, která ukazovala v Praze člověka - a CIA tvrdila se sedmdesátiprocentní pravděpodobností, že to byl Muhammad Atta - při jiné příležitosti. To byl zpráva, kterou jsme obdrželi z CIA, když jsem odpovídal na vaši otázku, a řekl, že mohu docela dobře potvrdit, že byl v Praze. Ale oni to pak nebyli schopni verifikovat." Pamatujte? O "sedmdesátiprocentní pravděpodobnosti" mluvil přece prezident Havel "na základě vlastní zkušenosti" už v listopadu 2001…

8. září 2006 Výbor pro zpravodajskou činnost Senátu Spojených států vypustil druhou, "zpřesňující" verzi své Zprávy o předválečném zpravodajství o Iráku, ve které "poválečná zjištění" podporují zhodnocení CIA z ledna 2003 o nespolehlivosti informace o Attově setkání s al-Anim v Praze a potvrzují, že k žádnému takovému setkání nedošlo. Předválečné hodnocení popisuje zpráva jako rozporuplné a neověřené. Poválečné výslechy al-Aniho ukazují, že nikdy neviděl ani neslyšel jméno Atta až po 11. září 2001, kdy se Attova tvář objevila ve zprávách. Zpráva rovněž obsahuje celé stránky informací pojednávající o Attovi v Praze, který byly "redigovány" (str. 97-98). Druhá zpráva konstatovala, že zvláštní úřad zřízený ministrem obrany Donaldem H. Rumsfeldem prováděl "citlivou zpravodajskou činnost", jejíž zveřejnění bylo nevhodné "bez znalostí zpravodajské komunity nebo ministerstva." Předseda zpravodajského výboru, demokrat John D. Rockefeller, prohlásil při projednávání tohoto bodu v červnu 2008, že činnost vlády v této oblasti sahala daleko za prosté konstatování "být uváděn v omyl špatným zpravodajstvím". "Je zásadní rozdíl mezi spoléháním se na rozvědku a záměrným nesprávným vytvářením obrazu skutečnosti americkému lidu. Před vstupem země do války, je důležité pravdivé informování amerického lidu, aby dostal na sto procent přesný obraz o hrozbě, které čelíme, " konstatoval Rockefeller. Po každé bitvě je každý generál, zejména opoziční politici…

Zpráva amerického Senátu, jejíž první verze byla vydána v červenci 2004 a druhá v roce 2006 poté, co Demokraté získali kontrolu nad Senátem, byla nicméně prvním oficiálním zkoumáním, zda nejvyšší úředníci USA věděli, že jejich veřejná prohlášení ospravedlňující válku s Irákem, byla neopodstatněná. Zkoumala projevy Bushe, Cheneyho a bývalého ministra zahraničí Colina Powella mezi srpnem 2002 a únorem 2003. Posuzovala jejich klíčová prohlášení a výroky dalších čelných vládních představitelů, včetně Rumsfelda a poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezzy Rice. Sejně jako prohlášení o stycích Atty s Iráčany, tak i prohlášení Bushe, Cheneyho a dalších představitelů o tom, že Saddám měl zásoby chemických a biologických zbraní v rozporu s rezolucí OSN, bylo "obecně odůvodněno" tím, co se ukázalo ex post jako nesprávná zpravodajská analýza, píše se ve zprávě.

13. září 2006 Mark Hosenball v článku "Atta v Praze" pro Newsweek konstatoval, že začerněné části zprávy jsou z odposlechů CIA a týkají se Bushova projevu, naplánovaného na 14. března 2003. Zdroj Newsweeku řekl, že úředníci Bílého domu se snažili vložit stejnou historku do dalších projevů nejvyšších úředníků státní správy. Mluvčí CIA Paul Gimigliano tvrdil, že utajení informací nemá nic společného s ochranou Bushovy administrativy.

30. listopadu 2009 zveřejňuje BIS na svých stránkách dramatickou "reportážní rekonstrukci" toho, jak irácký diplomat al-Ani propašoval do sklepa budovy velvyslanectví několik samopalů s náboji a jednu "protitankovou střelu", ze které se v závěru "rekonstrukce" vyklube pancéřovka RPG-7, se kterou chtěl podle zdroje BIS s krycím jménem "Adam" zaútočit na budovu RFE/RL, prý z pronajatého bytu v protilehlé ulici… Česká kontrarozvědka v "rekonstrukci" z listopadu 2009 ovšem přiznává, že s možností odpálení bomby nebo rakety počítala a už ve své veřejné výroční zprávě za rok 1998 a 1999 na ni otevřeně upozorňovala: „Řada zpravodajských služeb arabských států je sama schopna realizovat teroristický čin, disponuje k tomu finančními a materiálními prostředky…“ Hmm, jiné státy než "arabské" nedisponují zpravodajskými službami a nedisponují těmi prostředky? Funkční erpégéčko se při troše dobré vůle dá sehnat na Balkáně či dokonce v Česku za pár tisícovek.

Pancéřovkou proti parlamentu? Kdo to vymyslel?

Když zavzpomínáme, tak stejná, jen o něco modernější zbraň RPG-75 se z ničeho nic objevila 18. září 2001 v trávě u vzletové dráhy ruzyňského letiště jako "hrozba" pro letový provoz. Prý byla součástí výzbroje Vojsk Federálního ministerstva vnitra v roce 1980. Kolik takovýchto "ztracených" zbraní se povaluje po venkovských půdách poblíž armádních výcvikových prostor? Skutečnost, že se okamžitě začaly připravovat bezpečnostní prověrky letového personálu, rozhořčila tehdy mluvčího odborového sdružení pilotů Czalpa Karla Mündela. Ministerstvo vnitra by podle něj spíš mělo pracovat na ochraně posádek i cestujících před případným zneužitím letadel teroristy, a ne "vymýšlet nesmysly". A to řekl zástupce pilotů ještě hodně slušně. Letiště začali střežit nicméně vojáci 4. brigády rychlého nasazení... Na bezpečnostní prověrky pilotů, jdoucí daleko za evropské standardy, se pokusil NBÚ zaútočit ještě na jaře 2006. Tehdy se fízlácký nápad podařilo zlikvidovat v zákulisí parlamentního bezpečnostního výboru. Poměrně rychle. Američtí poradci na vnitru už neměli takovou moc. Při porovnání obou událostí vyplyne naprostá nesmyslnost požadavku na fízlování pilotů, kteří by byli prvními oběťmi. O co vlastně tedy Národnímu bezpečnostnímu úřadu vlastně šlo? O vydírání?

Pachatel tehdejšího "zapomenutí" RPG na letištní trávě zůstal (samozřejmě) neznámý, cíl byl vzhledem ke zbrani nicméně logičtější, než budova RFE. Proč? Protože letadlo ve vzduchu s plnými nádržemi je cíl nesnadno manévrující, lehce zasažitelný, s malou odolností struktury, navíc vznětlivý. Pancéřovka je pro něj zbraní přímo vytvořenou. Oproti tomu je budova RFE je postavena jako železobetonový skelet s vysokou odolností betonu celé konstrukce. Dvou masivních podpěrných sloupů zejména… Jde o světově unikátní stavební konstrukci, která musela splňovat vždy ty nejvyšší normy pevnostní odolnosti, neboť se jednalo o sídlo Federálního shromáždění. Na věčné časy a nikdy jinak platilo i pro vládní stavby. Zásah kumulativní střelou pancéřovky by sice propálil beton zdi v jednom konkrétním místě, zničil by zařízení jedné místnosti a možná způsobil menší požár, ale zcela určitě by byl naprosto neškodný pro konstrukční prvky a zbytek rozsáhlé budovy. Z hmotnosti granátu pancéřovky 800 g je kumulativní explozivní náplni věnováno pouhých 320 gramů trhaviny A-IX-1, slisované tak, že usměrňuje energii výbuchu do kumulativního paprsku. Nepočítám prachovou slož reaktivního motoru, která střelu o průměru 85 mm pohání. Průbojnost je 300 mm pancéřové oceli. Zbraň je primárně určená nikoli k explozi, ale k propálení pancíře, konstrukčně vychází z německé pancéřové pěsti z 2. světové války. Teoreticky ji lze použít i k ničení zděných a betonových úkrytů a staveb. Železobeton propálí do hloubky 1,5 m. Objektu by však způsobila jen malou škodu, odstranitelnou prakticky ihned právě proto, že exploze působí směrově.

Tuna průmyslové trhaviny, působící všemi směry, naložená v těžkém nákladním autě rozjetém v noci z Vinohradské ulice či z dálnice a přesně zaměřeném do prostoru sloupů by určitě byla schopna roztříštit závěsovou skleněnou stěnu, možná i oba dva hlavní podpěrné dvojsloupy budovy Federálního shromáždění, vážně tím narušit statiku celého objektu a způsobit zřícení jeho čelní části a napomoci destrukci konstrukce sloupy podepíraného podlahového roštu, vážícího několik set tun. Tlaková vlna by pak určitě zničila část budovy starého Národního muzea a přilehlé domy, stejně jako by mohla spolu s troskami železobetonové roštové podlahy sálu porušit statiku tunelu Metra C. To vše ale nedokáže jeden granát RPG s třiceti deky trhaviny v kumulativní náplni… O několika samopalech nemluvě. Kde lze ovšem v Česku sehnat tunu dynamitu?

Proč někomu vadil al-Ani?

Britské listy se několik měsíců před osudným zářím 2001 seznámily s dvaadvacetiletým iráckým křesťanem Majidem Waledem Majedem, který žil v Česku spolu se svým otcem, matkou, sestrou a mladším bratrem už devět let. Majidově rodině, která v minulosti spolupracovala s českým Strojexportem, české ministerstvo vnitra odmítalo v roce 2001 nadále prodloužit vízum k pobytu. Případ studenta ČVUT byl na první pohled ukázkou zvůle státního orgánu, který neměl zjevný důvod k vyhoštění do Iráku, které pro studenta mohlo znamenat podle jeho svědectví uvěznění nebo i smrt. Svůj příběh Majid vypověděl redakci a nebyl důvod o jeho slovech pochybovat, neboť věc byla dobře doložena korespondencí s cizineckou policií a podpořena zprávami Amnesty International. Redakce měla k dispozici řadu dokumentů k Majedově případu. Vznikl tak článek o lidských právech běženců s titulkem "Dvaadvacetiletý Iráčan Majid W. Majed: žiju v ČR už devět let, teď mi české úřady neprodloužily povolení k pobytu, čeká mě v Iráku smrt?" Zde se také poprvé objevil spor rodiny Waleda Majida Bahnama s iráckou ambasádou, který v případu sehrál později pozoruhodnou roli. Ve hře se objevila i postava iráckého konzula, kterého Majid Majed nazývá jménem "Kanaan" (což je slangové, pejorativní synonymum pro "typického" vyhnance, postavením "nízkého" "žida" – ze země Kanaánské, na západ od Jordánu – Gen 10:15-19) a informace, že ho "nedávno z České republiky české úřady vyhostily". Psal se 7. květen 2001. Kontext vyhoštění iráckého konzula je úhelným kamenem tohoto příběhu. Proč ale použil tehdy Majid tento výraz? Nevěděl v té době, jak se al-Ani jmenuje? Co tím komu šifroval?

Ve stejnou dobu se ve hře zároveň objevuje postava tehdejšího šéfa cizinecké policie plukovníka Jindřicha Urbana a podezření, zda nejde o vynucování úplatku ze strany policie. Britské listy proto píší dopis ministru vnitra Stanislavu Grossovi, v němž požadují vysvětlení, proč bylo irácké rodině protiprávně odepřeno povolení k pobytu. Ministr vnitra Stanislav Gross nicméně mlčel, teprve po dvou měsících odpověděl tehdejší ředitel ministrovy kanceláře Petr Hanzl. Majed se obrátil se žádostí o pomoc s pobytem v ČR i k prezidentu Václavu Havlovi a jeho kancelář ho podle jeho slov briskně odmítla s poukazem na to, že "podle irácké ambasády nám nehrozí žádné nebezpečí a pan prezident Havel nám nemůže pomoci, protože jde o tvrzení proti tvrzení. Dokud irácká ambasáda nevystaví potvrzení, že nám v Iráku hrozí nebezpečí a smrt, do té doby nám Hrad nebude věřit." Kocourkov…

Na základě toho vznikl i článek brazilského spolupracovníka BL Fabiana Golga "Havel mi udělil trest smrti" v časopisu Redhot. Golgo v říjnu 2001 publikoval v časopise Řechot i další článek, tentokrát od samotného Majeda – "Mafie z Tikrítu". Britské lity zajímal důvod Majidova strachu z návratu do Iráku a tak vznikl článek "Jak se žije dětem v Iráku". Autor tohoto článku poprvé začal pochybovat o pravdivostech všeho, co mladý Iráčan říkal o své zemi…

Kauzu Majidova pobytu Britské listy nicméně rozpracovaly do řady článků, které mapovaly pouť mladého Iráčana po českých úřadech. 11. července 2001 se Majidovým osudem zabýval i Český rozhlas v pořadu Radiofórum Martina Veselovského a jeho přepis Britské listy zveřejnily. V něm se objevuje postava dalších pracovníků irácké ambasády, "Shákara" ("vděčný" atašé Shakir Younis) a "Muhamada Bahal-Dína" (ve skutečnosti Muhammed Baháprezidentskou kancelář byl v tu dobu regulérním partnerem chargé d'affaires iráckého velvyslanectví. Případ se projednával i v pořadu Zátiší pražského Radia 1.

Po 11. září 2001 se samozřejmě pozornost všech médií obrátila jinam. Majid Majed, ač dle vlastních prohlášení křesťan, se stal díky bezchybné češtině účastníkem některých mediálních diskuzí o Arabech a muslimech a pro Britské listy zpracovával monitor arabských médií a názorů v arabských zemích, včetně Iráku. Jelikož to nebyly jediné vlastní infomace z regionu, nevadilo to. Majidův případ medializoval Jan Čulík i v Reflexu pod titulkem "Osud, který úřady nezajímá". Případ Majida Majeda se dostal i do reportáže Briana Whitmora v amerického listu, se kterým spolupracují Lidové noviny, Boston Globe. Zde se objevuje jméno iráckého diplomata už celé - Ahmed Khalil Ibrahim Samir al-Ani.

Po nějakém čase se případ vyvíjel dále. Po téměř šestiměsíčním správním řízení, veřejné mediální masáži i privátních přímluvách u ministra vnitra se cizinecká policie rozhodla vyhovět žádosti Majida Majeda a vydat mu cizinecký pas. Rodina získala povolení k pobytu až do roku 2016, otec už si zažádal i o české občanství.

V roce 2002 napsal Majid Majed pro Britské listy dva články. V jednom z nich z 4. 1. 2002 Majed opakuje informaci o schůzce Muhammda Atty s iráckým diplomatem al-Áním v Praze, ačkoliv 18. prosince 2001 tuto informaci dementoval britský deník Telegraph a zamýšlí se nad tím, jak budou reagovat Arabové v případě bleskového amerického útoku na Irák, pokud Spojené státy nepředloží přímé důkazy o účasti Iráku na teroristických útocích proti Americe.

Redakce Britských listů se nicméně od samotného Majida Majeda dozvěděla, že měl už v roce 2000 v Praze několik přátel mezi stejně starými iráckými utečenci, s kterými dělal exulantský časopis. A tito kamarádi měli další kamarády a byli podporováni londýnskou centrálou opozice ze severního Iráku - Iráckým národním kongresem (INC), vedeným jeho zakladatelem Ahmadem Chalabim, potomkem přední šíitské rodiny v Bagdádu, miláčkem neokonzervativních amerických politiků na čele s Paulem Wolfowitzem, Albertem Wohlstetterem a Richardem Perlem. Vůdcem divokého iráckého Kurdistánu a agentem Íránu. Ale to redakce ještě nevěděla. Stejně jako to, že v INC v Praze vede mediálně zvláště obratný charismatický důchodce, který má za manželku Češku.

Kariéra doublera

USA připravovali Chalabiho jako osobnost postsaddámovské éry a podle ABC News jeho činnost prostřednictvím konzultantské firmy Rendom Group v letech 1992-1996 financovala CIA. Díky jednomu agentovi s krycím jménem Bob měl už v době Clintonovy vlády Chalabi podporu obou kurdských frakcí - Vlasteneckého svazu Kurdistánu (PUK) a Kurdské demokratické strany (KDP). Připravoval se na vrchol irácké politiky.

Chalabi, jeho informátor "Curveball" a Habib byli zdrojem velkého množství výzvědných informací ohledně iráckých zbraní hromadného ničení, které byly pro Američany důvodem pro útok na Irák. Byl to Chalabi, kdo přesvědčil Brity s Američany, že Saddám má zbraně hromadného ničení. Německá tajná služba nicméně varovala, že Curveballovy informace jsou prefabrikáty.

Ukázalo se, že muž, který měl být premiérem Iráku, byl dvojitým agentem Íránu a USA. CIA tvrdila, že má konkrétní důkazy, že Chalabi a jeho výzvědný šéf, šíitský Kurd Aras Karim Habib předávali americká tajemství do Teheránu a že je Habib placeným íránským agentem už několik let a předává výzvědné informace oběma směry. CIA požádala FBI, aby začala vyšetřovat Chalabiho kontakty v Pentagonu.

"Je jasné, že nás Íránci naprosto převezli," konstatoval jeden pracovník americké rozvědky ve Washingtonu. "Íránský výzvědná služba manipuluje USA prostřednictvím Chalabiho už několik let."

Je otázka, co tak Američany na spolupráci Chalabiho s íránskou tajnou službou překvapilo. Scott Ritter, bývalý vysoký zbrojní inspektor OSN hovořil o spojeních Chalabiho na iránskou špionáž už v prosinci 1997. "Říkal, že někteří jeho nejlepší zpravodajci pochází z Íránu a nabízel se, že mi zprostředkuje setkání s hlavou íránské tajné služby." Pro seznamování s jakýmikoliv citlivými informacemi musel být od toho okamžiku naprosto nespolehlivou osobou. Na začátku roku 1995 dostal "akční tým" inspektorů z Mezinárodní agentury pro atomovou energii právě přes Chalabiho 20 stránkový dokument o "iráckém jaderném programu". Dokument byl téměř bezchybný, ale ne tak docela. Vědci zjistili, že některé z použitých termínů technických popisů se používaly pouze v Íránu... "Jinými slovy, dokument byl původně napsán v perštině íránskými vědci a pak přeložen do "irácké" arabštiny. Zdrojem byl Khidir Hamza, bývalý důstojník Saddámovy armády, který prchl v roce 1994 se přes sídlo Ahmeda Chalabiho v Kurdistánu, aby nakonec přijel do Washingtonu jako "Saddámův tvůrce jaderné bomby". Co víc DIA potřebovala, aby znevěrohodnila všechny další informace z tohoto zdroje?

Larry Johnson, bývalý činitel pro antiterorismus na americkém ministerstvu zahraničí, uvedl: "Až to nakonec všechno vyjde najevo, ukáže se, že Írán prováděl jednu z nejmistrovštějších výzvědných operací v historii. Írán přesvědčil USA a Británii, aby zlikvidovali jeho největšího nepřítele." Johnson měl na mysli Saddámův Irák.

2. 6. 2004 Ahmad Chalabi "prozradil Íránu, že USA rozluštily tajné kódy jeho výzvědných služeb" ZDE

Majidova soukromá válka

Majidův otec pomáhal realizovat od roku 1985 spolupráci Strojexportu v Iráku. Ještě před "plyšákem". Od 60. let minulého století dodávalo Československo do Iráku investiční celky v oblastech těžby ropy, chemie a petrochemie, energetiky, vodního hospodářství, potravinářství… Většinu z nich realizoval jako systémový koordinátor Strojexport. O Bahnamův byznys ho podle Majidových slov připravila první válka v Zálivu a čeští obchodníci se rozhodli rodině pomoci. Umožnili Waledu Majidu Bahnamovi odstěhovat se do Československa, usadit se v Praze a legalizovat zde existenci celé rodiny (otec, matka a dcera a dva synové). Přesun organizoval tehdejší ředitel pobočky Strojexportu v Iráku. V dobré víře. Otec přicestoval do ČR 24. dubna 1992 a nezahálel. Restaurační společnost BAVODO, spol. s r.o., (IČO:45278539) založená Ing. Waledem M. Bahnamem (Hay Summer, Baghdad, Iraq, Mahala 706 Stread 18, House 61) vznikla 18. srpna 1992. Provozovala česko-arabskou restauraci v Praze 8 v Kobylisích - Bistro Bavodo (Praha 8, Klapkova 2). Od roku 1993 žije celá rodina v Praze. Majid Waled Majed studoval gymnázium a Elektrotechnickou fakultu ČVUT. Společnost, živící celou rodinu, trvala až do 13. listopadu 2008, kdy se ji rodina rozhodla zlikvidovat. Likvidátorem určila …otce Waleda. Jenže on se mezitím také přejmenoval. Ing. Waled M. Bahnam se v přesně neurčitý okamžik stal Mgr. Waledem Shamasem Tomou, likvidátorem rodinné firmy. Stejně tak si změnil jméno Majid. Stal se Majidem Shamasem Tomou. Činy Majida Majeda se propadly do hlubin zapomnění. Ale to už je jiná hra. Rekonstrukční.

Mladý irácký křesťan Majid Majed, vystudovaný v české představě o liberální kapitalistické demokracii devadesátých let, nenáviděl režim pan-arabského socialisty Saddáma Husseina, kterého vinil z první války i pronásledování nejen jinak věřících včetně některých křesťanů, ale i jinak sexuálně orientovaných. Těšil se, že Američané zaútočí a režim zničí. Stejně tak nenáviděl arogantní Saddámovy diplomaty v Praze, kteří žrali, nezaplatili, jeho rodině vyhrožovali a jeho matku dohnali málem k infarktu. Hrbit se není nikomu příjemné, zvlášť hrdému Iráčanovi. Jemu samému hrozila od české cizinecké policie deportace do Iráku, která mohla končit smrtí za nenastoupení vojenské služby. České straně byl jeho osud evidentně lhostejný stejně jako osud tisíců dalších ekonomických či sociálních migrantů. A tak se shrbil znovu… Závazky k jeho rodině, pomáhající kdysi socialistickému Strojexportu, nová vláda a její represivní orgány necítily. Majid proto přesvědčil své irácké přátele, aby mu pomohli. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, zní stará pragmatická rada vojevůdcům. V arabském světě oblíbená, ať jde o kohokoliv mimo vlastní rodinu. Její platnost potvrdil Majidův politický mentor, představitel Chalabiho Iráckého národního kongresu v Praze, křesťan Mowafaq Fattohi, když řekl 12. března 2003 na adresu Američanů: "Bojujeme za naše hodnoty. Oni bojují za své hodnoty a své zájmy. Jejich zájmy a naše zájmy mohou ležet na jednom stole." A tak se stalo.

Tak vznikla jednak mediálně vděčná historka o dluhy neplatícím konzulovi "Ahmadu Ibrahimovi", řečenému "Kanaanovi", a posléze méně mediální, a o to více zpravodajsky cenná historka o iráckém agentovi, který se sešel s teroristou Attou v hale pražského letiště Ruzyně. Tím agentem se v onom příběhu stal konzul al-Ani, který ve snaze ušetřit nějaký ten dolar navíc odmítl zaplatit dalších 1200 USD za hostinu, kterou pro tři sta hostů ambasády připravila rodina Majida Majeda a místo bankovek do restaurace poslal své gorily. Al dokonce ani tento motiv nemusí být pravdivý… Pak je otázka, v čím zájmu pracoval a dodnes pracuje Majid Majed.

Poté, když ve slabé chvilce Majid "kápl božskou", aby pro další kroky získal aktivní spolupráci redakce BL, redakce s Majidem bleskurychle přerušila spolupráci, protože pochopila, že byla zneužita k napomáhání jeho legalizace v Česku. Primární problém jeho dalšího trvání v Praze byl už nicméně vyřešen. In šā' Allāh. Fakt nebyl důvod mladému iráckému manipulátorovi nadále pomáhat v jeho soukromé válce s iráckou ambasádou, českou a americkou rozvědkou a pražskou cizineckou policií a zaplétat se do mezinárodní špionážní hry na "osu zla".

Historka s al-Anim byla geniální. Obletěla půl světa s mezipřistáním v Londýně a přistáním zpátky v Praze a způsobila jednak to, že náměstek ministra zahraničí Hynek Kmoníček nechal pod dojmem "nezpochybnitelných" zpravodajských informací od BIS, aniž tušil operativní konsekvence jdoucí k Majidovi, vyhostit al-Aniho jako persona non grata a George Walker Bush našel v "pražské spojce" casus belli - jeden z kouřících revolverů pro odůvodnění amerického vojenského útoku na Irák.

Od Chalabiho z Londýna ji převzala DIA, CIA i MI6, všechny služby informaci jako vysoce důležitou začlenily do situačních zpráv, odtud se dostala do pražské centrály kontrarozvědky, ta ji potvrdila přes svůj zdroj – "Adama", tím informaci verifikovala i pro Bílý dům. A z galimatyáše zpravodajských (dez)informací se zpráva objevila u českého prezidenta, premiéra i ministra vnitra...

Pozdější mediální sypání popele na hlavy amerických tajných služeb už neznamenalo nic. Politici si umyli ruce, napakovali kapsy, Irák už byl v troskách, Saddám spektakulárně popraven a příznivci Iráckého národního kongresu se vraceli do zpustošené země svých předků, aby zemi pomáhali "obnovovat". Mezi nimi Majid Waled Majed i jeho otec Waled Majid Bahnam.

Jestliže je ta část příběhu, kterou vyprávěl novinářům exředitel BIS Růžek, pravdivá, pak dalším Chalabiho resp. íránským agentem musel být onen zdroj BIS z irácké ambasády, tajemný "Adam". Protože někdo musel Majidovu historku potvrdit. Ale analýzu tohoto střípku si musí prověřit BIS.

Britské listy se nicméně pointu příběhu o dvojitém agentovi Chalabim dozvěděly až v květnu 2004 na základě informací Juliana Borgera, washingtonského korespondenta britského Guardianu. Důsledky odhalení byly daleko rozsáhlejší, než i kdo chtěl připustit. Chalabi obvinil ředitele CIA George Teneta, že stojí za pomlouvačnou kampaní vůči němu. CIA tvrdila, že má " informace pevné jako skála", že Chalabi předal vysoce citlivé informace Íránu. Washington totiž zjistil, že část informací z elektronických komunikací zachycených Národní bezpečnostní agenturou NSA skončilo v Íránu. Zjistil díky tomu, že Írán ví, že USA vědí. A to je konec SIGINTu. Své vlastní šetření Chalabiho začala i Defence Intelligence Agency, která se domnívala, že Chalabiho řídí, aby se po letech dozvěděla, že Chalabi řídil ji...

Na mocenské houpačce

Chalabi a jeho blízcí spolupracovníci se v lednu 2004 pomstili za íránskou kampaň CIA podporou tvrzení, že vedoucí představitelé celého světa se nezákonně obohacovali na Programu Ropa za potraviny. 9. května 2004 vláda USA ukončila pravidelné platby Chalabimu. Hned 20. května 2004 irácká policie podporovaná americkými vojáky vpadla do jeho kanceláře a bydliště, a hledala doklady a počítače, které měly být použity jako důkaz.

Chalabi se stal nakonec poslušnou loutkou – nejdříve se dostal na pozici předsdy irácké Prozatímní rady guvernérů Koaliční prozatímní správy.

V letech 2005-6 pak byl prozatímním ministrem ropného průmyslu Iráku a prvním vicepremiérem.

V listopadu 2005 Chalabi cestoval do USA a setkal se zde s nejvyššími vládními představiteli, včetně ministra obrany Donalda H. Rumsfelda, vicepresidenta Dicka Cheneyho, náměstka ministra zahraničí Roberta Zoellicka, Condoleezzou Rice a poradcem pro národní bezpečnost Stephenem Hadleym. V té samé době cestoval také do Íránu, na setkání s íránským prezidentem Mahmoudem Ahmadinejadem.

Vliv INC ale postupně slábl, až v prosinci 2005 nezískal v parlamentu ani jedno křeslo. V rozhovoru pro Sunday Telegraph se přiznal, že falšoval důkazy, týkající se zbrojních programů Saddáma Husseina.

V roce 2006 se Chalabi zúčastnil dokonce zasedání Bilderbergské konference v Ottawě.

12. 06. 2006 Štěpán Kotrba: Bilderberg zasedal o víkendu v Kanadě

Na dekonspirovaného íránsko-amerického agenta dobrý výsledek, co říkáte?? Co způsobilo jeho přežití? To je nutno nechat na představivosti laskavého čtenáře…

Nevědomost hříchu nečiní, tvrdí křesťané, ke kterým se Majid hlásí. Korán to ale vidí jinak: Kéž bychom se mohli navrátit a zříci se jich tak, jako oni se nyní zříkají nás! A takto jim Bůh ukáže činy jejich k zármutku jejich. A nebude pro ně úniku z ohně pekelného! (Qur'an 2:167)

Poradce

Mezitím se v Praze psal duben 2003 a Junger Iraker aus Prag, jak Majida nazvalo tehdejší zahraniční vysílání ČRo Radio Praha, se stal po absolutoriu ČVUT ještě navíc studentem Univerzitě Karlovy a současně poradcem místopředsedy vlády Petra Mareše (US-DEU) pro "vznikající menšiny". To si ještě říkal Majid Waled Majed a jeho otec stále vedl restauraci, která zahrála svou roli v prvotním příběhu mladého studenta. Svého syna přizval jako společníka.

Dnes si Majid Waled Majed říká Bc., posléze Mgr. Majid Shamas Toma (není to náhodou arabsky kudrnaté Tomášovo slunce?) Arabsky je شمس slunce, hebrejsky je שמש (ŠMŠ) synagogální sluha - kostelník či svíce, kterou se zapalují chanuková světla. Majidovi bylo uděleno státní občanství České republiky, v souvislosti s tím došlo k změně jeho příjmení a přidělení rodného čísla. Pod novým jménem má i své profily na sociálních sítích Twitter a Facebook. Pod novým jménem působil už jako poradce Janiny Hřebíčkové, české koordinátorky v Úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc při Prozatímní koalici v Iráku.

„Záměrem mého pobytu byla pomoc při hledání nových možností podílet se na rekonstrukci a modernizaci iráckého, respektive kurdského hospodářství v oblasti zpracovatelského průmyslu. Naší snahou bylo také kurdské straně předávat informace a zkušenosti z transformace české ekonomiky a průmyslu,“ říká Majid Shamas Toma.

Český program rekonstrukce Iráku skončil v roce 2006.

Nyní působí Majid jako projektový manažer pro oblast Blízkého východu a severní Afriky na Svazu průmyslu a dopravy ČR, poradce generálního ředitele Svazu průmyslu a dopravy pro Irák a místopředseda Česko-arabské podnikatelské rady, jejíž výkonným ředitelem byl zvolen Ing. Zdeněk Kočárek, ředitel zahraničního odboru Hospodářské komory ČR... Podle tiskové zprávy HK ČR má Česko-arabská podnikatelská rada podporu Rady arabských velvyslanců v Praze a Všeobecné unie arabských obchodních komor, jakož i českých ministerstev průmyslu a zahraničí. Vznik této nové instituce přivítal i doyen arabských velvyslanců v ČR princ Mansoor Al Saud, velvyslanec Království Saúdské Arábie. Jedním z hlavních důvodů ustavení Česko arabské podnikatelské rady bylo podle něj to, že její předchůdkyně, Česko-arabská obchodní komora (ČAOK), "ztratila kredit a důvěru oficiálních arabských partnerů". Možná proto, že Česko arabská obchodní komora spolupracuje nejen s Jordánskem, ale i s Libanonem, Libyjskou džamahírií, Sýrií či Palestinským státem.

Výhodou nové komory jsou "čilé pracovní kontakty s představiteli kurdské regionální vlády a jednotlivých ministerstev,“ řekl českým médiím Majid Shamas Toma.

Pikantní je, že skutečným hlavním úkolem konzula al-Aniho kdysi bylo zprostředkování obchodů mezi evropskými a iráckými firmami.

Otec, který už v Praze není, má nyní doklady na jméno Waled Shamas Toma, pod kterým se zapsal do obchodního rejstříku jako likvidátor rodinné firmy. Majidův starší bratr pokračuje v otcových šlépějích a pod jménem Khaled Shamas Toma spoluvlastní restaurační firmu Al Amira Praha, s.r.o. (IČO 26115000) Překlad z arabštiny by nejspíš zněl "Princezna Praha".

Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny – On odpouštějící je i slitovný.
(Qur'an 39:53)

První část překladu studie Victora Wallise pro Monthly Review naleznete ZDE

Politika omezení spotřeby energie

Teoretické řešení tohoto antagonismu již existuje. Je implicitně obsaženo v Marxově duálním zaměření na přírodu a lidi jakožto zdroje/tvůrce bohatství a jako objekty kapitalistického loupení. Toto propojení bylo důkladně diskutováno, mezi jinými, autory jako Paul Burkett, John Bellamy Foster, Joel Kovel a Richard Levins. Zejména Fosterova kniha Marxova ekologie odmítá produktivistický stereotyp Marxova myšlení, a Levins prezentoval stručné, ale přesto dalekosáhlé vyvrácení developmentalistických domněnek, zasvěcené do věci prostřednictvím směsi dialektického myšlení, biologické expertízy a zkušenosti farmáře. Při četbě této literatury lze v Marxově kritice kapitálu najít implicitní výzvu k odstranění průmyslového zemědělství, obnově biodiverzity, drastickému omezení rozsahu dálkového obchodu, a obecně podřízení technologie sociální a komunitní kontrole. To jsou tytéž cíle, jaké artikulují aktivisté za nulový růst (zdůrazňující volby v oblasti životního stylu a lokální akce spíše než odpor vůči státní moci), ale realizace těchto cílů je pro marxisty zřetelně spojena s třídním bojem. Základem tohoto spojení je jednoduše to, že bez úspěšného třídního boje hlavní vektory podmiňující obchodní vzorce a technologický vývoj nadále zůstanou vektory kapitalistického trhu.

Je zde tedy zřetelná teoretická symbióza mezi ekologickým myšlením a antikapitalistickou kritikou. Dvě hlavní větve radikálního aktivismu jsou připraveny fungovat společně, v tom smyslu, že ekologické hnutí, ve snaze o vyřazení tržního diktátu, je v jádru antikapitalistické, zatímco kritika kapitalismu, ve svém odmítnutí imperativu růstu/akumulace, je inherentně ekologická. Výsledná socialistická ekologie nebo ekologický socialismus představují plnohodnotnou alternativu dominantní ideologie. Politický potenciál této alternativy může být výrazně posílen finančním kolapsem z roku 2008, který ukázal prázdnotu kapitalistické "prosperity". Přesto zde zůstávají ohromné překážky stojící v cestě všeobecnému uznání spojení mezi ekologií a socialismem, a tedy všeobecné podpoře agendy kolektivně plánované, celospolečenské redukce spotřeby energie. Jaké překážky to jsou, a jak je lze překonat?

Ačkoliv imperativ růstu na makroúrovni je specifickým rysem kapitalismu, nechybí k němu určité základy v dlouhodobých lidských vlastnostech. Ty jsou rozhodně tím, co vůbec umožňuje samotnou ideu vidět snahu o dosahování růstu coby neodmyslitelnou součást lidského snažení. Stejně jako všechny podobné generalizace, i tato má určitý díl pravdy, který je pak amplifikován až do bodu, kdy poskvrní pravdu celku. Je legitimní říci, že existuje přirozené lidské úsilí o zlepšování a dokonce o dokonalost. To je zřejmé z různých forem uměleckého vyjádření napříč jednotlivými věky, stejně jako ze snahy řemeslníků - ať už pracují individuálně nebo v týmu - vyrobit nejlepší možný produkt. Cíl růstu se s tímto úsilím podmínečně shoduje. Zdravá rostlina, zvíře nebo člověk musejí vyrůst do plné výšky. Lze dokonce říci cosi podobného i o komunitě, která, dokud nedosáhne jisté hranice velikosti a produktivní kapacity, nemůže očekávat, že by poskytla služby a rozptýlení v rozsahu nutném k tomu, aby nabídla uspokojivý život každému ze svých členů.

Ale v každé takové rostoucí jednotce je třeba odlišovat optimum od maxima. Optimální růst každé živé entity je součástí toho, co představuje naplnění jejího potenciálu. Vše, co jde nad optimum, je nicméně patologické: Organismus, ať už jde o jednotlivce nebo o komunitu, trpí nerovnováhou, ať už mezi svými skladebnými částmi, nebo mezi sebou samým a prostředím (případně trpí oběma typy nerovnováh současně).

Růstový impuls kapitálu je vepsán do jeho kréda akumulace. Jeho objektivní meze jsou z krátkodobého hlediska dány saturací trhu, a z dlouhodobého vyčerpáním zdrojů. Když je jeho produktivní potenciál zmařen, obrací se k finanční spekulaci, která pouze zvyšuje propast mezi třídou kapitalistů a zbytkem lidského druhu. Kvůli imperialistickým vztahům je deprivace obzvláště rozsáhlá, rozšířená a zdánlivě nezvladatelná v zemích globálního Jihu. To má paradoxní efekt v podobě vytvoření elektorátu, který, ačkoliv touží po revoluční redistribuci, může ve stejný čas být vnímavý k volání po růstu jako svého druhu kompenzačním oprávnění, když jeho příslušníci usilují o překonání ohromného rozdílu mezi vlastní úrovní spotřeby a tou, která převládá v imperiální metropoli.

Dokud si chudí celého světa - a/nebo ti, kdo se snaží hovořit jejich jménem na globální úrovni - udržují touhu opičit se po marnivém životním stylu inzerovaném USA, vedoucí úloha této země bude vyvolávat požadavky chudých zemí coby pretext k odmítání jejich vlastní ekologické odpovědnosti. Vláda Spojených států na jedné a vlády zemí jako Čína a Indie na druhé straně zůstanou vzájemně zaklesnuty v tanci smrti, v němž každý z partnerů využívá nesmiřitelnost druhého k ospravedlňování své vlastní nesmiřitelnosti. Vliv progresívních ekologických opatření přijatých v ostatních zemích bude vážně omezen, a vliv většiny lidí na světě bude zredukován na roli diváka, pokud ne rovnou oběti probíhajícího ekologického kolapsu. To je vyhlídka, která je výsledkem summitu v Kodani.

Alternativa tohoto ponurého scénáře, pokud vůbec nějaká existuje, závisí primárně na vlivu lidových hnutí po celém světě. Existují slibné kroky v tomto směru, na Jihu i na Severu, ačkoliv idea politické vazby na socialismus - natož politicky vlivné organizace tuto vazbu artikulující a ztělesňující - zůstává prchavá. Vznikající úsilí si zasluhuje naši pozornost, stejně jako otázka, jak překonat koncepční bezvýchodnost, která způsobuje frustraci během mezinárodních jednání.

Na cestě k masovému hnutí za ekologický socialismus

Nejmasívnější vyjádření radikálního environmentálního uvědomění se objevila mezi rolníky a domorodými obyvateli globálního Jihu. Pro tyto populace kapitalistické/produktivistické plenění prostředí - ve formě odlesňování, bezstarostného nebo úmyslného znečišťování, vzestupu mořské hladiny v důsledku globálních změn klimatu a zneužití pitné vody (zaplavování přehradami nebo vyčerpávání spodních vod) - představuje přímý útok na jejich domovy a obživu. Jejich pobouření a zoufalství jsou nezměrné. Na straně lidí, kteří přišli o všechno, a jejichž situace je vede k vědomému odmítnutí celé agendy invazívní síly, jde navíc o postoj celých komunit. Museli bychom se vrátit do prvních dnů kapitalismu, abychom nalezli srovnatelnou jednomyslnost antagonismu vůči silám exploatace.

Nicméně i když hněv a jeho ospravedlnění nejsou bez příkladu, základna pro nynější hnutí se liší od základny dřívějšího odporu přinejmenším ve dvou věcech, z nichž jedna ji oslabuje, zatímco druhá může dodat větší sílu. Oslabující faktor má co do činění s disponibilitou. Kapitál ve všech svých fázích hledá neomezenou nabídku nezbytných vstupů, včetně lidské pracovní síly - proto časný návrat k otevřenému otroctví v nedávnější době ustoupil rozsáhlému zneužívání pracovníků z řad migrantů, a v některých zemích také vězňů. Vedle tohoto prvku kontinuity nicméně spolu s technologickým pokrokem vedoucím k úspoře práce na straně kapitálu znatelně vzrostl i sklon vidět jisté populace jako zcela postradatelné. Dokud tyto populace existují na okrajích kapitalistické produkce, postrádají ekonomickou váhu a jejich požadavky - a tím méně jejich strádání - nemají žádnou politickou váhu. Pokud jde o kapitál, tyto populace mohou být beztrestně přenechány nemocem, rozkladu, nebo smrti.

Kde tedy leží potenciální síla tohoto elektorátu? Tito lidé rozhodně drží jednu kartu, která nebyla k dispozici jejich exploatovaným protějškům z dřívějších dob. Přímá vazba na dlouhodobou udržitelnost půdy, v době, kdy je tato udržitelnost všude podkopávána, jim fakticky dává strategické umístění, které diametrálně kontrastuje s předpokládanou přebytečností, k níž byli odsouzeni kapitálem. Jejich vlastní "provinciální" potřeby zahrnují kolektivní potřebu celého lidského rodu - nemluvě o jiných ohrožených formách života - zastavit neúprosnou destrukci ekosféry. Je tedy paradoxní, že ačkoliv tito lidé patří mezi nejchudší na světě, nejen podle kapitalistických standardů (co do osobního vlastnictví), ale také z hlediska přístupu k prostředkům masové komunikace, byli katapultováni na pozici předvoje... globálního ekosocialistického hnutí.

Viditelná vyjádření tohoto vedoucího postavení byla zatím sporadická, byla zahájena přímými konfrontacemi na místě - zvlášť dramatickými v nedávných letech v Latinské Americe a Indii - ale postoupila na světovou scénu prostřednictvím mezinárodních konferencí domorodých obyvatel, stížností u OSN a účastí na výročních shromážděních Světového sociálního fóra. Z těchto platforem byli schopni celosvětovému publiku připomenout, jak náhodný byl celý historický vývoj v pozadí běžně zastávaných přesvědčení o tom, jak by náš rod měl žít. Jejich nejčerstvější deklarace na Světovém sociálním fóru (v Belému v roce 2009) charakteristicky zahrnuje prohlášení tohoto druhu:

Taková perspektiva jasně volá po širším elektorátu než jen po tom tvořeném jeho bezprostředními exponenty. Domorodí obyvatelé, jichž je po celém světě přibližně tři sta milionů, netvoří více než 5% celkové lidské populace. Ze sociologického hlediska jsou prostě etnolingvistickou kategorií zkonstruovanou nade všemi jejich prastarými kořeny v určitých lokalitách. Avšak z hlediska jejich kolektivního poselství v epoše environmentálního rozvratu úplněji než kterákoliv jiná demografická skupina vyjadřují společný zájem na přežití lidstva jako celku.

Naší teoretickou výzvou je definovat arénu pro jednání, a eventuálně politickou strategii pro usmíření globální perspektivy domorodých obyvatel s trvajícími, zčásti diskutabilními potřebami mnohem širší populace - jejíž většinu tvoří mezinárodní dělnická třída jednadvacátého století - populace, která byla přivedena k životnímu způsobu dalekosáhle odtrženému od toho, o jehož zachování usilují domorodí obyvatelé.

Z naší předchozí diskuse je zřejmé, že celková spotřeba energie musí být drasticky snížena. S ohledem na tento cíl mohou domorodé komunity hned v několika směrech nabídnout inspiraci. Mají sklon jít ve své úctě k přírodnímu světu příkladem, stejně jako v materiální soběstačnosti, odmítnutí individuálních vlastnických práv, v egalitarismu a ve smyslu pro vzájemnou zodpovědnost.

Ale jak mohou tyto ctnosti vtělené do vzdorovitě autonomních komunit, jejichž životní styl je v mnoha případech definován nízkou populační hustotou, v masívním měřítku získány dalšími 95% lidí světa - z nichž většina obývá velká městská sídla, v nichž se odcizili přirozenému světu a převzali kulturu spojenou s obživou, která je na jedné straně spektra charakterizována energeticky intenzívními službami a komfortem, a na druhé straně zoufalým a kompetitivním závodem o přežití?

Tato otázka je v podstatě dnešní formou, kterou na sebe vzala dlouhodobá záhada revoluční transformace. Od počátku kapitalistické epochy se výzva soustředila na dosažení třídního uvědomění, klíčové složky procesu, při němž námezdní pracující chápou, že jejich zájmy jsou lépe zajištěny vzájemnou spoluprací než konkurencí (která, pokud jde o nároky na mzdu, vždy vedla ke vzájemnému srážení odměny na nejnižší možnou hodnotu - ať už mezi bezprostředními spolupracovníky, nebo mezi jinými ve vzdálených lokalitách). Postup od konkurenční ke kooperativní nebo solidární mentalitě znamená kulturní změnu. Taková změna podkopává hluboce zakořeněné obrany a předsudky. V omezeném měřítku předchází nové konstelaci postojů spojených se socialistickým projektem.

Takový úvodní krok v procesu transformace byl zkušeností společnou většině zemí. Byl nicméně vyřazen, a v mnoha případech i zvrácen, enormním ekonomickým vlivem transnacionálních korporací. Kdysi silná odborová hnutí trpí značným úbytkem členstva, a jejich přeživší vedení bylo často nuceno přistoupit na ponižující ústupky, vždy pod hrozbou ještě horší alternativy. V případě USA byla připravenost k přizpůsobení prosazena v období po II. světové válce, během přímého partnerství odborů s globálním kapitálem. Nyní, ve své oslabené pozici, jsou američtí odboroví vůdci schopni vypořádat se s kapitalistickými prioritami ještě méně než kdy jindy. Místo toho vyjadřují nepodmíněnou podporu dvěma kapitalistickým politickým stranám, často navzdory programovým požadavkům členstva.

Na základě tohoto vývoje je zřejmé, že jakékoliv oživení predispozice dělnické třídy k solidaritě musí vzejít, přinejmenším zčásti, na základě tvořeném sadou nových kulturních vlivů. Ty mohou být odvozeny ze směsi různých zdrojů. Podíváme-li se na případ USA (které jsou nepochybně vůči takové změně nejvíce odolné), jedním možným zdrojem čerstvých perspektiv může být příchod imigračních pracovníků se zkušeností třídního boje ve svých domovských zemích. Jiným může být vliv různých sociálních hnutí, včetně radikální mládeže, působících mimo pracoviště. Ale velice důležitým dodatečným zdrojem se dříve či později stane vědomí ekologické krize: Zejména pochopení toho, že ji nelze adekvátně řešit pouze masou individuálních odpovědí.

V tomto bodě kolektivní podstata odpovědi prosazované domorodými komunitami může rezonovat v jinak dezorientované a skleslé dělnické třídě.

Celý článek v angličtině: ZDE

Je to generace, která má pocit, že je v ČR doma, anebo se tam narodila, avšak byla vychována s asijskou pracovní etikou. Intenzivně a odpovědně se věnují svým studiím a budou takoví i jako dospělí při své práce. Bude za patnáct let vládnout v České republice "Obama" Nguyen?

Plné znění publikováno v anglické příloze

Velkým rozdílem u dnešních teenagerů, kteří mají vietnamské rodiče a žijí v Praze, v Plzni, v Brně a v Liberci, je to, že se plně identifikují s Českou republikou. Byli buď příliš malí, když se jejich rodiče v ČR usadili, anebo se v ČR až v devadesátých letech narodili, a nyní vypocují hormony a zažívají typickou českou pubertu.

Tito mladí lidé nejsou v českých školách diskriminováni a ani nemají problémy, s jakými se setkávali jejich starší sourozenci. Tito mladí Vietnamci hovoří rodilou češtinou, nemají cizí přízvuk, většinou mají ve škole vynikající výsledky, vzhledem k tomu, že ve vietnamských rodinách se nesmírně silně zdůrazňuje vzdělání a potřeba integrace. Poslouchali a poslouchají tutéž hudbu, provozují tytéž sporty, chodí s týmiž místními chlapci a dívkami. Je to skutečné multikulturní prostředí.

"Nikdy jsem nechodil s žádnou asijskou dívkou," sdělil mi Vietnamec jménem Karel. "Ale to je proto, že u nás ve škole žádné asijské dívky nejsou, alespoň ne v mé věkové skupině. Dodává s ironickým úsměvem, že má české jméno Karel proto, že mu ho dali jeho vietnamští rodiče - je to ve vietnamských rodinách zvyklos, úmysl integrovat své děti do místní společnosti. "Nikdy se nejeli podívat zpět do Vietnamu, ani na návštěvu, ani teď, když už dost vydělávají - raději posílají letenky a peníze jiným příbuzným, aby přijeli do ČR, kde se lidem daří líp," vysvětluje Karel a dodává, že nikdy neřekne vietnamsky více než tak dvacet vět týdně. "Mám pocit, že jsem jako ty anglicky mluvící děti Mexičanů, co se narodili v Americe. Moji rodiče žijí v jiném jazyce a v jiném světě, a já jsem naproti tomu jako každý jiný Karel v Česku, až na to, že mám trochu jiné oči," běduje.

Jeho spolužák Marek ho přerušuje a chlubí se, že Karla považují ve škole dívky za nejatraktivnějšího chlapce a že mu vůbec nepřijde, že by byl Karel Asiat. "zřejmě proto, že mluví dokonalou češtinou a nikdy jsem se nesetkal s jeho ridiči, nikdy jsme se neptali, čím se živí." Přiznává, že i když se vůči Karlovi nechová diskriminačně, často říká nahlas ošklivé věci o "těch Vietnamcích", že "ovládli v Praze každou ulici, na každém rohu provozují potraviny, čínská bistra a teď taky pedikuru."

Avšak Karel není podle Marka "opravdický" Vietnamec. Je to tím, že mluví bezchybnou češtinou. Čeština je pro Čechy, zdá se, nejvíce určujícím znakem českosti. Spisovnou češtinou hovořící Romové jsou jen důkazem toho, že nestačí mluvit česky správně a bez přízvuku, i když na to, aby byl cize vypadající člověk přijat za Čecha, musí mít dobré chování "a v podstatě nebýt cikán", uzavírá Marek se smíchem.

Inspirací k titulku je mi poslední věta v poznámce Jana Čulíka „Britské firmy plyn zlevňují, české zdražují“, kde upozorňoval, že zatím co ceny zemního plynu v ČR stoupají, v Británii je tomu naopak. Spotřebitelé tam za plyn nejnověji zaplatí až o sedm procent nižší sazbu. „Jak dlouho si to Češi nechají líbit?“, ptá se Čulík závěrem a mne přitom napadlo, že toho je ve skutečnosti mnohonásobně víc, kvůli čemu by si měli občané České republiky tuto otázku pokládat.

An English version of this article is in

A že by to měli být především oni sami, kdo na ni začnou neprodleně hledat odpovědi…

Začněme hned tím nejaktuálnějším, a sice pro nás nečekaně odpudivými výroky rakouského prezidenta Heinze Fischera (politickou příslušností sociálního demokrata!), který se zrovna chystá opětně kandidovat. U příležitosti každoročního připomenutí tragicky končící generální stávky sudetských Němců v březnu 1919, jíž protestovali proti svému začlenění do Československa, napadl platnost tzv. Benešových dekretů. Prohlásil pak kromě jiného, že jsou „těžkým bezprávím“, které by ostatní členské státy Evropské unie neměly legalizovat. A šel ve svém projevu ještě dál, když oznamoval, že se bude zasazovat o dodržování a respektování lidských práv, a to nejen ve své zemi, ale i za hranicemi. Za kterými myslel, netřeba dodávat.

Reakce českých politických představitelů byla jako vždy velmi opatrnická a přesto i tak prý vyvolala u jejich rakouských protějšků „zvedání žaludků“, jak zněla jedna zpráva. Nejodvážněji se snad vyjádřil místopředseda komunistů Stanislav Grospič, který v oficiálním stanovisku své strany, otištěným Haló novinami, vysvětlil, čím jsou pro Českou republiku Benešem podepsané dekrety, jakož i to, v čem prezident Fischer nepřístojně zpochybnil její právní řád. Grospič nevynechal ani neutuchající „politické a majetkové“ požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu a z řad jeho protežovatelů případné pokusy o ovlivňování Lisabonské smlouvy, kterou KSČM od počátku odmítala. Poněkud kuriózní však na tom je, že se právě také v Haló novinách před nedávnem objevily články, hodnotící obě záležitosti z téměř opačného pohledu.

K otázce „Jak dlouho si to Češi nechají líbit?“ náleží i momentální jejich diskriminace v schengenském prostoru EU. Český ministr zahraničí Jan Kohout totiž prý společně s Quidem Westerwellem, svým německým kolegou v úřadu dospěl ke shodě, že „nedochází k narušení litery Schengenské dohody, ale v některých případech může dojít k narušení jejího ducha“. To se asi Rakušanům, kteří předtím s buzerací českých občanů na čas přestali, zalíbilo natolik, že před pár dny demonstrativně rozmístili ve svých příhraničních obcích gardové jednotky, jejichž úkolem má být „chránit obyvatelstvo před blíže nejmenovanými zločineckými elementy z Východu“.

Občané ČR by se měli před nadcházejícími květnovými volbami nejen nad svými politiky, ale také nad sebou samými důkladně zamyslet a vedle toho, co si napříště chtějí dát nebo nedat líbit, rozvážit také to, v jakém vlastně státě chtějí žít. Měli by si uvědomit nízkou mezinárodní prestiž své země, zapříčiněnou její úděsnou zkorumpovaností a kriminalitou, ale i tím, jak negativně je prezentována svému unijnímu okolí. To, co tam naposledy ze zdejšího prostředí viděli, byly drastické záběry z akcí kontroverzního útvaru kontrolorů (vymahačů?!) energetické společnosti ČEZ. Sám jsem to zhlédl hned na několika německých televizních stanicích, jedné francouzské a také ve vysílání Euronews.

Když jsem se ještě jako europoslanec, působící ve Výboru pro právní záležitosti, účastnil zbavování imunity Vladimíra Železného, byli všichni tehdejší zahraniční kolegové šokováni tím, že se člověk s tolika soudními procesy, které měl na krku, mohl vůbec dostat do Evropského parlamentu. Mezitím se proslýchá (není to ještě definitivně potvrzeno), že mají údajně existovat čeští poslanci EP, zaměstnávající v asistentském poměru osoby, které – vedle tohoto svého, řekl bych bezúhonnost vyžadujícího úvazku – vlastní anebo donedávna vlastnily firmy, v nichž podobná komanda, jako ta z ČEZu, taktéž působila. A kde se i doopravdy střílelo a byli mrtví! Pakliže se tato, prozatím jenom podezření, potvrdí, nedivme se, že na žebříku důvěryhodnosti klesneme jako stát o dalších pár příček k zemi.

Co by si Češi také třeba neměli už dál nechat líbit, jsou donekonečna omílané diskuse o takzvané kolaboraci s komunistickým režimem. Přispěly během doby k roztříštěnosti celé společnosti. Zkoncentrujeme-li to celé do nynějších rozmíšek kolem jmenování nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, nevyhneme se závěru, že by jím nutně musel být nějaký až po převratu narozený mladíček anebo člověk, který vůbec nepochází z této země. Neboť přece dobře víme, kolik bylo těch, kteří studovali VUML (jako Jiří Pernes), anebo byli zase činovníky SSM (Pavel Žáček) a přesto dnes pracují ve vysokých i nejvyšších postech. Jak se na toto téma zmínil Pernes v pořadu Václava Moravce: jemu je vyčítáno, že měl být StB evidován v kategorii kandidát tajné spolupráce, zatímco stejně evidovaný Václav Havel mohl být prezidentem.

Dvacet let po převratu by se měli občané České republiky konečně vzpamatovat a nedat se dál oblbovat lidmi, kteří význam slova „politik“ zcela zdiskreditovali a mnohdy i degradovali na koryto, v němž si je možné přijít na pěkné peníze. Vzpomínám si na počátek roku devětaosmdesátého, kdy mi našinci s obavami říkali: „Jestliže to tu praskne, nenajde se nikdo, kdo se toho ujme!“ Našli se, ujali, ale neosvědčili. Musí tedy přijít jiní, tak funguje demokracie. Hlavní je, aby šlo o tentokrát odborníky v rezortech, s netolik praktikovaným důrazem na jejich případné politické „škraloupy“ z předpřevratové minulosti. Pohleďme do Řecka dnešních dnů. Tam lidé říkají, co v ČT neuslyšíte: „Ať si to odnesou ti, kteří nám tu katastrofu spískali. Politici musejí nést odpovědnost!“

Před nedávnem jedna studentka gymnázia v Hořovicích údajně nevybíravým způsobem napadla na síti Facebook svoji učitelku. I když tvrdila, že předmětné stránky byly pouze pro její kamarádky a spolužáky, našla se práskačská duše a zatepla vše nahlásila. Žákyně byla exemplárně potrestána, napsal čtenář Jiří Fojt.

Negativní názor žáka na učitele není nic nového. Možná si vzpomenete na jedinečný film podle románu z pera Jaroslava Žáka, v němž nerudný a nedůtklivý kantor se mstí za hloupost uveřejněnou v časopise "Řev septimy" studentům. Ta paní učitelka a s ní celé gymnázium v Hořovicích naprosto ukázkově předvedli to, jak se to dělat nemá. Správný postup je ten, aby vyučující žáka přesvědčil před ostatními, že se mýlil. Aby to byl právě on, žák, který veřejně přizná svoji chybu. Pravda, musela by to být opravdu učitelská osobnost. Postup gymnázia však na mne dělá nesmazatelný dojem, že cosi na tom, co ona žačka napsala, možná trochu tvrdě, je pravda a reakce celého učitelského sboru a vedení školy je oním pověstným kejháním do houfu.

K příspěvku "Učitel má přesvědčovat osobně, ne zakazovat" bych si jako učitel na Gymnáziu Václava Hraběte Hořovice dovolil připojit malou tečku. Jiří Fojt se mýlí, pokud v souvislosti s řešením zmíněného "případu" dochází k závěru, že reakce CELÉHO učitelského sboru a vedení školy je oním pověstným kejháním do houfu. Kázeňské řešení "případu" totiž nebylo výsledkem jednání pedagogické rady za účasti všech vyučujících a já jako učitel nejsem ochotný kejhat či bečet v houfu. Jsem člověk, nikoli husa či ovce... , píše čtenář Zdeněk Samec.

Tato filmová miniatura Dominiky Švecové vznikla před dvěma lety jako studentské cvičení na katedře dokumentárního filmu Edinburgh College of Art. Původně neměla být delší než tři minuty, ale vznikl z ní nakonec šestiminutový, hluboce empatický, mírně ironický, avšak sympatizující, skoro až hrdinský portrét romské "matky pluku", čtyřicetileté Ivety, dominující slovenské romské rodině, která dnes žije ve skotském Glasgow. Na filmu se mi líbí, jak dokáže v inteligentní zkratce vyhmátnout lidství osob, které zobrazuje, ukazuje s pochopením, jak mnoho máme všichni společného. Film byl vybrán pro prestižní program "Scottish shorts" na loňském Edinburském mezinárodním filmovém festivalu. Obecenstvo v přeplněném sále na některé sekvence živě reagovalo, občas smíchem. Zaujala mě poznámka Dominičiny učitelky na Edinburgh College of Art: "Na tom filmu je mj. pozoruhodné, jak jsou ti Romové na sebe hrdí, jak se jim zde ve Skotsku na rozdíl od rodného Slovenska vede dobře." (Ano, na Slovensku pravidelně celá rodina hladověla, když přijeli do Skotska, děti nemohly pořádně jíst, protože neustále zvracely, trvalo to pár týdnů, než se to opravilo.) "Přitom oni jsou neuvěřitelně chudí."

Nabídli jsme film českým proromským organizacím; odmítly ho, je prý příliš romský. Holt je pro české proromské organizace autentický portrét romské rodiny přijatelný zřejmě jen potud, pokud se chová jako bílí Češi... :)

V lednu 2010 přispělo finančně na Britské listy 174 osob celkovou částkou 34369.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 1. 2010 částku 83 466.48 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Hospodaření OSBL za leden 2010

Zůstatek k 31. 12. 2009 ..................................147 734.43 Kč

Příjmy:

Od sponzorů celkem ................................................34 369.45 Kč



Bankovní úrok ..............................................................10.60 Kč



Výdaje:

bankovní poplatky............................................................................-682.00 Kč
připojení k internetu: T-mobile...........................................................-4426.00 Kč
honorář KD ....................................................................................- 25000.00 Kč
programování BL (MP) .............................................................-14400.00 Kč
projekty BL (JČ) .........................................................................-20000.00 Kč
účetnictví Občanského sdružení Britské listy ...............................-33780.00 Kč
platba za doménu .................................................................... -360.00 Kč

Konečný zůstatek na účtu k 31. 1. 2010:...........................83466.48 Kč